ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3335.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3335/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4, proti žalovaným 1) Středisku cenných papírů, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Rybná č. 14, IČO 48112089, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Vansou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 57, a 2) České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října č. 3, o 108.300,- Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-80, ve znění usnesení ze dne 23. května 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-85, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 52/2005, o dovolání žalované 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo 1/2009-43, takto:
I. Dovolání žalované 2) se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 2.760,- Kč k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 4.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného 1) usnesením ze dne 27. 2. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-80, ve znění usnesení ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-85, zrušil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č. j. 9 Cm 10/97-28 (vydaný pro zmeškání žalovaných), jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 108.300,- Kč a na náhradě nákladů řízení 18.598,50 Kč, ve vztahu k žalovanému 1) a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení §153b o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000) nebyly splněny, neboť zástupci žalovaného 1) advokátovi JUDr. Jaroslavu Vansovi nebylo řádně doručeno předvolání k jednání. Dovolání žalované 2) podané proti tomuto usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 1. 2007, č. j. 29 Odo 911/2005-147, podle ustanovení §243b odst. 4 a podle §218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl; námitku žalované 2), že s ní soudy jednaly jako s účastnicí řízení, nepovažoval za významnou, neboť „dovolatelka účastnicí nebyla“ (nepodala odvolání) a podmínky ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. „nejsou v projednávané věci naplněny“.
Žalovaná 2) se žalobou pro zmatečnost podanou u Městského soudu v Praze dne 8. 3. 2005 domáhala, aby uvedené (zrušovací) usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřovala v tom, že „byla ve výroku těchto usnesení“ (tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-80, ve znění usnesení ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-85) „zcela opomenuta“, přičemž vyslovuje názor, že „nesprávně došlo k tomu, že napadenými rozhodnutími byl napadený rozsudek vůči 2. žalované potvrzen, ačkoli úkon 1. žalovaného (podané odvolání) měl být ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. vztažen i na 2. žalovanou“, neboť „mezi žalovanými je vztah solidarity“. Kromě toho opakovaně namítá, že s ní bylo nadále jednáno jako s účastnicí řízení (byla obesílána k jednání, byla jí zasílána rozhodnutí a byl i vůči ní vydán mezitímní rozsudek), a to až do vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004, č. j. 5 Cmo 35/2004-108, který v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že „v dalším řízení má být nadále jednáno výlučně s 1. žalovaným, neboť ve vztahu k 2. žalované rozsudek nabyl právní moci“; s tím nesouhlasí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2008, č. j. 46 Cm 52/2005-19, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 13.042,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. není dán, neboť žalovaná 2) nepodala odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. proti rozsudku bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č. j. 9 Cm 10/97-28), nebyla tak účastníkem odvolacího řízení (u Vrchního soudu v Praze) a nejsou splněny ani podmínky ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř.
K odvolání žalované 2) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2009, č. j. 11 Cmo 1/2009-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.117,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a s přihlédnutím k odvolacím důvodům zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené žalobou pro zmatečnost je rozhodnutím procesní povahy [neboť jím byl – ve vztahu k žalovanému 1) - zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena k dalšímu řízení] a že tedy již z tohoto důvodu není žaloba pro zmatečnost přípustná. U žalované 2) nemohlo dojít k naplnění důvodu zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným bylo rozsudkem bývalého krajského obchodního soudu uloženo, aby žalobci zaplatili peněžitou částku společně a nerozdílně, neboť žalovaní nemají postavení nerozlučných společníků a žalovaná 2) nepodala proti tomuto rozsudku odvolání; rozsudek nabyl vůči ní právní moci. Vzhledem k tomu, že žalobou pro zmatečnost napadené zrušovací rozhodnutí vrchního soudu není rozhodnutím ve věci samé (§229 odst. 3 o. s. ř.), považoval odvolací soud argumentaci žalované 2) vycházející ze znění ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 za právně bezvýznamnou.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje „v interpretaci §229 odst. 3 o. s. ř., a to zda rozsudkem pro uznání je rozhodnuto ve věci samé a dále v interpretaci §153b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to za jakých podmínek může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání“. Vytýká odvolacímu soudu, že „ve svých závěrech pochybil“, neboť v ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (v době vydání rozsudku pro zmeškání) se uvádí, že, „je-li ve věci několik žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní“, že zde „není rozlišováno, zda se jedná o samostatné či nerozlučné společenství“, a dovozuje, že „pokud je předmětem řízení jedna věc, jako v předmětném sporu, je nutné dospět k závěru, že rozsudek pro zmeškání nelze vydat, pokud se k prvnímu jednání nedostaví byť i jen jeden ze žalovaných a je nerozhodné, zda jde o společenství samostatné či nerozlučné“. Jestliže odvolací soud „postavil najisto“, že žalovanému 1) nebylo řádně doručeno předvolání k jednání, nebyla tak ani splněna základní podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to vůči oběma žalovaným, jak plyne ze zákonného ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř.“; v případě, že soud ponechal rozsudek pro zmeškání vůči žalované 2) v platnosti, dopustil se pochybení a nesprávného postupu, kterým byla žalované 2) odňata možnost jednat před soudem. Podle dalšího názoru žalované 2) „nemůže být rozsudek pro zmeškání považován za rozhodnutí procesní, neboť jím bylo rozhodováno ve věci samé“, a „stejně tak rozhodnutí soudu, jímž byl vůči žalovanému 1) rozsudek pro zmeškání zrušen a vůči žalované 2) ponechán v platnosti, nemůže být považováno za rozhodnutí procesní povahy“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 2) jako nepřípustné „postupem podle ust. §243b o. s. ř. zamítl“, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/2000, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, zdůrazňuje, že ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. i ve znění účinném do 31. 12. 2000 „se týkalo výlučně žalovaných v pozici nerozlučných společníků“; žalovaní však byli v pozici samostatných společníků. Navíc žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí vrchního soudu není svou povahou rozhodnutím ve věci samé a již z tohoto důvodu „není splněna základní podmínka přípustnosti žaloby pro zmatečnost vymezená v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst.2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované 1) proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil - mimo jiné - právní otázku, zda je žalovaná 2) legitimována k podání žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným 1) a 2) bylo rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č. j. 9 Cm 10/97-28 (vydanému v původním řízení pro zmeškání žalovaných podle ustanovení §153b o. s. ř.) uloženo, aby žalobci zaplatili peněžitou částku společně a nerozdílně, kdy žalovaná 2) nepodala proti tomuto rozsudku odvolání a kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-80, ve znění usnesení ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-85, zrušil tento rozsudek (a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení) pouze ve vztahu k žalovanému 1).
Z obecného závěru, že k žalobě pro zmatečnost jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by žalobu pro zmatečnost mohl podat každý účastník řízení (kterýkoliv z nich). K žalobě pro zmatečnost je legitimován účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese, vůči němuž je napadené pravomocné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. závazné. Protože jde o opravný prostředek, nemůže žalobu podat ten účastník nebo jeho právní nástupce, jemuž bylo napadeným rozhodnutím plně vyhověno nebo kterému nebyla způsobena žádná jiná újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Vystupuje-li v řízení na jedné straně více účastníků, kteří mají postavení samostatných společníků (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.), je každý z nich oprávněn žalobou pro zmatečnost napadnout jen tu část rozhodnutí, která se ho týká. V případě nerozlučného společenství účastníků (srov. §91 odst. 2 o. s. ř.) je žaloba pro zmatečnost podaná jedním ze společníků účinná i vůči ostatním společníkům.
Podle ustanovení §91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.
Podle ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř. jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně.
V judikatuře soudů nejsou pochybnosti o tom, že vystupuje-li na žalované straně více osob zavázaných společně a nerozdílně, mají v řízení postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 90, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4776). O samostatné společenství jde tehdy, má-li každý společník své právo nebo svoji povinnost, která je nezávislá na osudu práv nebo povinností ostatních společníků, s nimiž stojí na stejné straně sporu. Odtud pramení, že každý účastník v řízení jedná (v rovině procesní i hmotněprávní) sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží doručením rozhodnutí každému z účastníků zvlášť, jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto účastníku rozhodnutí právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i vykonatelným.
V žalobou pro zmatečnost napadené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - podal odvolání proti rozsudku bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č. j. 9 Cm 10/97-28 [(vydanému pro zmeškání žalovaných), jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 108.300,- Kč a na náhradě nákladů řízení 18.598,50 Kč], pouze žalovaný 1); žalovaná 2) proti tomuto rozsudku odvolání nepodala. Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací) přezkoumal napadený rozsudek jen ve vztahu k žalovanému 1) [srov. §206 odst. 2 o. s. ř.]; ve vztahu k žalované 2) nebyl rozsudek soudu prvního stupně dotčen a samostatně nabyl právní moci. Z uvedeného vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-80, ve znění usnesení ze dne 23. 5. 2003, č. j. 5 Cmo 399/2000-85, nebylo o právech a povinnostech žalované 2) rozhodováno a že jí proto nemohla být tímto rozhodnutím způsobena žádná újma v jejích právech.
Protože žalovaní vystupovali v původním řízení jako samostatní společníci (§91 odst. 1 o. s. ř.), k podání žaloby pro zmatečnost žalovaná 1) není - jak vyplývá z výše uvedeného - subjektivně legitimována a již z tohoto důvodu nemohla být žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. důvodná.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam „v interpretaci §229 odst. 3 o. s. ř., a to zda rozsudkem pro uznání je rozhodnuto ve věci samé a dále v interpretaci §153b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to za jakých podmínek může soud rozhodnout rozsudkem pro uznání“ – nehledě k tomu, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu neupravují rozsudek pro uznání, ale rozsudek pro zmeškání, o který šlo v původním řízení i v projednávané věci - a namítá-li, že v ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 „není rozlišováno, zda se jedná o samostatné či nerozlučné společenství“, že „je nutné dospět k závěru, že rozsudek pro zmeškání nelze vydat, pokud se k prvnímu jednání nedostaví byť i jeden ze žalovaných, a je nerozhodné, zda jde o společenství samostatné či nerozlučné“, že „žalovanému 1) nebylo řádně doručeno předvolání k jednání a nebyla tak splněna základní podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to vůči oběma žalovaným“, nepolemizuje se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s usnesením napadeným zmatečnostní žalobou a s jemu předcházejícím rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1999, č. j. 9 Cm 10/97-28, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. §10 odst. 2 a 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. Pavel Tomek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z této odměny a náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 460,- Kč. Protože dovolání žalované 2) bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná 2) povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.760,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu