ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4042.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4042/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce HANKO VRCHLABÍ s.r.o. , se sídlem ve Vrchlabí, Na Bělidle č. 1619, IČO 26007541, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena č. 1266, proti žalované V. L. , zastoupené JUDr. Jiřím Slovenským, advokátem se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská č. 186, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 50/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2010 č.j. 26 Co 105/2010-116, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K.J. Erbena č. 1266.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.1.2009 (doručeným žalobci dne 14.1.2009) žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §56 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že jí "nebyla vyplacena celá mzda za měsíc listopad 2008, a to ani do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti". Zároveň po žalobci požadovala doplacení "dlužné části mzdy, prémií a osobního ohodnocení od září 2008, výplatu za měsíc leden 2009 společně se zákonným odstupným".
Žalobce se žalobou podanou dne 6.3.2009 u Okresního soudu v Trutnově domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nijak nepochybil při výplatě mzdy za měsíce září až listopad 2008, neboť mzda byla vyplácena v souladu s "vnitřním předpisem provozu prádelny a mzdovým ustanovením firmy ze dne 5.2.2008", se kterým byla žalovaná seznámena. Protože žalobce pokládal okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně za neplatné, vyzval ji dopisem ze dne 19.1.2009 k nástupu do práce a dopisem ze dne 21.1.2009 s ní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §55 odst.1 písm.b) zákoníku práce, když do práce nenastoupila.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 C 50/2009-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Trutnově" na náhradě nákladů řízení 15.254,60 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že mezi účastníky vznikl ode dne 2.1.2006 pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou a že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované bylo nevyplacení "prémií" a "osobního ohodnocení" za měsíc listopad 2008, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nevyplatil žalované "prémie, ačkoliv šlo o nárokovou složku mzdy". Vnitřní mzdový předpis žalobce upravoval možnost výplaty prémií zaměstnancům až do výše 16% základní mzdy; šlo o nenárokovou část mzdy, která je "charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu pouze fakultativní, ovšem tuto povahu po jejím přiznání ztrácí". Protože žalované byly prémie až do srpna 2008 vypláceny, dá se podle soudu prvního stupně dovozovat, že zaměstnavatel o přiznání tohoto nároku zaměstnanci rozhodl; přestane-li zaměstnanec splňovat podmínky stanovené pro poskytování prémií, může zaměstnavatel "rozhodnout o snížení či odnětí prémií, což ovšem v daném případě nebylo prokázáno, proto je nutno nevyplacení prémií kvalifikovat jako nevyplacení části mzdy". Žalované rovněž nebylo v listopadu 2008 vyplaceno osobní ohodnocení ve výši 2,66%. Protože poskytování osobního ohodnocení bylo "vázáno na nepřerušovaný výkon práce", došlo u žalované "opakovanými návštěvami lékaře v pracovní době v červenci 2008" k "úplnému zániku nároku". Žalovaná "navštěvovala lékaře" opětovně i v následujících měsících, a proto na osobní ohodnocení neměla nárok ani v listopadu 2008.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.5.2010 č.j. 26 Co 105/2010-116 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.444,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.001,50 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Ježkové. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že prémie představovaly nenárokovou složku mzdy žalované, jejíž "výše je odvislá od toho, zda a v jaké výši zaměstnavatel tuto odměnu zaměstnanci přizná", a to "za předpokladu, že budou splněny podmínky pro vznik prémie stanovené". Protože "v důsledku nedostatku rozhodnutí žalobce pro vyplacení pohyblivé složky mzdy" za měsíc listopad 2008 "nebyly podmínky pro vznik nároku na tuto proměnlivou složku mzdy splněny", nemůže obstát závěr, že by žalobce nevyplatil žalované "celou mzdu za listopad 2008".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že pro vyplacení prémií (i za měsíc listopad 2008) splnila všechny předpoklady uvedené ve "vnitřním předpisu prádelny", neboť jí nebylo nikdy vytknuto, že by "neodváděla svou práci řádně" nebo že by "nedodržovala normy, předpisy a technologické postupy". Protože prémie, na něž měla nárok za měsíc listopad 2008, jí nebyly vyplaceny, přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru v souladu se zákonem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedl, že "prémie jsou nenárokovou složkou mzdy" a že jejich poskytnutí závisí na "zhodnocení dosažených pracovních výsledků a rovněž na úvaze příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance". Protože žalované nebyla tato složka mzdy za listopad 2008 přiznána, neměla důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je v jeho napadeném měnícím výroku dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 14.1.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb.a č. 382/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13.9.2009 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §38 odst.1 písm.b) zák. práce je zaměstnavatel od vzniku pracovního poměru povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.
Podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§141 odst. 1 zák. práce).
Smysl (účel) ustanovení §56 písm.b) zák. práce spočívá v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné (srov. §67 odst.1 zák. práce), představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práci ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu).
Z uvedeného vyplývá, že je dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce zejména tehdy, nevyplatil-li zaměstnavatel mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti proto, že není schopen plnit své závazky a že tedy pro úpadek (hrozící) úpadek není schopen uspokojovat nejen práva svých zaměstnanců. O významné porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat jde nepochybně také tehdy, jestliže zaměstnavatel, který je jinak schopen plnit své závazky, neuspokojí právo zaměstnance na mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) v plné výši, ačkoliv právo zaměstnance je nesporné nebo ačkoliv zaměstnanci mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) zřejmě náleží. Na druhé straně, institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části. Vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu (plat) nebo jejich části (jednotlivé složky), popřípadě právo na náhradu mzdy (platu), musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podáním žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu) nebo jejich části anebo náhradu mzdy (platu). Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce jako uplatnění sankce za porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (nebo mu poskytnout v zákonem stanovených případech náhradu mzdy nebo platu) je na místě teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo jakoukoliv část mzdy (platu) anebo právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že není dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce, nevyplatil-li zaměstnavatel, který je schopen plnit své závazky, mzdu nebo plat nebo náhrady mzdy nebo platu anebo jakoukoliv jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti jen proto, že zaměstnanci taková práva nenáleží, ledaže by šlo jen o účelové vyvolávání sporu o právo (nárok), které zaměstnanci zřejmě náleží.
V projednávané věci žalovaná - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce za stavu, kdy mezi účastníky bylo sporné (již od září 2008), zda žalované náleží (jako části její mzdy) "prémie" a "osobní ohodnocení", tedy, řečeno jinak, použila právní institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce jako právní prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o části mzdy. Vzhledem k tomu, že takový postup odporuje účelu (smyslu) zákona, je okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 12.1.2009, podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatné (§18 zák. práce).
Z hlediska skutkového stavu věci bylo dále v projednávané věci zjištěno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala dopisem ze dne 12.1.2009, bylo žalobci doručeno dne 14.1.2009.
Podle již ustálené judikatury soudů není pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části rozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu), neboť možnost okamžitého zrušení pracovního poměru váže §56 písm. b) zák. práce výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce; počátek běhu patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení §56 písm. b) zák. práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část) [srov. též právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, který byl uveřejněn pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011].
Vzhledem k tomu, že jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce žalovaná použila "nevyplacení části mzdy za měsíc listopad 2008", je nepochybné, že termín splatnosti tohoto mzdového práva žalované nastal ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce dnem 31.12.2008 a že patnáctidenní lhůta uvedená v ustanovení §56 písm.b) zák. práce uplynula dnem 15.1.2009; "nevyplacení části mzdy za měsíc listopad 2008" se stalo (mohlo stát) důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm.b) zák. práce teprve dnem 16.1.2009. Rozvázala-li tedy žalovaná okamžitě pracovní poměr dopisem ze dne 12.1.2009, který žalobce převzal dne 14.1.2009, stalo se tak předčasně, ještě před proběhnutím lhůty 15 dnů po uplynutí skutečného termínu splatnosti podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na právním závěru, podle něhož je okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou dopisem ze dne 12.1.2009 neplatné, je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm.c), §10 odst.3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Jaroslava Ježková osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 810,- Kč (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předsedy senátu