ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3400.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3400/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova č. 1095/14, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 32/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2009 č. j. 19 Co 2494/2009-92, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.10.2009 č.j. 19 Co 2494/2009-92 kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25.5.2009 č.j. 9 C 32/2009-65 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na určení, že „pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným nadále trvá“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce - dále jen „zák. práce“) z hlediska toho, zda žalobce jako poživatel částečného invalidního důchodu patří do kategorie zaměstnanců, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání a kterým výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že občan se změněnou pracovní schopností není zabezpečen důchodem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce, jestliže mu nárok na tuto dávku důchodového pojištění buď vůbec nevznikl, anebo jestliže pobírá částečný invalidní důchod, který je nižší, než společensky uznaná minimální hranice příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze. V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z tohoto právního názoru, který je i v současné době soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházely. Soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) proto v souladu se zákonem dovodil, že žalobce byl dostatečně zabezpečen částečným invalidním důchodem, jestliže tento důchod byl v rozhodném období vyšší, než činila částka životního minima pro samostatně žijícího žalobce. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a z níž i nadále vychází (srov. .rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8.2005 sp. zn. 21 Cdo 2664/2004 který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2007 pod č. 11, na který poukazují soudy obou stupňů v projednávané věci). Spatřoval-li dovolatel v jednání žalovaného rozpor s dobrými mravy vzhledem ke svým poměrům a k okolnostem, za kterých k rozvázání pracovního poměru došlo, bylo by mu možno přisvědčit jen tehdy, kdyby se jednalo o takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku však není zneužitím výkonu práva, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2000, pod č. 126.
Uvedl-li žalobce v dovolání mimo jiné, že zpochybňuje aplikaci uvedeného rozhodnutí „na dané konkrétní skutkové okolnosti“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že „je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce byl zabezpečen částečným invalidním důchodem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., a tudíž pracovní poměr žalobce u žalovaného na základě výpovědi skončil“. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy v této části dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. však nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí dovolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi – podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu