ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3478.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3478/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) S. Ř. , b) J. B. , obou zastoupených Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka č. 17, a c) J. T. , proti žalovanému J. K. zastoupenému JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 166, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 580/2004, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2009, č. j. 49 Co 300/2007-270, takto:
Dovolání žalobců a) a b) se zamítá .
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 6. 11. 2001, doručeným žalobci a) dne 23. 11. 2001 a žalobcům b) a c) dne 8. 11. 2001, žalovaný sdělil žalobcům, že s nimi okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že, ačkoliv se žalobci v pracovní smlouvě zavázali, že o skutečnostech, které jsou součástí obchodního tajemství zaměstnavatele, budou zachovávat mlčenlivost „po dobu, kdy by jejich zveřejnění mohlo způsobit zaměstnavateli újmu“, tuto povinnost žalobci „zvlášť hrubým způsobem“ porušili, a to dopisem „Katastrofální stav ČOV“ ze dne 29. 10. 2001, který zaslali bez vědomí žalovaného na „několik adres v ČR a tím byly zveřejněny údaje považované za obchodní tajemství“. Dopis obdržel také generální ředitel společnosti VINIA, a.s., která je majitelem čistírny odpadních vod a kterou žalovaný na základě nájemní smlouvy provozuje. Obsah dopisu hrubým způsobem poškodil a ohrozil další provozování čistírny a tím i podnikání žalovaného. Z dopisu a uvedených adresátů je zřejmé, že jeho cílem je poškodit žalovaného jako podnikatele a zaměstnavatele žalobců, což je v „zásadním rozporu se smyslem vzájemně uzavřené pracovní smlouvy“.
Žalobci se (žalobou podanou dne 8. 1. 2002 k Okresnímu soudu ve Vsetíně) domáhali, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jim náhradu mzdy: žalobci a) za období od 28. 11. 2001 do 7. 1. 2002 ve výši 8.548,- Kč a dále od 8. 1. 2002 do doby platného skončení pracovního poměru, příp. do doby umožnění pokračovat v práci průměrný výdělek, žalobci b) za období od 12. 11. 2001 do 7. 1. 2002 ve výši 12.915,- Kč a dále od 8. 1. 2002 do doby platného skončení pracovního poměru, příp. do doby umožnění pokračovat v práci průměrný výdělek, a žalobci c) za období od 12. 11. 2001 do 7. 1. 2002 ve výši 14.297,- Kč a dále od 8. 1. 2002 do doby platného skončení pracovního poměru, příp. do doby umožnění pokračovat v práci, průměrný výdělek. Žalobu odůvodnili zejména tím, že dopisem ze dne 29. 10. 2001 nemohli pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem porušit, neboť neměli jinou možnost, jak zabránit porušování provozního řádu u žalovaného. Na situaci upozorňovali, avšak bezvýsledně. O pravdivosti tvrzení žalobců v uvedeném dopise svědčí i to, že stížnost v části týkající se porušování zákonnosti při provozování čističky odpadních vod ve Velkých Pavlovicích byla shledána oprávněnou.
Okresní soud v Břeclavi [poté, co usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, č. j. Ncd 5/2004-51, mu věc vedená u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 5/2002 byla přikázána (§12 odst. 2 o. s. ř.), a poté, co usnesením ze dne 26. 2. 2007, č. j. 6 C 580/2004-110, řízení mezi žalobcem c) J. T. a žalovaným zastavil a rozhodl že žalobci c) ani žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává] rozsudkem ze dne 2. 7. 2007, č. j. 6 C 580/2004-132, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobce a) provedené dopisem žalovaného ze dne 6. 11. 2001 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (ve znění platném do 31. 12. 2006) a žalobci a) doručené 23. 11. 2001“, je neplatné, a že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobce b) provedené dopisem žalovaného ze dne 6. 11. 2001 podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (ve znění platném do 31. 12. 2006) a žalobci b) doručené dne 8. 11. 2001“, je neplatné, a rozhodl, že o další části nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně dopisem žalobců ze dne 29. 10. 2001 nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně a je otázkou „zda samotný dopis byl vůbec ze strany žalobců porušením pracovní kázně, zda by byl zařazen do kategorie méně závažného porušení pracovní kázně nebo event. závažného porušení pracovní kázně“. I když žalobci ujednali v pracovních smlouvách, že mají povinnost mlčenlivosti o obchodním tajemství žalovaného, aby porušili tuto povinnost museli by být seznámeni s tím, co tvoří obchodní tajemství žalovaného; nestačí pouhý odkaz na ustanovení obchodního zákoníku. Žalovaný však v řízení neprokázal, že by žalobce s něčím takovým seznámil, tedy že by vymezil rozsah a předmět obchodního tajemství, ani to, že by zveřejnění mohlo způsobit žalovanému újmu. Ta ostatně není v okamžitém zrušení pracovního poměru ani uváděna. Žalovaný teprve ve svém vyjádření před soudem uvedl, co on sám považuje za předmět obchodního tajemství s tím, že údaje jsou určeny pouze orgánům státní správy a kontrolním orgánům, což jsou právě ty orgány, které dopis ze dne 29. 10. 2001 obdržely. Soud prvního stupně uzavřel, že, jestliže žalobci upozornili dopisem ze dne 29. 10. 2001 na problémy při provozu ČOV a tento jejich podnět byl kontrolními orgány vyhodnocen jako oprávněný, neboť žalovaný dostal pokutu, nelze takovýto podnět při absenci nedostatečného vymezení obchodního tajemství a tím i otázky mlčenlivosti v návaznosti na možnou újmu žalovaného považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Jen o části předmětu řízení rozhodl proto, „neboť vyřešení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru může a bude základem pro další postup soudu, pokud jde o požadovanou náhradu mzdy“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č. j. 49 Co 300/2007-270, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobců a) a b) na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 6. 11. 2001 zamítl. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že žalobci „o obsahu povinnosti mlčenlivosti, k níž se zavázali v pracovní smlouvě, byli seznámeni žalovaným na školení o předpisech o BOZP“. Vycházel z toho, že dne 3. 5. 2001 proběhlo školení vedoucích a ostatních zaměstnanců žalovaného o předpisech o BOZP, jež prováděla A. J., o čemž svědčí zápis z tohoto školení, v jehož bodě 17 je záznam, že „žalovaný seznámil přítomné zaměstnance se skutečnostmi, které tvoří jeho obchodní tajemství, o kterých mají zaměstnanci zákaz bez písemného souhlasu zaměstnavatele poskytovat informace třetím osobám; zaměstnanci byli seznámeni s tím, že předmětem obchodního tajemství jsou skutečnosti o dodavatelích, odběratelích, množství energií, průtoků, bilancí a mezd“. Všichni, kteří se zúčastnili tohoto školení, svoji účast potvrdili podpisem na prezenční listně; mezi nimi byli i oba žalobci. Jestliže žalobci v dopise ze dne 29. 10. 2001 uvedli údaje o částce vynakládané žalovaným měsíčně za spotřebu elektřiny, o „nátoku“ vod od konkrétních subjektů vypouštějících odpadní vody (VINIUM, a.s. a Drůbežářské závody Velké Pavlovice) a o množství vyčištěné vody za měsíc a za rok, tedy údaje, které žalovaný v souladu s ustanovením §17 obchodního zákoníku učinil předmětem svého obchodního tajemství, povinnost mlčenlivosti porušili, neboť jejím obsahem byla povinnost nezveřejňovat jakékoliv informace. Zveřejnění údajů tvořících obchodní tajemství žalovaného poškodilo jako podnikatele, navíc je vše v závěru dopisu dáváno do souvislosti s korupcí a žalobci zpochybnili i předchozí podnikatelskou činnost žalovaného. Úmysl žalobců způsobit žalovanému újmu je zcela nepochybný a odůvodňuje tak závěr, že porušení pracovní kázně napsáním a rozesláním dopisu ze dne 29. 10. 2001 je třeba kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci namítají, že „školení proběhlo pouze jedno, a to v dubnu 2001“, a že mu byl přítomen pouze žalovaný, žalobce J. B. a J. T. Na školení se o povinnosti mlčenlivosti vůbec nehovořilo. V zápise ze školení, konaného dne 3. 5. 2001, je „za bod 17. zápisu týkající se povinnosti mlčenlivosti vepsáno rukou „Seznámil“ a podpis žalovaného“. Proto je podle žalobců „zcela evidentní“, že žalovaný v průběhu řízení listinné důkazy „účelově dotváří“ a že odvolací soud proto měl provést důkaz originálem zápisu ze školení, konaného dne 3. 5. 2001 a presenční listiny a ne jejich kopiemi. Vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval skutečností, že žalovaného před zasláním dopisu ze dne 29. 10. 2001 upozorňovali několika zápisy v provozní knize, že „stav na ČOV je velmi neuspokojivý, dochází k porušování provozního řádu a voda opouští ČOV ve špatném a znečištěném stavu“. Žalovaný neučinil žádnou nápravu, proto „žalobcům nezbylo nic jiného než informovat příslušné orgány a vlastníka objektu ČOV“. Pohnutka, která žalobce k zaslání dopisu vedla (zájem na ochraně životního prostředí a náprava daného vadného stavu), podle žalobců naopak výrazně snižuje intenzitu porušení pracovní kázně zaměstnance, „pokud vůbec k nějakému jejímu porušení z jejich strany došlo“. Odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, když dospěl k závěru, že skutečnosti v předmětném dopisu jsou obchodním tajemstvím žalovaného ve smyslu ustanovení §17 obchodního zákoníku. Vytýkají mu dále, že „vůbec nebylo ani zjišťováno, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo předem projednáno s příslušným odborovým orgánem“. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť skutkové a právní závěry odvolacího soudu jsou správné. Údaje v dopise uvedené spolu s dalším textem dopisu jednoznačně měly záměr poškodit žalovaného. Námitka žalobců (poprvé uvedená v dovolání), že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo předem projednáno s příslušným odborovým orgánem není důvodná, protože, je-li třeba, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není tento právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že předmětem řízení jsou okamžitá zrušení pracovních poměrů daných žalobcům dopisy ze dne 6. 11. 2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2002, tj. do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je – jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce – důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Podle ustanovení §17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.
K tomu, aby se jednalo o obchodní tajemství ve smyslu obchodního zákoníku (a aby bylo možno poskytnout mu zákonem stanovenou ochranu), je nutno, aby byly naplněny všechny znaky zákonem stanovené. Musí se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální (materiální či nemateriální) hodnotu, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (mohou být tedy dostupné např. v odborných vědeckých kruzích), které mají být podle vůle podnikatele utajeny (podnikatel musí tuto vůli dostatečně seznatelným způsobem projevit) a podnikatel utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje, čímž vlastně vůli skutečnosti utajit projevuje. Má-li se jednat o obchodní tajemství, musí nést všechny uvedené pojmové znaky (např. pouhé informace byť i důvěrného charakteru nemusejí mít ani potenciální hodnotu, podnikatel, který jimi disponuje, může být vázán povinností mlčenlivosti, avšak nebude se jednat o obchodní tajemství). Skutečnostmi obchodní povahy je třeba rozumět např. seznamy zákazníků, nákupní prameny, seznam zástupců, bilance, obchodní plány, vzorky, vzorkové kolekce, cenové kalkulace apod.; skutečnostmi výrobní povahy jsou nepatentované vynálezy, knihy receptů, modely, výsledky pokusů, zvláštní výrobní metody apod. Ochrana obchodního tajemství je neformální; znamená to, že nevzniká registrací nebo zápisem, ale okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství, a rovněž tak zaniká, jestliže zanikne samo obchodní tajemství, tedy jestliže odpadne některý z jeho pojmových znaků.
Porušení obchodního tajemství je nekalou soutěží ve smyslu ustanovení §44 a 51 obch. zák. a vzniká z něho tedy nikoli pracovněprávní, ale obchodněprávní vztah. Samo o sobě tak nemůže být zároveň porušením pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) nebo §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Proto bylo (a je) pro posouzení věci bezvýznamné, zda vůbec, kdy a za jakých okolností byli žalobci seznámeni s tím, které skutečnosti považuje žalovaný za své obchodní tajemství; dovoláním žalobců a) a b) v části, kde zpochybňovali závěry odvolacího soudu o tom, že byli seznámeni s tím, které skutečnosti mají být podle vůle žalovaného utajeny, se tak dovolací soud nezabýval.
Podstatné pro posouzení věci proto bylo, zda se žalobci dopustili porušení pracovní kázně a v jaké míře obsahem dopisu ze dne 29. 10. 2001.
Podle ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým číslem 86).
Správně proto odvolací soud uzavřel, že v rozporu se zájmy žalovaného je jak zveřejnění údajů (technické povahy), které poškozovaly žalovaného v očích jeho zákazníků a obchodních partnerů, tak i další obsah dopisu ze dne 29. 10. 2001, jímž žalobci rovněž zásadním způsobem narušili náležitou míru loajality zaměstnance ke svému zaměstnavateli. Jak údaje o skutečnostech týkajících se provozu zaměstnavatele (žalovaného), tak další údaje žalobci uváděli „nepochybně v úmyslu” žalovaného jako podnikatele poškodit, protože měly vlastníka upozornit na to, že čističku odpadních vod Velké Pavlovice pronajal žalovanému za podmínek, které jsou pro něj nevýhodné, že žalovaný má z provozování této čističky nepřiměřeně velký zisk a že čističku odpadních vod získal za pochybných okolností. Vše je navíc v závěru dáváno do souvislostí s korupcí a je zpochybňována i předchozí podnikatelská činnost žalovaného. I když lze dovolatelům přisvědčit, že jejich úmyslem mohl být rovněž zájem na předcházení škodám (ze špatně fungující čističky), závěry dovozené odvolacím soudem z dopisu ze dne 29. 10. 2001 – jak jsou shora uvedeny - jsou správné.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnut při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud, když při vymezení hypotézy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzal v úvahu jak osoby žalobců (jejich pracovní zařazení u žalovaného), tak i míru a intenzitu jejich zavinění na posuzovaném porušení pracovní kázně a také skutečnost, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce, kteří zásadním způsobem narušili náležitou míru loajality zaměstnance ke svému zaměstnavateli, nadále zaměstnával. Správně zdůraznil skutečnost, že úmysl žalobců způsobit žalovanému újmu je zcela nepochybný (žalobci v dopise uvedli, že žalovaný má z provozování ČOV nepřiměřeně velký zisk, nájem ČOV získal za pochybných okolností – za pomoci svého známého pana D., jenž preferoval nepravdivé podklady o výhodnosti pronájmu), a zpochybňují i předchozí podnikatelskou činnost žalovaného („je nutné se dotázat, z jakého důvodu došlo k ukončení činnosti pana Kubeše v předešlých dvou ČOV“). Odvolací soud proto správně dovodil, že intenzita porušení pracovní kázně, jehož se žalobci dopustili jednáním uvedeným v okamžitých zrušeních pracovních poměrů, dosáhla stupně zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.
Obstát nemůže ani námitka žalobců, že „nakonec nebylo soudy obou stupňů vůbec zjišťováno, zda okamžité zrušení našich pracovních poměrů bylo předem projednáno s příslušným odborovým orgánem, jak vyžadovalo ust. §59 odst. 1 tehdy účinného z.č. 65/1965 Sb., zákoník práce“. Z obsahu spisu (i z údajů obsažených v dovolání) vyplývá, že žalobci toto tvrzení v řízení před soudy (do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) neuplatnili; podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců a) a b) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení o věci nekončí (odvolací soud rozhodoval jen o části věci), o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu