ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4030.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4030/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně ČEPOS – České potravinářské obchodní a.s. se sídlem v Praze 6 – Ruzyni, U Prioru č. 804/1, IČO 25313461, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova č. 2, proti žalovanému V. L. , o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 131/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010 č. j. 64 Co 68/2010-43, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. září 2009 č. j. 60 C 131/2009-20 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.3.2009, nadepsaným „Věc: §56 odstavec b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ke dni 20.3.2009“, žalovaný sdělil žalobkyni, že „se rozhodl okamžitě zrušit pracovní poměr“, a že „důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru je“, že „dne 16.2.2009 upozornil zaměstnavatele (žalobkyni) na porušení §96 zákoníku práce a poskytl mu 15-ti denní lhůtu na odstranění skutkové podstaty naplněné porušením §96 zákoníku práce“, a že „do 3.3.2009 se tak nestalo a ani nebyl oficiální cestou vyrozuměn, proč k této situaci došlo“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že „s písemností ze dne 20.3.2009 nelze spojovat zamýšlený účinek okamžitého zrušení pracovního poměru“, neboť „neobsahuje náležitosti stanovené v ustanovení §60 zák. práce, a to zejména ohledně vymezení skutkového důvodu, který nemůže být dodatečně změněn“. Podle názoru žalobkyně důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, „jak jej vymezil žalovaný, citovaný zákonný požadavek nesplňuje“, a proto „se nejedná o platné okamžité zrušení pracovního poměru“. Uvedené stanovisko žalobkyně sdělila žalovanému dopisem ze dne 26.3.2009 s návrhem na mimosoudní vyřešení sporu, žalovaný však na dopis nijak nereagoval.
Žalovaný ve svém vyjádření „uznal“, že v dopise ze dne 20.3.2009 „jsou písařské chyby“, přesto však „považuje tuto písemnost za platné okamžité zrušení pracovního poměru“, především „vzhledem k hlavičce této písemnosti“ a také „vzhledem k jeho dopisu ze dne 16.2.2009“, ve kterém vytýká žalobkyni „nezaplacení 30 přesčasových hodin, které žalovaný odpracoval v lednu 2009“. Protože požadovaná odměna za práci přesčas byla žalovanému poskytnuta až 15.3.2009 ve výplatě za měsíc únor, tedy až po uplynutí 15 dnů od termínu její splatnosti, „měl žalovaný právo okamžitě zrušit pracovní poměr“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3.9.2009 č. j. 60 C 131/2009-20 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že náležitosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru „je třeba posuzovat ve spojení s dopisem (žalovaného) ze dne 16.2.2009“, který žalobkyně v únoru 2009 skutečně obdržela a ve kterém „byla upozorněna na neproplacení přesčasových hodin za měsíc leden 2009 v rozsahu 30 hodin“. Jestliže tedy v projevu vůle žalovaného ze dne 20.3.2009 „je odkaz na tento dopis, pak je soud toho názoru, že v okamžitému zrušení pracovního poměru provedeném dopisem ze dne 20.3.2009 byl důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru náležitě skutkově vymezen (§60 zák. práce)“; na uvedeném závěru „ničeho nemění“ ani nepřípadný odkaz na ustanovení §96 zák. práce, neboť podle názoru soudu prvního stupně „v kontextu událostí, za kterých byl úkon učiněn, tj. v souvislosti s dopisem ze dne 16.2.2009, nelze učinit závěr o tom, že by právní úkon byl neurčitý či nesrozumitelný“. Protože z výsledků provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně proplatila žalovanému část mzdy za měsíc leden 2009 (odměnu za 30 hodin práce přesčas) namísto 15.2.2009 až „v neblíže následujícím výplatním termínu“, tj. 15.3.2009, nastala tak skutečně situace, s níž ustanovení §56 písm. b) zák. práce spojuje právo zaměstnance zrušit pracovní poměr okamžitě, neboť lhůta 15-ti dnů po splatnosti této části mzdy „marně uplynula již ke dni 4.3.2009“. Jelikož „vzhledem k okolnostem celého případu nelze dovodit zneužití výkonu práva ze strany žalovaného či jednání v rozporu s dobrými mravy“, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní platně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.6.2010 č. j. 64 Co 68/2010-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že, jestliže v dopise žalovaného ze dne 20.3.2009 označeném jako „okamžité zrušení pracovního poměru“ je „odkaz na §56 odst. 1 písm. b) zák. práce a současně odkaz na vytýkací dopis ze dne 16.2.2009“, v němž žalovaný žalobkyni upozornil na neproplacení přesčasových hodin za měsíc leden 2009 ve výplatním termínu 15.2.2009, „lze pomocí výkladu projevu vůle (platná pracovněprávní úprava zde vychází ze zásad uplatňovaných v právu občanském - §18 zák. práce) spolehlivě a přesně dovodit konkrétní skutek žalobkyně, pro nějž měl být pracovní poměr okamžitě zrušen“. Jestliže v daném případě „nebylo mezi účastníky sporným“, že žalovaný dopisem ze dne 16.2.2009, „tedy po řádném termínu splatnosti“ (kterým podle názoru odvolacího soudu je „den, na který připadá u zaměstnavatele pravidelný výplatní termín“), upozornil žalobkyni na to, že mu nebyla proplacena odměna za práci přesčas vykonanou v lednu 2009, lze podle názoru odvolacího soudu „uzavřít, že marným uplynutím zákonné patnáctidenní lhůty k její dodatečné úhradě (4.3.2009) byla naplněna skutková podstata pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance“, a „na tom nic nemění skutečnost, že úhrada byla provedena v dalším pravidelném výplatním termínu dne 15.3.2009, tedy před vlastním opatřením k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Protože podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně náležitě vypořádal i s námitkou žalobkyně o možném zneužití výkonu práva za strany žalovaného (která „opakovaně zazněla i v podaném odvolání“), shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně předmětné okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítala, že „nebyla splněna základní podmínka“ pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem pro nevyplacení mzdy, neboť „od termínu splatnosti neuplynulo zákonem stanovených 15 dnů“. Podle jejího názoru soudy nesprávně vyložily ustanovení §56 písm. b) zák. práce „ve spojení s §141 odst. 1 zák. práce“ v otázce počátku běhu patnáctidenní lhůty a „nereflektovaly tak podstatnou změnu oproti předchozí právní úpravě obsažené v zák. č. 65/1965 Sb.“. Pro účely okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) nového zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb.) „je zcela nerozhodné, kdy je u konkrétního zaměstnavatele stanoven nebo sjednán termín výplaty“, nýbrž „relevantní je až prodlení přesahující lhůtu splatnosti mzdy stanovenou v §141 odst. 1 zák. práce“, tedy patnáctidenní lhůta se vždy odvíjí až od posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo některou její složku. Jestliže tedy žalobkyně žalovanému v plném rozsahu uhradila mzdu za měsíc leden 2009 ke dni 15.3.2009, pak podle názoru dovolatelky žalobkyně „splnila svou povinnost ve stanovené lhůtě a nedošlo na její straně k prodlení, které by žalovaného opravňovalo k okamžitému zrušení pracovního poměru za využití §56 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Kromě toho je žalobkyně „přesvědčena o tom“, že soudy v projednávané věci „překročily při výkladu projevu vůle zákonný rozsah přípustnosti výkladu a de facto nahradily žalovaným neprojevenou vůli“. Podle jejího mínění písemnost žalovaného ze dne 20.3.2009 „nesplňovala ani základní požadavky a předpoklady kladené na platný právní úkon, když tento projev vůle nebyl určitý ani srozumitelný“, a žalobkyně jako zaměstnavatelka z jeho obsahu „nemohla a také nezjistila, co je důvodem ukončení pracovního poměru, a to zvláště v situaci, kdy ke dni doručení neměla vůči žalovanému žádných závazků“. Dovolatelka „je přesvědčena“, že tento projev vůle „nelze spojovat ani vykládat ve spojení s vytýkacím dopisem ze dne 16.2.2009, když dokonce na tento dopis není v písemnosti ze dne 20.3.2009 žádný odkaz“, a navíc „by takový postup byl v rozporu s §60 zák. práce, když důvod okamžitého zrušení musí být vymezen v příslušném projevu vůle zaměstnance, nikoliv v některých projevech zaměstnance učiněných v minulosti“. Závěrem žalobkyně „pro úplnost“ vytkla soudu prvního stupně, že „porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí formulovanou §118a o. s. ř.“, a odvolací soud tuto vadu ani v odvolacím řízení neodstranil, jestliže „nedal žalobkyni příležitost eventuelně prokázat, že ze strany žalovaného mohlo v daném případě jít o zneužití výkonu práva“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, jak má být z hlediska ustanovení §60 zák. práce skutkově vymezen důvod platného okamžitého zrušení pracovního poměru, a právní otázku, od kdy (od kterého dne) je třeba z hlediska naplnění důvodu pro okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem počítat patnáctidenní lhůtu uvedenou v ustanovení §56 písm.b) zák. práce. Zatímco na prvním místě zmíněnou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou, druhou právní otázku posoudil jinak, než jak byla dovolacím soudem již v minulosti vyřešena. Protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.3.2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.9.2009 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§141 odst. 1).
Podle ustanovení §60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, v němž obsažený právní názor lze i nadále – s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu v otázce konkretizace výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru - vztáhnout mutatis mutandis na oba uvedené jednostranné právní úkony).
V dopise ze dne 20.3.2009 nadepsaném „Věc: §56 odstavec b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ke dni 20.3.2009“, žalovaný sdělil žalobkyni, že „se rozhodl okamžitě zrušit pracovní poměr“, a že „důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru je“, že „dne 16.2.2009 upozornil zaměstnavatele na porušení §96 zákoníku práce a poskytl mu 15-ti denní lhůtu na odstranění skutkové podstaty naplněné porušením §96 zákoníku práce“, a že „do 3.3.2009 se tak nestalo a ani nebyl oficiální cestou vyrozuměn, proč k této situaci došlo“. Z uvedeného vyjádření lze bez dalšího dovodit pouze to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §56 zák. práce byl se žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr. Údaj o tom, v jakých konkrétních skutečnostech žalovaný spatřoval důvod k tomuto opatření, však tento dopis – a v tom je třeba dovolatelce přisvědčit – neobsahuje. V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v projevu žalovaného obsaženém v dopise ze dne 20.3.2009 nedostatečně určité a - s ohledem na opakovaně zmíněný „§96“ zák. práce - také nedostatečně srozumitelné. Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto případě zjistit výkladem. Při výkladu písemného pracovněprávního úkonu se postupuje podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li – tak jako v projednávané věci - pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo skutečně projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; uvedené však neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů, neboť smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle. Tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 37, ročník 2005), ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzované věci odvolací soud při výkladu jednostranného právního úkonu žalovaného obsaženého v dopise ze dne 20.3.2009 z uvedených výkladových pravidel vycházel. Odvolací soud vycházeje ze skutečnosti, že dopis je nadepsán „Věc: §56 odstavec b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ke dni 20.3.2009“, a že v něm žalovaný poukazuje na to, že, ačkoli „dne 16.2.2009 upozornil zaměstnavatele na porušení“ zákoníku práce a „poskytl mu 15-ti denní lhůtu na odstranění skutkové podstaty naplněné porušením“ zákoníku práce, „do 3.3.2009 se tak nestalo“, důvodně přihlédl k okolnosti, že před doručením okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně obdržela dne 16.2.2009 od žalovaného dopis z téhož dne, ve kterém žalovaný s poukazem na „§93 zák. práce a n. zákona č. 262/2006 Sb.“ a „článek 7 jeho pracovní smlouvy“ vytkl zaměstnavateli (žalobkyni), že „tím, že mu nevyplatil dosaženou mzdu ani příplatek za práci přesčas za 30 hodin přesčas odpracovaných v období od 1.1.2009 do 31.1.2009, porušil nejen smluvní, ale i zákonnou povinnost vyplývající pro něj z výše uvedeného zákoníku práce“, a současně uvedl, že „tímto po zaměstnavateli požaduje okamžité vyplacení dosažené mzdy a příplatků za práci přesčas za výše uvedené období ve výši: 7875,- Kč“. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že, jestliže v dopise žalovaného ze dne 20.3.2009 označeném jako „okamžité zrušení pracovního poměru“ je „odkaz na §56 odst. 1 písm. b) zák. práce a současně odkaz na vytýkací dopis ze dne 16.2.2009“, „lze pomocí výkladu projevu vůle spolehlivě a přesně dovodit konkrétní skutek žalobkyně, pro nějž měl být pracovní poměr okamžitě zrušen“. V tomto směru odvolací soud rozhodl ve věci v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že nesprávně posoudil, zda byl v projednávané věci skutečně naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že žalobkyně zaplatila žalovanému část mzdy za měsíc leden 2009 až „v dalším pravidelném výplatním termínu dne 15.3.2009“.
Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce je - jak vyplývá z jeho znění - skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Naplnění uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, a současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou. Skutečnost, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (plat) anebo jejich část až po uplynutí patnáctidenní lhůty, není z hlediska důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; spočívá-li důvod k okamžitému zrušení podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce v marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, nemůže mít pozdější plnění (tj. plnění poskytnuté po uplynutí dodatečné patnáctidenní lhůty) zaměstnavatele žádný vliv na závěr, že zaměstnanci již vznikl (a to dříve, než zaměstnavatel plnil) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru a že se jej rozhodl ve lhůtě uvedené v ustanovení §59 zák. práce uplatnit. Uvedené přitom platí – a potud lze odvolacímu soudu přisvědčit - i tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytl pozdější plnění zaměstnanci dříve, než zaměstnanec přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť rovněž v tomto případě již marným uplynutím dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) byl ve prospěch zaměstnance založen důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, uveřejněný pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Základní podmínkou pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem pro nevyplacení mzdy nebo platu, anebo náhrady mzdy nebo platu (případně jakékoliv jejich části) – jak ze shora uvedeného vyplývá – je, že se takové plnění stalo splatným. Odvolací soud však náležitě neuvážil, že lhůta 15 dnů, po jejímž marném uplynutí může zaměstnanec realizovat své právo rozvázat uvedeným způsobem pracovní poměr, se odvíjí od uplynutí termínu splatnosti mzdy (platu), a že proto – jak správně upozorňuje i dovolatelka - je třeba důsledně rozlišovat mezi splatností mzdy (platu) na straně jedné a termínem výplaty na straně druhé. Zatímco splatnost mzdy (platu) nastává - jak vyplývá z ustanovení §141 odst. 1 zák. práce, na které ustanovení §56 písm. b) zák. práce výslovně odkazuje – nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat (tedy poslední den takového měsíce), termín výplaty, jak vyplývá z ustanovení §141 odst. 3 zák. práce, určí zaměstnavatel v mezích daných ustanovením §141 odst. 1 zák. práce (nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě).
Protože ustanovení §56 písm. b) zák. práce váže možnost okamžitého zrušení pracovního poměru výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce, je pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části nerozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu). Počátek běhu patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení §56 písm. b) zák. práce se vždy bude odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část). Tento právní názor dovolací soud již dříve vyslovil v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2008, uveřejněném pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011, a i nadále se k němu hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že splatnost části mzdy žalovaného za měsíc leden 2009 nenastala – jak se mylně domníval odvolací soud - dne 15.2.2009 v den, který byl stanoven jako pravidelný termín výplaty mzdy, nýbrž až dne 28.2.2009. Vyplatila-li proto žalobkyně žalovanému dotčenou část mzdy za měsíc leden 2009 „v dalším pravidelném výplatním termínu dne 15.3.2009“, stalo se tak ještě před proběhnutím lhůty 15 dnů po uplynutí skutečného termínu splatnosti podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu