ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3751.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3751/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. S. a b) M. T. , obou zastoupených JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Dlouhá třída č. 461/3, proti žalované České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu v Praze 1, Na Františku č. 1039/32, zastoupené JUDr. Jiřím Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská č. 1083/13, o odškodnění nemoci z povolání a pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 197/2008 a 27 C 198/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č.j. 30 Co 87/2010-100, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. prosince 2009 č.j. 27 C 197/2008-51 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.7.2008, aby žalovaná zaplatila žalobci a) na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé následkem nemoci z povolání, která u něho byla zjištěna dne 21.1.1992, za dobu od 1.12.1998 do 15.4.2002 celkem (včetně úroků z prodlení) 347.191,90 Kč a žalobci b) na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vzniklé následkem pracovního úrazu ze dne 20.12.1989, za dobu od 1.12.1998 do 15.4.2002 celkem (včetně úroků z prodlení) ve výši 425.427,95 Kč. Žaloby zdůvodnili zejména tím, že pracovali v profesi horník - dělník u býv. národního podniku Rudné Doly Jeseník [žalobce a) od 1.9.1977 a žalobce b) od 10.9.1985], že se oba stali částečně invalidními [žalobce a) následkem nemoci z povolání a žalobce b) z důvodu pracovního úrazu], a že ukončili svůj pracovní poměr u právního nástupce BSZ Jeseník, státní podnik [žalobce a) dne 31.12.1991 a žalobce b) dne 31.12.1990]. Na základě rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR ze dne 26.10.1990 byla část státního podniku RD Jeseník (závod báňsko - stavební), v níž žalobci pracovali, převedena do nově zřízeného státního podniku BSZ Jeseník, který převzal všechny povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu vůči žalobcům za škodu, která jim vznikla v souvislosti s výkonem práce u RD Jeseník, a zavázal se žalobcům poskytovat náhradu za ztrátu na výdělku; BSZ Jeseník, s.p. tuto odpovědnost a s tím spojenou povinnost k výplatě náhrady škody za ztrátu na výdělku nesl až do svého zániku dne 22.11.1993, kdy byl bez likvidace zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27.9.1993. Ještě před zrušením byl majetek BSZ Jeseník s.p. rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 10.6.1993 vložen do Fondu národního majetku ČR ke dni 1.7.1993, jenž jej pak prodal kupní smlouvou společnosti BSZ Jeseník s.r.o., která se dne 1.3.2000 transformovala na BSZ Jeseník a.s., na jejíž majetek byl dne 15.8.2001 prohlášen konkurs. Žalobci se domnívají, že jim náhrada za ztrátu na výdělku za období od 1.12.1998 do 15.4.2002 nebyla vyplacena v důsledku nesprávného úředního postupu Ministerstva průmyslu a obchodu, které při zrušení státního podniku BSZ Jeseník bez likvidace v rozporu s tehdy platným ustanovením §251 zákoníku práce neurčilo zaměstnavatele, jenž by byl povinen nadále uspokojovat nároky zaměstnanců tohoto zrušeného státního podniku, a které tak způsobilo, že v uvedeném období tu nebyl subjekt, který by byl povinen žalobcům vznikající ztrátu na výdělku odškodňovat. Podle názoru žalobců tato povinnost nemohla být převedena na společnost BSZ Jeseník s.r.o., která zaniklý státní podnik v privatizaci koupila, a ze zákona vyplývající odpovědnost státního podniku DIAMO tyto škody nadále odškodňovat (podle zákona č. 154/2002 Sb.) vstoupila v účinnost až ode dne 16.4.2002. Žalovaná se tak dopustila svým jednáním (nevydáním rozhodnutí) nesprávného úředního postupu. O tom, že žalovaná je za takto způsobenou činnost odpovědná, se žalobci dozvěděli až v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu v České Lípě ze dne 24.11.2006 č.j. 8 C 399/2004-74, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti státnímu podniku DIAMO o zaplacení předmětné náhrady za ztrátu na výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 15.12.2009 č.j. 27 C 197/2008-49 obě řízení spojil ke společnému projednání a rozhodnutí - rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 27 C 197/2008-51 žaloby zamítl a rozhodl, že žalované se vůči žalobci a) a vůči žalobci b) náhrada nákladů řízení nepřiznává. Z provedeného dokazování mimo jiné zjistil, že z rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR byly dnem 31.10.1990 ze státního podniku RD Jeseník vyčleněny některé jeho organizační jednotky, mimo jiné i závod báňsko - stavební, že s účinností od 1.11.1990 byl mimo jiné založen státní podnik BSZ Jeseník a že všechna práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů týkající se báňsko - stavebního závodu státního podniku RD Jeseník přešla na nový státní podnik BSZ Jeseník. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR byla na Fond národního majetku ČR převedena ke dni 1.7.1993 část privatizovaného majetku vyjmutého ze státního podniku BSZ Jeseník, zároveň byl změněn základní předmět činnosti státního podniku BSZ Jeseník (tak, že dosavadní předmět činnosti byl zrušen a nahrazen novým, vymezeným jako vypořádání hospodářské činnosti státního podniku) a následně rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR byl ke dni 10.10.1993 státní podnik BSZ Jeseník zrušen bez likvidace a zbylý majetek byl převeden na Fond národního majetku ČR. Dne 1.7.1993 byla uzavřena kupní smlouva mezi Fondem národního majetku ČR a společností BSZ Jeseník spol. s r.o., jejímž předmětem byl prodej privatizovaného majetku. Žalobci a), který uzavřel dne 1.9.1977 s národním podnikem RD Jeseník pracovní smlouvu na dobu neurčitou s druhem práce horník - dělník, státní podnik BSZ Jeseník sdělil dopisem ze dne 26.9.1991, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí z organizačních důvodů, a jeho pracovní poměr skončil dne 31.12.1991; dne 21.1.1992 byla u žalobce a) zjištěna nemoc z povolání v souvislosti s výkonem práce v báňsko - stavebním závodu Jeseník. BSZ Jeseník s.p. uznal svoji odpovědnost, po jeho zrušení odškodňovala ztrátu na výdělku v důsledku utrpěné nemoci z povolání v plné výši až do listopadu 1998 společnost BSZ Jeseník a.s. (dříve BSZ Jeseník spol. s r.o.) a za období od prosince 1998 do prosince 2001 nebyla žalobci a) odškodněna ztráta na výdělku v celkové výši 258.764,- Kč. Žalobci b), který uzavřel pracovní smlouvu s národním podnikem RD Jeseník dne 10.9.1985 na dobu neurčitou s druhem práce horník - dělník, a který dne 20.12.1989 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku se stal částečně invalidní (rozhodnutí OSSZ v Bruntále ze dne 16.11.1990), poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku BSZ Jeseník s.p.; po zrušení státního podniku byla ztráta na výdělku způsobená pracovním úrazem odškodňována společností BSZ Jeseník a.s. (dříve BSZ Jeseník spol. s r.o.), a to až do listopadu 1998 [za období od prosince 1998 do prosince 2001 nebyla žalobci b) odškodněna ztráta na výdělku v celkové výši 307.301,- Kč]. Dnem účinnosti zákona č. 154/2002 Sb. převzal povinnost odškodňovat výše uvedené ztráty na výdělku obou žalobců státní podnik DIAMO. V konkursním řízení vedeném proti úpadci BSZ Jeseník a.s. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 30.4.2003 č.j. 12 Cm 203/2002-66 uvedl, že v souvislosti s privatizačním projektem, který se týkal majetku státního podniku BSZ Jeseník, závazky z pracovněprávních vztahů, které do dne převodu zanikly, nemohly být "převedeny na Fond národního majetku ČR, resp. na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o., později přeměněnou na akciovou společnost, spolu s převodem privatizovaného majetku". Protože odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je spojována výhradně s výkonem státní správy (s plněním úkolů státního orgánu) a protože, jak vyplývá z ustanovení §251 zákoníku práce, povinnost, kterou měla žalovaná porušit (neurčením zaměstnavatele, který po zrušení státního podniku je povinen nadále uspokojovat nároky žalobců) "není normou, která by stanovovala tuto povinnost výlučně státnímu orgánu a tato povinnost žádným způsobem s výkonem státní správy nesouvisí", neboť se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze zákoníku práce, soud prvního stupně věc posoudil za použití zásady analogie legis podle ustanovení §187 odst. 1 zákoníku práce a dovodil, že nároky žalobců jsou promlčeny. Žaloba musí být zamítnuta též proto, že je promlčen i nárok z důvodu odpovědnosti státu "jako subjektu, který přímo odpovídá za škodu na zdraví způsobenou žalobcům".
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.4.2010 č.j. 30 Co 87/2010-100 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ze znění ustanovení §251 zákoníku práce účinného do dne 28.5.1992 dovodil, že, byl-li státní podnik BSZ Jeseník zrušen bez likvidace, je třeba v posuzovaném případě "použít větu první tohoto ustanovení" a že proto nepřichází v úvahu přímá odpovědnost státu jako subjektu, na který přešla povinnost zrušeného zaměstnavatele nahradit škodu zaměstnance vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; není proto významné, zda nároky žalobců jsou vskutku promlčené. Porušení povinnosti žalované vyplývající z ustanovení §251 věty první zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) nelze posoudit jako odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť rozhodnutí zakladatele státního podniku o zrušení podniku bez likvidace nebylo výkonem státní moci ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Případnou odpovědnost žalované za škodu požadovanou žalobci a námitku promlčení nároku je třeba podle názoru odvolacího soudu posoudit podle občanského zákoníku, neboť porušená povinnost vymezená v ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) nevypovídá o pracovněprávní povaze odpovědnostního vztahu; nicméně, i takto posuzované nároky žalobců jsou promlčeny, když dnem 16.4.2005 uplynula objektivní tříletá promlčecí doba).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají že porušení povinnosti uložené žalované v ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) představuje "porušení povinnosti, se kterým jsou spojeny důsledky upravené zákonem č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)". Povinnost podle ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) je uložena nikoliv státnímu podniku, ale jeho zřizovateli, ústřednímu orgánu státní správy - ministerstvu, a činnost ministerstva při plnění úkolů uložených mu zákonem o státním podniku spadá pod pojem výkon státní moci užívaný zákonem č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Protože ministerstvo "jako zřizovatel státního podniku však této své povinnosti nedostálo", je tu dána odpovědnost za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalobci rovněž namítají, že soudy nesprávně posoudily promlčení, když chybně určily počátek běhu promlčecí doby. Žalobci se dověděli s určitostí, že odpovědným subjektem ve věci jejich nároků je i nadále stát, teprve po vynesení rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23.10.2007 č.j. 29 Co 44/2007-106 a teprve od tohoto okamžiku bylo možné počítat běh promlčecí lhůty. Žalobci nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by nebylo možné aplikovat ustanovení §112 občanského zákoníku o stavění promlčecí doby, neboť své nároky začali uplatňovat již v roce 2004, a to jak u soudů, tak u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Žalobcům nelze přičítat k tíži postup, který byli nuceni zvolit na základě jim dostupných informací, které byly zjištěny a najisto postaveny teprve v soudních řízeních předcházejících žalobě podané na stát. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl. Uvedla, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že oba žalobci pracovali v profesi horník - dělník u býv. národního podniku Rudné Doly Jeseník [žalobce a) od 1.9.1977 a žalobce b) od 10.9.1985], že u žalobce a) byla dne 21.1.1992 zjištěna nemoc z povolání a žalobce b) utrpěl dne 20.12.1989 pracovní úraz a že oba žalobci ukončili svůj pracovní poměr u právního nástupce jejich původního zaměstnavatele státního podniku BSZ Jeseník [žalobce a) dne 31.12.1991 a žalobce b) dne 31.12.1990]. Z rozhodnutí ministra strojírenství a elektrotechniky ČR ze dne 26.10.1990 č. 33/1990 byly dnem 31.10.1990 ze státního podniku RD Jeseník vyčleněny některé jeho organizační jednotky, mimo jiné závod báňsko - stavební, a dnem 1.11.1990 byl založen státní podnik BSZ Jeseník, na který přešla všechna "práva a povinnosti vyplývající z hospodářsko-právních, pracovněprávních, občanskoprávních a jiných právních vztahů týkajících se báňsko - stavebního závodu státního podniku RD Jeseník". Podle rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 10.6.1993 č. 484/1993 byla "část privatizovaného majetku vyjmutého ze státního podniku BSZ Jeseník" převedena ke dni 1.7.1993 na Fond národního majetku ČR (zároveň byl změněn základní předmět činnosti státního podniku BSZ Jeseník a to tak, že dosavadní předmět činnosti byl zrušen a nahrazen novým, vymezeným jako vypořádání hospodářské činnosti státního podniku) a rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27.9.1993 č. 798/1993 byl ke dni 10.10.1993 státní podnik BSZ Jeseník zrušen bez likvidace a jeho majetek byl převeden na Fond národního majetku ČR . Kupní smlouvou ze dne 1.7.1993 Fond národního majetku ČR prodal společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o., IČO 47150289, privatizovaný majetek. Společnost BSZ Jeseník spol. s r.o. byla zrušena bez likvidace a přeměněna na obchodní společnost BSZ Jeseník a.s., IČO 25849379, na jejíž majetek byl dne 15.8.2001 prohlášen konkurs. Státní podnik BSZ Jeseník uznal svoji odpovědnost za nemoc z povolání žalobce a) i za pracovní úraz žalobce b) a po zrušení státního podniku byla ztráta na výdělku vzniklá v souvislosti s nemocí z povolání žalobce a) i s pracovním úrazem žalobce b) odškodňována společností BSZ Jeseník spol. s r.o. a později společností BSZ Jeseník a.s., a to až do listopadu 1998. Žalobci se domáhají náhrady škody za ztrátu na výdělku v souvislosti s nemocí z povolání a s pracovním úrazem za období od 1.12.1998 do 15.4.2002.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů ve věci významné mimo jiné vyřešení předběžné otázky, zda, popřípadě na koho přešla po skončení pracovního poměru žalobců u státního podniku BSZ Jeseník práva a povinnosti z jejich pracovněprávních vztahů. Protože uvedená předběžná otázka byla soudy posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že nároky žalobců z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu a emoci z povolání, které jsou předmětem tohoto řízení, vznikly přede dnem 29.5.1992, řídí se posuzování otázky přechodu práv a povinností z jejich pracovněprávních vztahů i v současné době zejména ustanovením §251 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do dne 28.5.1992 (srov. čl. III odst. 8 zákona č. 231/1992 Sb.).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít (a to platilo i podle právní úpravy účinné v letech 1990 až 1992) jen na straně zaměstnavatele a jen v případech stanovených zákonem; je (a bylo) vyloučeno, aby nastal například jen na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byly upraveny mimo jiné ustanoveními §249 a §250 zákoníku práce (ve znění účinném do 28.5.1992), jakož i ve zvláštních právních předpisech, například v ustanoveních §15 a §17 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebo v ustanoveních §59 odst. 3, §480 a §487 obchodního zákoníku. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů samozřejmě docházelo (a dochází) v souvislosti se zánikem zaměstnavatele, ale i v takovém případě stanoveném zákonem, jenž zánik zaměstnavatele nepředpokládá.
Žalobci byli - jak vyplývá z výše uvedeného - v době rozvázání svých pracovních poměrů zaměstnanci státního podnik BSZ Jeseník, IČO 00176419, založeného rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky České republiky ze dne 26.10.1990 č. 33/1990 ke dni 1.11.1990.
Majetek státního podniku BSZ Jeseník, IČO 00176419, byl privatizován na základě privatizačního projektu č. 22652, schváleného usnesením vlády ČR ze dne 14.4.1993 č. 171, když na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 10.6.1993 č. 484/1993 přešel na Fond národního majetku ČR a kupní smlouvou byl dnem 1.7.1993 prodán společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o., IČO 47150289; rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27.9.1993 č. 798/1993 byl státní podnik BSZ Jeseník ke dni 10.10.1993 zrušen bez likvidace a dnem 22.11.1993 byl vymazán z obchodního rejstříku s tím, že jeho majetek "byl převeden na Fond národního majetku ČR na základě účetní závěrky ověřené auditorem".
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se prováděl podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání; předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona byl souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozuměl státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), obdobně jako ustanovení §250 zákoníku práce (ve znění účinném v době prodeje privatizovaného majetku společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o.), stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Soudy obou stupňů tedy správně dovodily, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů u těch zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku skončil ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části (tak, jako v případě žalobců) a kteří tedy v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku nebo jeho části nepracovali, podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nedocházelo (srov. též například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2611/2003, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).
Soudům je však třeba vytknout, že se nezabývaly rovněž otázkou, zda na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o., IČO 47150289, nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnavatele k žalobcům podle ustanovení §15 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), na základě něhož přecházela na nabyvatele privatizovaného majetku též práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k bývalým (dřívějším) zaměstnancům, ledaže by došlo k privatizaci pouze části podniku nebo k privatizaci podniku po částech více nabyvatelům (srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 415/2002).
I když se v rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 10.6.1993 č. 484/1993 hovoří o "části privatizovaného majetku vyjmutého ze státního podniku BSZ Jeseník", z kupní smlouvy o prodeji privatizovaného majetku společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o. dnem 1.7.1993 a z toho, že na Fond národního majetku ČR byl - jak vyplývá z rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 27.9.1993 č. 798/1993 a ze stavu zápisu v obchodním rejstříku - převeden veškerý majetek státního podniku BSZ Jeseník, že na Fond národního majetku mohl být (v rámci prováděné privatizace) převeden pouze majetek určený k privatizaci a že došlo ke zrušení státního podniku BSZ Jeseník bez likvidace, což předpokládalo "opatření o veškerém majetku a závazcích" státního podniku (srov. tehdy platné ustanovení §15 odst.3 zákona č. 111/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů), je - za daného skutkového stavu věci - odůvodněn závěr, že v roce 1993 byl privatizován veškerý majetek státního podniku BSZ Jeseník jeho prodejem společnosti BSZ Jeseník spol. s r.o. a že tedy na společnost BSZ Jeseník spol. s r.o. také přešla podle ustanovení §15 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnavatele k žalobcům; tato společnost (a její právní nástupce společnost BSZ Jeseník a.s., IČO 25849379) ostatně žalobcům vyplácela náhrady z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání až do listopadu 1998, když od prosince 1998 byla výplata zastavena "z důvodu nedostatku finančních prostředků"; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.8.2001 sp. zn. 13 K 110/99 byl na majetek společnosti BSZ Jeseník a.s. prohlášen konkurs.
Podle ustanovení §251 věty první zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) "ruší-li se organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její nároky". Podle ustanovení §251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) "provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát".
Smysl právní úpravy obsažené v ustanovení §251 zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) spočívá v tom, aby poškozenému zaměstnanci, kterému vzniklo právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době před 1.1.1993, a nevztahuje se na něho ani smluvní pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjednané v době do 31.12.1992, a který proto nemá nárok na uspokojení svého práva z titulu zákonného pojištění (dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, byla zajištěna náhrada škody i pro případ, že jí nemůže poskytovat jeho zaměstnavatel, popřípadě ten, na něhož přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k poškozenému zaměstnanci; nemožností poskytovat odškodnění se tu rozumí nejen případy "zániku zaměstnavatele bez právního nástupce" (zpravidla po jeho "likvidaci"), ale i platební neschopnost osoby povinné k odškodnění (srov. též například Úmluvu Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů č. 17, uveřejněnou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 437/1990 Sb.).
V případě, že zaměstnavatel (jiná povinná osoba) není schopen pro "nedostatek finančních prostředků" poskytovat náhrady z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání výše uvedeným zaměstnancům, je třeba z ustanovení §251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992) dovodit, že tuto povinnost má stát, a to i tehdy, jestliže zaměstnavatel (jiná povinná osoba) dosud nezanikl. "Likvidací" tu je třeba (v širším slova smyslu) rozumět též probíhající konkursní řízení, vedené podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť jeho účelem je - stejně jako při likvidaci - vypořádání (uspořádání) majetku a závazků dotčené osoby (srov. §1 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Uvedené samozřejmě platí, jen jestliže zvláštní zákon (zákon č. 154/2002 Sb.) nestanoví jinak.
Má-li stát uspokojovat pracovněprávní nároky ve smyslu ustanovení §251 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do dne 28.5.1992), rozumí se jím Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 69/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/96 na str. 74).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda (na koho) přešla po skončení pracovního poměru žalobců u státního podniku BSZ Jeseník práva a povinnosti z jejich pracovněprávních vztahů; nemůže proto obstát ani jeho závěr, že žalobci nemají na požadované plnění právo, a bylo předčasné zabývat se i tím, zda nároky žalobců jsou promlčeny. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu