ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3333.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3333/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného JUDr. Jakubem Dismanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, proti žalované ANTARES a. s. se sídlem v Praze 1, Národní třída č. 43, IČO 26425998, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská č. 1, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 26/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 30 Co 42/2010-166, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.088,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Pavla Schreibera, advokáta se sídlem v Brně, Jakubská č. 1.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 30 Co 42/2010-166, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2009, č. j. 27 C 26/2007-125, ve výroku o věci samé (o zamítnutí žaloby o určení, že rozvázání pracovního poměru ve zkušební době učiněné dopisem žalované ze dne 21. 11. 2006 je neplatné, a žaloby o zaplacení 66.000,- Kč z titulu náhrady mzdy) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., z něhož přípustnost dovozuje dovolatel [i když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 6. 12. 2007, č. j. 27 C 26/2007-58, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č. j. 30 Co 195/2008-75, zrušen, mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost v tom směru, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně; odvolací soud ve zrušovacím usnesení soudu prvního stupně vytknul, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, a uložil mu, aby dokazování doplnil (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobě o určení, že posuzované zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 21. 11. 2006 je neplatné, na závěru, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl dne 4. 9. 2006 na základě písemné pracovní smlouvy ze dne 4. 9. 2006, která byla podepsána jejími účastníky téhož dne před nástupem žalobce do práce a obsahovala ujednání o zkušební době v délce tří měsíců; z takto zjištěného skutkového stavu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „došlo k platnému sjednání zkušební doby a tedy k platnému rozvázání pracovního poměru ve zkušební době“.
Výklad ustanovení §31 odst. 1 a 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 [vzhledem k tomu, že k uzavření pracovní smlouvy s ujednáním o zkušební době došlo dne 4. 9. 2006 (dále jen „zák. práce“)] se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Byl přijat názor, že zkušební doba nemůže být platně sjednána poté, co již vznikl pracovní poměr; nelze ji tedy dohodnout zpětně, ale nejpozději toho dne, který byl sjednán jako den nástupu zaměstnance do práce (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.3.1983, sp. zn. 6 Cz 12/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, roč. 1984, na který výslovně poukazuje soud prvního stupně a ostatně i sám dovolatel).
V projednávané věci soudy – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedené konstantní judikatury soudů vycházely a ani dovolací soud nemá důvod na uvedeném právním názoru cokoliv měnit.
I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že žalobce – kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází. Závěr odvolacího soudu (shodný se soudem prvního stupně), že pracovní poměr mezi účastníky vznikl dne 4. 9. 2006 na základě písemné pracovní smlouvy podepsané téhož dne před nástupem žalobce do práce, představuje - jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutková zjištění soudu; s tímto závěrem žalobce nesouhlasí. Podstatou jeho námitek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Žalobce v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že „pracovní smlouva, která obsahovala ujednání o zkušební době, byla žalovaným (správně žalobcem) podepsána až po nástupu do práce a odpracování více než poloviny pracovní směny, tedy že pracovní poměr vznikl konkludentně před podpisem takové pracovní smlouvy a zkušební doba byla sjednána až následně“, že „v pracovní smlouvě byl uveden čas uzavření této smlouvy“, že „tuto skutečnost rovněž prokazoval svědeckou výpovědí svědka H., jakož i jednotlivými paré smlouvy“, a že „nikoliv žalobce, ale naopak žalovaná neunesla břemeno důkazní ohledně svého tvrzení o platnosti sjednání zkušební doby (respektive okamžiku uzavření pracovní doby“)], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl dne 4. 9. 2006 konkludentně a že zkušební doba byla sjednána neplatně). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Namítá-li žalobce v dovolání, že „soudy obou stupňů vycházely z toho, že byla platně písemně sjednána zkušební doba právě ve smlouvě ze dne 4. 9. 2006, což bylo mj. prokazováno smlouvou ze dne 4. 9. 2006, avšak zároveň zamítly nárok žalobce s odkazem na popření správnosti té samé soukromoprávní listiny“, pak přehlíží, že jeho tvrzení v tomto směru se míjí se skutkovými i právními závěry soudů, jež byly v řízení učiněny. Názor odvolacího soudu ve vztahu k pracovní smlouvě ze dne 4. 9. 2006 a k mzdovému výměru z téhož dne, na nichž je uveden časový údaj jejich podpisu (u podpisu žalobce „13:50“), podle kterého se jedná o soukromé listiny, jejichž správnost - co do časového určení jejich podpisu - byla žalovanou zpochybněna a že tedy bylo na žalobci, aby jinými důkazy prokázal okamžik uzavření písemné pracovní smlouvy“, se totiž vztahuje - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku – jen „k časovému určení jejich podpisu“, nikoliv k obsahu těchto listin jako celku. Proto uvedené námitky žalobce nemohou na správnosti závěrů odvolacího soudu, který je v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou (k důkazu soukromou listinou srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1031/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 22, ročník 1997) ničeho změnit.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady (spojené s jejím vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v paušální odměně za zastupování advokátem ve výši 6.440,- Kč. [srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 4, §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 6.740,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Ing. Pavel Schreiber osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.348,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 8.088,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu