ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3734.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3734/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v exekuční věci oprávněného PhDr. R. P. , podnikajícího pod obchodním jménem PhDr. Roman Petr - KM servis v Praze 6, Buzulucká č. 589/1, IČO 41145771, proti povinnému V. P. , Jeremenkova č. 885/127, zastoupenému JUDr. Janou Kümmelovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 65, pro 14.700,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané povinným proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006 č.j. 25 Co 40/2006-56, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 8/2006, o dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009 č.j. 11 Cmo 23/2009-64, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh oprávněného nařídil usnesením ze dne 29.7.2004 č.j. Nc 2616/2004-5 podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2003 č.j. 23 Sm 153/2003-5 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5.3.2004 č.j. 47 Cm 21/2003-18 k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 14.700,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 5.6.2003 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 7.600,- Kč, "včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce", exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Grosama.
Odvolání povinného podané proti tomuto usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.1.2006 č.j. 25 Co 40/2006-56 odmítl. Dospěl k závěru, že odvolání povinného neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a že proto odvolání povinného muselo být podle ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu odmítnuto.
Dovolání podané povinným proti tomuto usnesení městského soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26.2.2008 č.j. 20 Cdo 866/2008-193 odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, a nejde ani o žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení §238, §238a a §239 občanského soudního řádu.
Proti usnesení městského soudu ze dne 31.1.2006 č.j. 25 Co 40/2006-56 podal povinný žalobu pro zmatečnost. Uvedl, že "její přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 4 občanského soudního řádu z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 občanského soudního řádu", neboť "mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem". "Nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce", "nebyl ve smyslu §30 odst. 1 občanského soudního řádu poučen o tom, že, splní-li předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může požádat soud o ustanovení právního zástupce", a "soud porušil i ustanovení §118a odst. 1,2, 3 a 4 občanského soudního řádu, když povinného nevyzval k doplnění jeho tvrzení v odvolání a nepoučil jej, o čem má svá tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění takové výzvy, především v případě, když soud zamítl jeho návrh na ustanovení advokáta, bylo povinností soudu poučit povinného o jeho procesních právech".
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.10.2008 č.j. 65 C 8/2006-43 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že v usnesení o nařízení exekuce byl povinný poučen o možnosti podat odvolání proti tomuto usnesení do 15 ti dnů ode dne jeho doručení, o tom, že v odvolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá, že v odvolání nelze namítat jiné skutečnosti než ty, co jsou rozhodné pro nařízení exekuce, a že, neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud odvolání odmítne, dospěl soud prvního stupně k závěru, že "odmítnutí odvolání nebylo důsledkem porušení ustanovení občanského soudního řádu v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí odvolacího soudu". O nařízení exekuce se rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného a poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce ve smyslu §30 odst. 1 občanského soudního řádu není zákonnou náležitostí usnesení o nařízení exekuce. V daném případě by navíc bylo takové poučení nadbytečné, neboť toto právo bylo povinnému známo, když o ustanovení zástupce žádal. Dovodil, že podmínky pro ustanovení zástupce povinného z řad advokátů nebyly "v exekučním řízení ve stádiu exekuce" splněny. Soudy nepochybily ani tím, že ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu (poté, co byl pravomocně zamítnut návrh na ustanovení advokáta zástupcem povinného v exekučním řízení), samy povinného nepoučily, jak odvolání doplnit, neboť, obsahovalo-li usnesení o nařízení exekuce již poučení o náležitostech odvolání (§44 odst. 10 exekučního řádu), byl takto odvolatel již poučen předem [§44 odst. 6 písm. f) exekučního řádu] a poučovací povinnosti bylo v takovém případě učiněno zadost (§254 odst. 3 občanského soudního řádu). Z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu není žaloba pro zmatečnost přípustná, neboť usnesení, kterým odvolací soud odmítne odvolání povinného v exekuci z důvodů, že toto odvolání neobsahuje žádné skutečnosti, není rozhodnutím ve věci samé.
K odvolání povinného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28.5.2009 č.j. 11 Cmo 23/2009-64 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Neshledal v první řadě důvodnou námitku povinného, že soud prvního stupně je v tomto řízení totožný se soudem odvolacím v původním řízení a že tak přezkoumává "vlastně své rozhodnutí", neboť žalobu pro zmatečnost podanou z důvodů uvedených v §229 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu projednává a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno. Odvolací soud dále dovodil, že důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, a že tento důvod není naplněn, neboť povinný, ačkoliv byl správně poučen v usnesení, kterým byla exekuce nařízena, podal neodůvodněné odvolání a nedoplnil je ani poté, co mu nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, jak se toho domáhal; jeho odvolání proti usnesení městského soudu bylo odmítnuto v souladu s ustanovením §44 odst.10 exekučního řádu. Protože žalobou pro zmatečnost napadené usnesení městského soudu není rozhodnutím ve věci samé, není proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst.3 občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Opětovně namítl, že "považuje za paradoxní situaci, kdy soud prvního stupně v řízení o žalobě pro zmatečnost je totožný se soudem druhého stupně, který rozhodoval o odvolání, a ve skutečnosti přezkoumával rozhodnutí, které sám vydal", a že "neobstojí tvrzení, že rozhodoval jiný senát, když existuje zásada vázanosti soudu svým rozhodnutím". Napadené rozhodnutí považuje za "rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam", když pro žalobu pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu není významné, proti jakému rozhodnutí směřovalo odvolání, které bylo odvolacím soudem odmítnuto, okolnost, zda odmítnutým odvoláním bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé nebo rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení jinak (nemeritorně) skončeno anebo rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v průběhu řízení, nemá pro posuzování její přípustnosti žádný význam. Odvolací soud proto v dané věci postupoval "poněkud účelově". Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný sdělil soudu, že s dovoláním povinného nesouhlasí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě universality, která by umožňovala, že by ji bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu. V exekučních věcech (a o takovou věc jde i posuzovaném případě) je žaloba pro zmatečnost přípustná pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst.4 o.s.ř. (srov. §52 exekučního řádu a §254 odst.2 o.s.ř.)
Podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst.4 o.s.ř. jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení a jejím důvodem - jak správně dovodil odvolací soud - je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno; v řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2006 sp. zn. 29 Odo 783/2005, které bylo uveřejněno pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Podle ustanovení §44 odst.10 věty první exekučního řádu (ve znění účinném v době přijetí žalobou pro zmatečnost napadeného usnesení městského soudu ze dne 31.1.2006 č.j. 25 Co 40/2006-56 - dále též jen "ex. řádu") je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Podle ustanovení §44 odst.10 věty druhé ex. řádu neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.
Usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce, které neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, má povahu rozhodnutí ve věci samé; proti tomuto usnesení odvolacího soudu lze podat dovolání, jsou-li splněny předpoklady jeho přípustnosti uvedené v ustanovení §238a odst.1 písm.c) o.s.ř., a ustanovení §229 odst.4 o.s.ř. se v tomto případě neuplatní [srov. též bod XI. Stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 15.2.2006, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006]. Oproti tomu usnesení o odmítnutí odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce, které neobsahovalo žádné skutečnosti, má jen procesní povahu; je proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst.4 o.s.ř.
V projednávané věci je nepochybné, že odvolání povinného podané proti usnesení obvodního soudu ze dne 29.7.2004 č.j. Nc 2616/2004-5 neobsahovalo žádné skutečnosti. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury soudů [srov. rovněž bod XI. Stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 15.2.2006, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006] odvolací soud takové odvolání bez dalšího odmítne, jestliže odvolatel byl o tomto následku předem poučen v usnesení o nařízení exekuce, a že usnesení obvodního soudu ze dne 29.7.2004 č.j. Nc 2616/2004-5 obsahovalo poučení v tomto směru v souladu s ustanovením §44 odst.6 písm.f) ex. řádu, je nepochybné, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že nemá po právní stránce zásadní význam.
Za přihlédnutí k tomu, že povinným podanou žalobu pro zmatečnost projednal a rozhodl v prvním stupni ve smyslu ustanovení §235a odst.1 věty druhé o.s.ř. věcně a místně příslušný soud a že z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst.3 o.s.ř. není v exekučních věcech žaloba pro zmatečnost přípustná, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání povinného není přípustné ani podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Dovolání povinného proto bylo podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a oprávněnému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu