ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3306.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3306/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. B. , zastoupené JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu č. 7, proti žalované Obci Bořislav se sídlem obecního úřadu v Bořislavi č. 20, IČO 00266248, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J.V.Sládka č. 1363/2, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 33/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. března 2010 č. j. 9 Co 192/2009-262, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Sušky, advokáta se sídlem v Teplicích, U Soudu č. 7.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.3.2010 č. j. 9 Co 192/2009-262, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 7.1.2009 č. j. 13 C 33/2002-242 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 13.11.2000 za období od 1.7.2001 do 30.11.2001 a od 1.12.2002 do 5.10.2005 částku 349.321,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 8.7.2008 č. j. 9 Co 613/2007-200, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k odstranění procesních pochybení a k doplnění dokazování) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že podle jejího názoru „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ a že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že vedle námitky vady řízení, spočívající „v neprovedení jí navržených důkazů k prokázání jejích tvrzení“, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [zejména, že žalobkyně v období, za něž požadovala náhradu mzdy, trvala na dalším zaměstnávání u žalované, jak jí „oznámila dopisem ze dne 1.12.2000“, který „byl žalované doručen dne 4.12.2000“, že „nebylo prokázáno, že by žalobkyně měla možnost vykonávat práci u jiného zaměstnavatele za shodných podmínek“ jako vykonávala u žalované, a že „ze srovnání činnosti, v níž žalobkyně (po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany žalované) podnikala (ubytovávání v soukromí v jejím rodinném domě), a druhu práce, který v neplatně skončeném pracovním poměru vykonávala“, vyplývá, že „žalobkyně rozhodně nepodnikala za podmínek rovnocenných výkonu práce nebo dokonce podmínek výhodnějších“], a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže namítá, že při „zjišťování příjmů podnikatelů není možné vycházet pouze z daňových přiznání, ale je nutno hodnotit situaci komplexně“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li, že „pokud např. žalobkyně investovala do nemovitosti, nakoupila vybavení této nemovitosti, které vyjma k podnikání využívala i k osobním účelům, je nutno tyto položky rovněž započítat do zisku žalobkyně, neboť v situaci, kdy by žalobkyně nadále u žalované pracovala, musela by tyto výdaje činit ze své mzdy“. Žalovaná současně v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že žalobkyně „neměla dále zájem být zaměstnávána u žalované“, neboť z toho, že „neučinila kroky“ k doplnění svého vzdělání „lze usuzovat, že její zájem nadále vykonávat práci u žalované, její připravenost, ochota a schopnost pracovat nadále netrvá“, a že žalobkyně podnikala za výhodnějších podmínek a „dosahovala daleko vyšších příjmů, než které měla u žalované jako zaměstnaná pracovnice“, a tudíž jí v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany žalované „žádná újma nevznikla“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Jestliže dovolatelka v této souvislosti rovněž namítá, že „soud nijak nepřihlížel k tomu“, že se žalobkyně „nesnažila najít jiné zaměstnání“, a že „pro ni osobně“ bylo podnikání „výhodnější než jakékoli jiné zaměstnání“, potom přehlíží, že ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru – jak z tohoto správně vychází i odvolací soud – má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (případně že vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil (vykonával takovou podnikatelskou činnost) nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla. V projednávané věci se však žalované – jak vyplývá z výše uvedených dovolatelkou napadených skutkových závěrů soudů obou stupňů – žádnou z uvedených relevantních skutečností prokázat nepodařilo a její procesní obrana v tomto směru tak zůstala jen v rovině tvrzení.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavují námitky žalované v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a také – pokud jde o námitku neprovedení či nepřipuštění žalovanou navržených důkazů a v tom spatřovaného „porušení rovnosti procesních stran“ – dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jiří Suška osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny advokáta a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu