ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3721.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3721/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Karlem Krňanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Šumavská č. 22, proti žalovanému Hartmann System GmbH se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 136/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 18 Co 282/2007-619, takto:
Usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž „se vyhovuje návrhu žalobkyně, aby namísto žalovaného W. Hartmann & Co. (GmbH & Co. KG), se sídlem Spolková republika Německo, Hamburg, Rödingsmarkt 39, vstoupil do řízení Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, zapsaný v obchodním rejstříku Ústředního soudu v Lüdenscheid pod č. HRBH 50/24“, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, č. j. 18 Co 283/2007-623, se zrušují ; jinak se dovolání žalobkyně zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná jí dopisem ze dne 28. 2. 1996 je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že před doručením výpovědi z pracovního poměru „neexistovalo žádné rozhodnutí o organizačních změnách či opatřeních“, že písemné vyhotovení výpovědi jí bylo doručeno v době pracovní neschopnosti, že žalovaný jí nenabídl jiné pracovní uplatnění a že se ani nesnažil pomoci jí získat nové vhodné zaměstnání. Jako „odpůrce“ byl v žalobě označen „W. Hartmann & Co. (GmbH & Co.), organizační složka 141 00 Praha 4, Hlavní 60“.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 2. 1997, č. j. 25 C 269/96-25, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „žalobkyni se vrací jedna polovina soudního poplatku, zaplaceného v kolcích ve výši 500,- Kč“. Dospěl k závěru, že žalobkyně označila za žalovaného organizační složku zahraniční právnické osoby, tedy subjekt, který nemá „hmotněprávní a tím ani procesněprávní subjektivitu“ a nemůže proto „vystupovat před soudem“. Označení účastníka v žalobě obsahovalo dodatek, že jde právě o organizační složku, a údaj o jejím sídle; nejednalo se tedy o vadu v označení účastníka, „kterou by bylo možno odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř.“, nýbrž šlo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 1997, č. j. 36 Co 51/97-46, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 575,- Kč k rukám „právního zástupce“ JUDr. Stanislava Myslila. Dovodil, že podaná žaloba má veškeré náležitosti požadované občanským soudním řádem a že „jasně a určitě“ směřuje proti žalovanému, který nemá způsobilost být účastníkem řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 20. 5. 1998, č. j. 2 Cdon 1742/97-62, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Ke stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 338/97, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 1998, č. j. 2 Cdon 1742/97-62, Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997, č. j. 36 Co 51/97-46, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 1997, č. j. 25 C 269/96-25, zrušil. Soudu prvního stupně vytkl, že „neměl bez dalšího řízení v projednávané věci podle §104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. řízení zastavit; naopak měl postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř. a učinit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném označení žalovaného“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 10. 2000, č. j. 43 C 136/99-175, určil, že „výpověď daná žalobkyni žalovaným datovaná 28. 2. 1996 je neplatná“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 14.825,- Kč. Usnesením ze dne 2. 10. 2000, č. j. 43 C 136/99-183, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit „Českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady tlumočného v částce 250,- Kč“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, „že by se před datem uvedené výpovědi prezentovalo jakékoliv rozhodnutí firmy, které by se týkalo organizačních změn v organizační složce Norimberské pobočky v Praze“. Výpověď z pracovního poměru navíc nebyla dána žalobkyni kompetentním pracovníkem“, neboť „z pracovní náplně pana Zápotockého je patrno, že pracovněprávní záležitosti nespadaly do jeho kompetence“, naopak „z obchodní plné moci je výslovně kompetence ve věcech pracovněprávních vyňata“. Mimo to „nebyla předložena ani žádná listina, z níž by bylo patrno, že pražská organizační složka podléhá pobočce v Norimberku a že by prokurista pobočky v Norimberku pan K. měl oprávnění navazovat a rozvazovat pracovní poměry zaměstnanců v české organizační složce v Praze“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2001, č. j. 29 Co 119/2001-217, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „výpověď byla dána k tomu neoprávněnou osobou“. Naopak vedoucí organizační složky v Praze byl k tomuto úkonu zmocněn prokuristou nadřízené organizační složky žalované v Norimberku a úmysl žalované snížit stav zaměstnanců organizačních složek a naplnění výpovědního důvodu vyplývá ze svědecké výpovědi prokuristy W. K. a listin, které svědek nabízel k důkazu, ale jimiž důkaz proveden nebyl. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu věci.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 8. 2. 2005, č. j. 43 C 136/99-511, ve znění usnesení ze dne 7. 6. 2005, č. j. 43 C 136/99-528, připustil „změnu žaloby v označení žalované, kdy její současné označení nyní zní: W. Hartmann & CO. (GmbH & Co.) KG“ a návrh „na rozšíření žaloby o 2 další firmy na straně žalované 1) Eduard Hueck GmbH & Co. KG, se sídlem Loher Strasse 9, 585 11 Lüdenscheid, SNR 2) Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o., Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419, 252 42“, zamítl. Návrhu na změnu označení žalované podle ustanovení §95 o. s. ř. soud prvního stupně vyhověl proto, že v průběhu řízení došlo ke změně obchodního jména žalovaného, když za jeho dosavadní název přibyla písmena KG. Návrhu na přistoupení dalších dvou účastníků soud prvního stupně nevyhověl z toho důvodu, že žalobkyně přes výzvu soudu nepředložila žádné důkazy o tom, „že by tyto firmy převzaly práva a povinnosti žalované z pracovně právních vztahů“ a že „strana existence příp. obchodní návaznost na firmu žalovanou, obchodování s jejím systémem apod. nezakládá důvod k tomu, aby uvedené navržené firmy se účastnily tohoto pracovně právního sporu“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2005, č. j. 18 Co 471/2005-535, usnesení soudu prvního stupně ve výroku „o nepřipuštění dalších účastníků do řízení na straně žalované“ potvrdil. Dospěl k závěru, že „smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměny některého z účastníků na jiného účastníka je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, jenž tu byl v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo vůči jiné osobě“. Nastane-li právní skutečnost, která má za následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, je nutno řešit situaci ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. V souzené věci nejsou splněny podmínky pro přistoupení dalších účastníků na straně žalovaného. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. 11. 2005.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4. 10. 2006, č. j. 43 C 136/99-573, „návrhu na změnu účastníků na straně žalované nevyhověl“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „není na místě použít ust. §107a odst. 2 o. s. ř., neboť zde nedošlo k zániku žalované společnosti s tím, že by ona nebyla již pasivně legitimována a že by vůči ní nebylo možno vést spor, neboť tato společnost právně existuje, má procesní práva a povinnosti, které na nikoho z nastupujících organizací a společností nepřevedla“.
Rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, č. j. 43 C 136/99-575, Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná dopisem žalované ze dne 28. 2. 1996 je neplatná, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „na účet zdejšího soudu“ 2.612,- Kč a že žalovanému se náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že „společnost přijala rozhodnutí o organizačních změnách, které měly za následek snižování stavu pracovníků“, a to již na jednání ve vedení firmy v říjnu roku 1995 a pak na zasedání vedoucích osobností společnosti ze dne 22. 2. 1996 a 23. 2. 1996, jemuž předcházelo rozhodnutí prokuristy, který měl na starost i organizační složku v Norimberku, které byla podřízena organizační složka v Praze. O snížení stavu na pobočce v Praze o jednoho člověka rozhodl dne 14. 2. 1996, jednalo se o administrativní pracovnici a tuto funkci vykonávala žalobkyně. Ve vztahu k tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce dovodil, že tuto povinnost má zaměstnavatel pouze v případě, že má jinou práci, kterou by mohl svému zaměstnanci, kterému dává výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nabídnout; nemá-li takovou práci, není možno jej nutit, aby nové místo vytvářel. Protože žalovaný jinou práci, kterou by mohl žalobkyni nabídnout neměl („což je patrno při snižování stavu“), „byla tato nabídková povinnost také splněna“.
K odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2006, č. j. 43 C 136/99-573, Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2007, č. j. 18 Co 282/2007-619, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „se vyhovuje návrhu žalobkyně, aby namísto žalovaného W. Hartmann & Co. (GmbH & Co. KG), se sídlem Spolková republika Německo, Hamburg, Rödingsmarkt 39, vstoupil do řízení Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, zapsaný v obchodním rejstříku Ústředního soudu v Lüdenscheid pod č. HRBH 50/24“ a tak, „že návrh žalobkyně, aby na místo dosavadního žalovaného přistoupil Eduard Hueck GmbH & Co. KG, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, Hueck + Hartmann Aluminium spol. s r. o., se sídlem Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419“, zamítl. Dovodil, že notářský zápis sepsaný dne 30. 3. 2001 v Lüdenscheid, SRN prokazuje, že mezi dosavadním žalovaným a společností Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, byla uzavřena dne 30. 3. 2001 smlouva, jejímž předmětem byl „prodej systémového obchodu (vývoj a odbyt aluminiových profilových systémů pro okna, dveře a fasády, prováděny prodávajícím)“. V článku 3 písm. a) notářského zápisu jsou v souvislosti s prodejem části podniku upraveny pracovní poměry prodávajícího tak, že kupující nastupuje do všech pracovních poměrů „náležejících do části podniku systémového obchodu“. V případě zaměstnanců, uvedených v příloze, na pracovišti Praha – Jesenice „přebral kupující dosavadní pracovní smlouvy“. Z výpisu z obchodního rejstříku jak dosavadního žalovaného, tak kupujícího (Hartmann System GmbH) podle odvolacího soudu vyplývá, že „organizační složka založená dosavadním žalovaným Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419, byla vymazána k 18. 12. 2002, dne 30. 7. 2002 byla zapsána organizační složka Hartmann System GmbH se stejným sídlem, jejímž zřizovatelem je zahraniční osoba Hartmann System GmbH, Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo“. Ohledně této společnosti tak žalobkyně dostatečně prokázala splnění předpokladů stanovených v §107a o. s. ř. a byly dány podmínky pro vyhovění návrhu žalobkyně ve vztahu k tomuto právnímu subjektu. Ve vztahu k dalším dvěma subjektům, jejichž vstup do řízení byl rovněž podle §107a o. s. ř. navrhován, „usnesení soudu I. stupně změnil jen tak, že v této části se návrh zamítá“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 18 Co 283/2007-623, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 10. 2006, č. j. 43 C 136/99-575, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu na procesní nástupnictví na straně žalované strany došlo k procesní situaci, kdy soud prvního stupně jednal a rozhodl proti jiné právnické osobě než té, která byla účastníkem řízení. V důsledku tohoto procesního postupu vydané rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže obstát bez ohledu na to, zda je jinak věcně správné.
V dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 18 Co 282/2007-619, žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že rozhodoval o jejím návrhu ze dne 3. 6. 2004 (aby společnost Hartmann System GmbH společně se dvěma dalšími subjekty vstoupila do řízení na straně žalovaného na místo dosavadního žalovaného), ačkoliv podáním ze dne 13. 9. 2004 tento návrh vzala zpět, neboť společnost Hartmann System GmbH ukončila svou činnost, která byla vykonávána prostřednictvím organizační složky původně žalovaného, tuto organizační složku zrušila a stejnou činnost začaly vykonávat další dva subjekty, a to Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o. Zůstalo tak na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly z původně žalovaného na Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) však v tomto směru neprovedl žádné dokazování, třebaže žalobkyně důkazy předložila. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 „ze dne 4. 10. 2006, č. j. 43 C 136/99“ zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přezkoumal dovolací soud napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (§107a odst. 2 o. s. ř.).
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí původní žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzené právo, které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu opravdu je nebo zda podle právní skutečnosti uvedené žalobcem platně na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se přitom soud nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (v posuzovaném případě opodstatněnosti žaloby o „splnění povinnosti dle dohody o vydání věci a vypořádání nároků“), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé - v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného vyplývá, že soud může o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. rozhodnout jen, je-li zde v tomto směru návrh žalobce; bez návrhu žalobce nemůže rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. vydat.
V projednávané věci sice žalobkyně v podání ze dne 9. 6. 2003 (doručeném soudu prvního stupně dne 16. 6. 2003) navrhla, aby „podle §107a o. s. ř. do řízení vstoupila na místo žalovaného společnost „Hartmann Systém GmbH“, ale v podání ze dne 13. 9. 2003 (doručeném soudu prvního stupně téhož dne) sdělila, že „bere svůj návrh na vstup této společnosti (Hartmann Systém GmbH) do řízení zpět“. V době, kdy o procesním nástupnictví rozhodoval odvolací soud (dne 29. 9. 2007), tedy žádného návrhu na „vstup společnosti Hartmann Systém GmbH na místo žalovaného“ do řízení podle ustanovení §107a o. s. ř. nebylo. Jestliže odvolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2007, č. j. 18 Co 282/2007-619, mimo jiné změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „se vyhovuje návrhu žalobkyně, aby namísto žalovaného W. Hartmann & Co. (GmbH & Co. KG), se sídlem Spolková republika Německo, Hamburg, Rödingsmarkt 39, vstoupil do řízení Hartmann System GmbH, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, zapsaný v obchodním rejstříku Ústředního soudu v Lüdenscheid pod č. HRBH 50/24“, rozhodl o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř., aniž zde vůbec takový návrh byl. Dovolací soud proto usnesení odvolacího osudu v uvedeném výroku i z něj vycházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007, č. j. 18 Co 283/2007-623, zrušil.
Jinak je tomu ve vztahu k dovoláním napadenému výroku, jímž odvolací soud návrh žalobkyně, „aby na místo dosavadního žalovaného přistoupil Eduard Hueck GmbH & Co. KG, se sídlem Loher Strasse 9, 58511 Lüdenscheid, Spolková republika Německo, Hueck + Hartmann Aluminium spol. s r. o., se sídlem Jesenice u Prahy, Na Ochoze 419“, zamítl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k těmto označeným společnostem „nebylo zjištěno, že by vstoupily do práv a povinností v pracovněprávním vztahu žalobkyně a žalovaného“. Tento závěr zpochybňuje dovolatelka pouze tvrzením, že „společnost Hartmann System GmbH ukončila svou činnost, která byla vykonávána prostřednictvím organizační složky původně žalovaného, tuto organizační složku zrušila a stejnou činnost začaly vykonávat další dva subjekty, a to Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.“, a že „zůstalo na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly z původně žalovaného na Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.“. Toto tvrzení však správnost závěru odvolacího soudu v uvedeném směru nemůže zpochybnit. Jak již totiž bylo výše uvedeno, úspěch může mít návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. jen tehdy, jestliže žalobce označí konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti na konkrétní žalobcem označený subjekt, odlišný od dosavadního žalovaného. Že by žalobkyně v řízení něco takového učinila však v dovolání netvrdí, neboť namítá, že „zůstalo na soudu, aby zvážil, zda práva a povinnosti přešly z původně žalovaného na Eduard Hueck GmbH & Co. KG a Hueck + Hartmann Aluminium s. r. o.“, ač to je právě žalobkyně, kdo má tvrdit a prokazovat konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, na subjekt odlišný od dosavadního žalovaného. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně v této části zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst.1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu