ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3414.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3414/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) I. T. , b) nezletilého J. T. , zastoupeného Městem Náchodem se sídlem městského úřadu v Náchodě, Masarykovo náměstí č. 40 jako opatrovníkem, a c) V. B. , zastoupené I. T., proti žalovanému ASSPRO, projekční a inženýrská kancelář, s.r.o. se sídlem v Náchodě, Plhovská č. 1100, IČO 45534772, zastoupenému JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského č. 511, o odškodnění pozůstalých, za účasti České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 104/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2010 č.j. 20 Co 144/2010-200, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. prosince 2009 č.j. 4 C 104/2008-146 (s výjimkou výroků, kterými byla žaloba zamítnuta) a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. února 2010 č.j. 4 C 104/2008-181 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 23.5.2008 u Okresního soudu v Náchodě domáhali, aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) na náhradě nákladů spojených s pohřbem 16.103,- Kč a na jednorázovém odškodnění pozůstalých 50.000,- Kč, žalobci b) na náhradě nákladů spojených s pohřbem 2.440,- Kč a na jednorázovém odškodnění pozůstalých 80.000,- Kč a žalobkyni c) na náhradě nákladů spojených s pohřbem 751,- Kč a na náhradě nákladů na výživu pozůstalých 2.500,- Kč měsíčně počínaje dnem 12.6.2006. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že Ing. P. T., který byl u žalovaného zaměstnán jako vedoucí projektant, měl dne 12.6.2006 "při služební cestě dopravní nehodu, v jejímž důsledku zemřel", a že Okresní ředitelství Policie ČR v Hradci Králové usnesením ze dne 21.8.2006 č.j. ORHK-1944/TČ-70-2006 odložilo věc "podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, kterého se měl Ing. P. T. dopustit ve vztahu ke spolujezdkyni a řidiči protijedoucího vozidla, a to z důvodu úmrtí podezřelého". Žalovaný odmítl svoji odpovědnost za škodu způsobenou tímto pracovním úrazem s odůvodněním, že Ing. P. T. svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, neboť "vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem zn. Volkswagen Transporter SPZ 1U3 5793 s přívěsem zn. PREEWHEEL SPZ 2U5 0665, které řídil L. H.". Žalobci se však domnívají, že se Ing. P. T. "nedopustil vědomé nedbalosti nebo úmyslu spočívajícího v bezdůvodném vjetí vozidla do protisměru, ale že mohlo jít o technickou poruchu vozidla nebo náhlou indispozici řidiče", a že proto žalovaný v plném rozsahu odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni a) [manželce Ing. P. T.], žalobci b) [synovi Ing. P. T.] a žalobkyni c) [dceři žalobkyně a), která žila s matkou a Ing. P. T. ve společné domácnosti] v příčinné souvislosti s pracovním úrazem a úmrtím Ing. P. T.. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobcům vyčíslenou náhradu nákladů spojených s pohřbem, jednorázové odškodnění pozůstalých pro žalobkyni a) a žalobce b) a náhradu nákladů na výživu pozůstalých žalobkyni c), která nemá po Ing. P. T. nárok na dávky podle předpisů důchodového zabezpečení.
Žalovaný namítal, že technický stav vozidla před nehodou byl dobrý, že vozidlo bylo pravidelně přistavováno na technické a servisní prohlídky a že o bezpečný technický stav vozidla se staral sám Ing. P. T., který měl vozidlo na starosti a byl za něj odpovědný. Při vyšetřování nehody nebyla zjištěna žádná zdravotní indispozice řidiče, Ing. P. T. byl zdráv a byl shledán jako viník dopravní nehody, když vjel do protisměru a tím "porušil dopravní předpisy". Za své jednání byl v době nehody "plně zodpovědný a jeho zodpovědnost vyplývala i z jeho pozice ředitele firmy".
Vedlejší účastník odmítl odpovědnost žalovaného za škodu s odůvodněním, že jedinou příčinou dopravní nehody a pracovního úrazu bylo chování Ing. P. T., který na přehledné silnici vjel do protisměru.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 16.4.2009 č.j. 4 C 104/2008-98 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že Ing. P. T., který byl jedním ze společníků a jednatelů žalovaného a který byl od 20.5.2000 jmenován do funkce "ředitele společnosti a vedoucího konstrukčního oddělení", měl - jako každý ze společníků a jednatelů žalovaného - k dispozici pro svoji potřebu služební vozidlo, za které odpovídal a o něž se staral. Dne 12.6.2006 jel Ing. P. T. s tímto vozidlem na služební cestu do Prahy a při zpáteční cestě z dosud nezjištěných příčin vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím nákladním vozidlem s přívěsem, a na následky zranění při dopravní nehodě zemřel. Důkazy nebylo zjištěno, že by Ing. P. T. trpěl zdravotními obtížemi, podle spolujezdkyně "neměli cestou žádné technické problémy, určitě nedostali smyk, ani nezaregistrovala žádný trhavý pohyb". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "technická závada nebyla zjištěna, a že proto muselo dojít k vyjetí do protisměru, kde došlo ke střetu, pouze chybou Ing. T. (pravděpodobně chtěl řidič předjet před ním v koloně jedoucí vozidlo)", že "Ing. T. zaviněně porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, což bylo jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu, a že proto se žalovaný zcela zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem".
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27.7.2009 č.j. 20 Co 245/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I když k dopravní nehodě dne 12.6.2006 došlo z důvodu, že Ing. P. T. vjel s "vozidlem, které řídil, do protisměru a zde se střetl s vozidlem protijedoucím", je podle odvolacího soudu pro posouzení odpovědnosti žalovaného za pracovní úraz právně významná "otázka, proč k tomuto vyjetí došlo". K tomu nemuselo dojít "jen v důsledku chyby řidiče, který chtěl předjet vozidlo jedoucí v koloně před ním", ale i z jiných příčin; technický stav vozidla a ani zdravotní stav řidiče při nehodě nebyl zkoumán, příčina vyjetí vozidla do protisměru nebyla zjištěna a není tedy "možno o úplném zproštění zaměstnavatele uvažovat, neboť nelze na základě dosavadního obsahu spisu dovodit, že jedinou příčinou smrti zaměstnance bylo jednoznačně jeho zaviněné porušení silničních předpisů". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby poučil žalovaného, aby "tvrdil a prokázal, že si smrt zavinil Ing. T. sám svým zaviněním", a že, "pokud nepředloží k tomuto tvrzení další důkazy, nebude v řízení úspěšný". Uzavřel, že, "jestliže zůstane příčina nehody neobjasněna, musí soud prvního stupně žalobě na náhradu škody vyhovět, a že v dalším řízení se bude zabývat již jen zjištěním výše škody".
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 8.12.2009 č.j. 4 C 104/2008-146 doplněným rozsudkem ze dne 2.2.2010 č.j. 4 C 104/2008-181 - poté, co připustil změnu žaloby ve výši náhrady nákladů na výživu pozůstalé žalobkyně c) - uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni a) na náhradě nákladů spojených s pohřbem 16.070,- Kč a na jednorázovém odškodnění pozůstalých 50.000,- Kč, žalobci b) na náhradě nákladů spojených s pohřbem 373,- Kč a na jednorázovém odškodnění pozůstalých 80.000,- Kč a žalobkyni c) na náhradě nákladů spojených s pohřbem 751,- Kč a na náhradu nákladů na výživu pozůstalých za dobu od 12.6.2006 do 30.11.2009 109.735,- Kč a počínaje prosincem 2009 2.800,- Kč měsíčně, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala další náhrady nákladů spojených s pohřbem ve výši 33,- Kč, a v části, v níž se žalobce b) domáhal další náhrady nákladů spojených s pohřbem ve výši 2.067,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen zaplatit "ČR - Okresnímu soudu v Náchodě" soudní poplatek 17.000,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit "ČR - Okresnímu soudu v Náchodě" na náhradě nákladů řízení 2.199,- Kč. V souladu se závěry odvolacího soudu vyzval žalovaného, aby k prokázání svých tvrzení, že si "smrt zavinil Ing. P. T. sám", předložil další důkazy s tím, že jinak se "vystavuje nepříznivému výsledku sporu". Z výsledků dokazování pak dovodil, že "příčina vyjetí automobilu Ing. P. T. do protisměru nebyla bezpečně zjištěna", že "k úplnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele by mohl vést pouze závěr, že jedinou příčinou smrti zaměstnance bylo jednoznačně a bez všech pochybností jeho zaviněné porušení silničních předpisů", a že "takový závěr ani na základě doplněného dokazování učinit nelze". Protože "příčina dopravní nehody zůstala neobjasněna, shledal nárok žalobců důvodný" a výši jednotlivých nároků posoudil podle ustanovení §197 až 200 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.4.2010 č.j. 20 Co 144/2010-200 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém názoru uvedeném v předchozím usnesení, podle kterého, "pokud se chtěl žalovaný v této věci zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz svého zaměstnance Ing. P. T., pak by musel zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázat, že k vyjetí poškozeného do protisměru, a tedy k jeho střetu s protijedoucím vozidlem, došlo proto, že poškozený při řízení služebního vozidla porušil právní předpis (zákon o provozu na pozemních komunikacích)", dovodil, že tvrzení žalovaného a vedlejšího účastníka o tom, že k nehodě došlo proto, že poškozený hodlal v nevhodný okamžik předjíždět jiné vozidlo, "je jedna z možných příčin dopravní nehody a doplněným dokazováním se tato příčina nehody jako jediná nepotvrdila", a že "vedle této možnosti jsou i další příčiny vyjetí do protisměru, např. náhlá zdravotní indispozice řidiče, náhlá technická závada na vozidle, ke které může dojít bez ohledu na jinak řádnou údržbu vozidla, anebo bodnutí včely, sršně a následná bezděčná reakce řidiče". Protože havarované vozidlo žalovaného bylo již zlikvidováno, nelze již některé příčiny zjistit a nelze již ani postihnout případnou náhlou zdravotní indispozici poškozeného v době těsně před nehodou. Odvolací soud uzavřel, že "žalovaný se své odpovědnosti za pracovní úraz nezprostil" a že výše nároků byla soudem prvního stupně stanovena správně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud "nebral v úvahu specifikum této kauzy" a že "jako správné posouzení celé kauzy se jeví odůvodnění Okresního soudu v Náchodě", v němž soud prvního stupně zdůraznil, že "Ing. P. T. byl řádně proškolen v oblasti bezpečnosti práce", že "předmětné vozidlo měl svěřené do své péče, používal ho sám, zařizoval opravy a také ho pravidelně dával na preventivní prohlídky", že "k nehodě došlo na rovném přehledném úseku, kde tou dobou jela vozidla v obou směrech", že svědek L. H. potvrdil, že vozidlo Ing. P. T. vybočilo do protisměru a narazilo do jeho vozu, že svědkyně Ing. V. (spolujezdkyně Ing. P. T.) potvrzovala, že s vozidlem nebyly během cesty žádné problémy, nezaregistrovala v autě žádný trhavý pohyb ani smyk vozidla a že "policista Ing. P. uvedl, že účastníci nehody vypověděli, že vozidlo Ing. P. T. chtělo předjíždět a pak bylo vidět, že se chce zařadit zpět, ale že v tom došlo ke střetu". Žalovaný dále poukazuje na to, že podle "policejního protokolu" se ručička tachometru po dopravní nehodě "zasekla mezi 100-120 km/h" a že tedy Ing. P. T. překročil "povolenou rychlost 90 km/h" a "porušil tím zákon o provozu na pozemních komunikacích". Podle názoru žalovaného "prasknutí pneumatiky by muselo být zjištěno při běžné prohlídce vozu policií, případně, že by ránu zaregistrovala spolujezdkyně, stejně tak bodavý hmyz nebo náhlou indispozici řidiče by spolujezdkyně také musela zaregistrovat". Uvedl, že "ze spáchání trestného činu byl podezřelý Ing. T. a že trestní stíhání nepokračovalo jen proto, že zemřel, a že se mu jeví rozhodnutí soudu o přiznání 100% nároku bez jakékoliv spoluviny zcela nepochopitelné". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník sdělil, že se ztotožňuje s dovoláním žalovaného.
Žalobkyně a) a c) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, popřípadě odmítl. Uvedly, že nelze přihlížet k dovolacímu důvodu uplatněnému po uplynutí lhůty k dovolání a že soudy dospěly ke správnému závěru o tom, že se žalovanému nepodařilo zprostit se odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu Ing. P. T.. Zdůrazňují, že z výsledků dokazování nelze dovodit, že by Ing. P. T. "hodlal předjíždět jiné auto" a že "neočekávané vjetí do protisměru svědčí spíše o technické poruše vozidla nebo o náhlé zdravotní indispozici".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, a že důvody dovolání byly sděleny včas (§241b odst.3 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V případě, že se odškodnění úrazu Ing. P. T. řídí pracovněprávními předpisy, je třeba věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.
Právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§273 odst.1 zák. práce) jsou podle ustálené judikatury soudů rovněž dopravní předpisy, neboť svým obsahem směřují k tomu, aby byla zajištěna bezpečná doprava na pozemních komunikacích, a tedy i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Při zkoumání, zda se zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §191 zák. práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, jehož příčinou bylo porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy samotná zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel; vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích je svěřeno policii, a proto kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů ze strany zaměstnavatele není třeba zkoumat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že Ing. P. T. dne 12.6.2006 při cestě s osobním automobilem žalovaného Škoda Octavia r.z. 1H7 3097 na silnici I. třídy č. 11 v katastru obce Lovčice "vjel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím vozidlem zn. Volkswagen Transporter SPZ 1U3 5793 s přívěsem zn. PREEWHEEL SPZ 2U5 0665, které řídil L. H.", a že Ing. P. T. na následky zranění utrpěných při nehodě zemřel; proč Ing. P. T. vjel do protisměru, nebylo při šetření dopravní nehody zjištěno.
Za tohoto skutkového stavu se žalovaný mohl zcela nebo jen zčásti zprostit své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, jen kdyby prokázal, že Ing. P. T. svým zaviněním porušil dopravní předpisy (pravidla provozu na pozemních komunikacích). Soudy po vyhodnocení dokazování dospěly k závěru, že z provedených důkazů nelze mít za prokázané, že by Ing. P. T. "vjel do protisměru" z důvodu zaviněného porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, neboť "vedle této možnosti jsou zde ale možné - a nevyvrácené - i další příčiny vyjetí do protisměru, jako např. náhlá zdravotní indispozice řidiče, náhlá technická závada na vozidle, ke které může dojít bez ohledu na jinak řádnou údržbu vozidla, anebo bodnutí včely, sršně a následná bezděčná reakce řidiče". Dovolatel s tímto vyhodnocení důkazů nesouhlasí a napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda na nich může založit svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako například z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Svůj skutkový závěr o tom, že dokazováním nebylo prokázáno, že by Ing. P. T. "vjel do protisměru" z důvodu zaviněného porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, založil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku a zejména z odůvodnění jeho usnesení ze dne 27.7.2009 č.j. 20 Co 245/2009-117 - jednak na obecné (jinak správné) úvaze, že možnou příčinou "vjetí do protisměru" mohly být i jiné skutečnosti než zaviněné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, jako jsou například "náhlá zdravotní indispozice řidiče, náhlá technická závada na vozidle, ke které může dojít bez ohledu na jinak řádnou údržbu vozidla, anebo bodnutí včely, sršně a následná bezděčná reakce řidiče", jednak na axiomu, že zaviněné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích Ing. P. T. může být pokládáno za prokázané, jen jestliže bude jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, že nebylo způsobeno jinou (obecně) možnou příčinou, a že závěr o vyloučení jiné možné příčiny nelze přijmout, není-li možné zjistit aktuální zdravotní stav Ing. P. T. v době nehody a technický stav jím řízeného automobilu v době nehody.
S uvedeným axiomem dovolací soud nesouhlasí. Zjištěný skutkový stav věci je výsledkem procesu hodnocení důkazů, které soud provádí podle své úvahy; každý důkaz hodnotí jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Vyhodnocení důkazů z hledisek závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti mimo jiné předpokládá, že úvaha soudu nemůže být usměrňována předem danými poučkami, které nevyplynuly z dokazování (z hodnocení důkazů), ale že je projevem vnitřního přesvědčení soudu o rozhodných skutečnostech, které není ani aktem libovůle soudu, ani jen věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Odvolací soud tedy postupoval v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., dovodil-li bez vyhodnocení všech provedených důkazů, že při zjišťování skutkového stavu projednávané věci je třeba vycházet z toho, že zaviněné porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích Ing. P. T. může být pokládáno za prokázané, jen jestliže bude jednoznačně a bez pochybností vyloučeno, že nebylo způsobeno jinou (obecně) možnou příčinou, a že závěr o vyloučení jiné možné příčiny nelze přijmout, není-li možné zjistit aktuální zdravotní stav Ing. P. T. v době nehody a technický stav jím řízeného automobilu v době nehody. I když za řízení před soudy nebylo možné objasnit aktuální zdravotní stav Ing. P. T. v době nehody potřebnými lékařskými vyšetřeními, i když už nebylo možné znalecky posoudit technický stav automobilu řízeného Ing. P. T. v době nehody a i když nelze jednoznačně vyloučit v době nehody "bodnutí včely, sršně a následnou bezděčnou reakci řidiče", nelze z toho bez dalšího (předem) dovozovat, že by žalovaný jinými důkazy nemohl prokázat skutečnosti významné pro zproštění jeho odpovědnosti za škodu podle ustanovení §191 odst.1 písm.a) a §191 odst.2 písm.a) zák. práce. Vedeny tímto chybnými axiomem soudy při zjišťování skutkového stavu pominuly důkazy, které byly za řízení provedeny a které se vyslovovaly o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci samé. Zjištění soudů proto nemají oporu v provedeném dokazování.
Soudům je třeba dále vytknout, že nároky žalobců posuzovaly podle pracovněprávních předpisů, ačkoliv z výsledků dokazování vyplynulo, že Ing. P. T., který měl být "sborem jednatelů" žalovaného dne 20.5.2000 jmenován "ředitelem společnosti a vedoucím konstrukčního oddělení", byl od vzniku žalovaného až do své smrti společníkem a jednatelem žalovaného.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst.l písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Ing. P. T. mohl u žalovaného platně vzniknout pracovní poměr na funkci "ředitel společnosti a vedoucí konstrukčního oddělení", jen kdyby jeho náplní nebyl výkon činnosti statutárního orgánu. Soudy se otázkou vzniku pracovněprávního vztahu Ing. P. T. u žalovaného blíže nezabývaly, ačkoliv ze Stanov upravující organizaci žalovaného z února 1992 přitom vyplývá, že "ředitel společnosti je jmenován a odvoláván sborem jednatelů, odpovídá za chod společnosti, zastupuje společnost v právních sporech, přijímá a propouští zaměstnance, pravidelně předkládá sboru jednatelů ke schválení ekonomické rozvahy a zprávy o finanční situaci společnosti, odpovídá za finanční agendu jednotlivých zakázek a fondů, jmenuje svého zástupce, který jej v nepřítomnosti zastupuje, a že prvním ředitelem společnosti je Ing. P. T.".
Soudy rovněž nevzaly náležitě v úvahu, že podání žaloby o náhradu škody nepatří mezi běžné záležitosti při správě majetku nezletilého a že proto podání této žaloby za nezletilého je důležitým úkonem nezletilého, který podléhá schválení soudem (§28 občanského zákoníku, §179 o.s.ř.). Soudy proto postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže rozhodly ve věci samé, aniž by jim (podle obsahu spisu) bylo známo, zda soud péče o nezletilé děti pravomocným rozhodnutím schválil podání žaloby za nezletilého žalobce b).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že je postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků o zamítnutí žaloby, které nebyly napadeny odvoláním a samostatně nabyly právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil podle ustanovení §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Trutnově) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu