ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4228.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4228/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele Ing. L. R. , zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce č. 1105/16, proti zástavní dlužnici M. N. , zastoupené Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 7, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. Nc 1463/2008, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2009 č.j. 20 Co 186/2009-55, takto:
I. Dovolání zástavní dlužnice se zamítá .
II. Zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč k rukám Mgr. Daniela Maška, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce č. 1105/16.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil ve prospěch jeho pohledávky ve výši 1.750.000,- Kč vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 30.7.2007 prodej zástavy, a to "budovy č.e. 715, část obce H., nacházející se na pozemku st. parc. 951 a pozemku parc. č. 492/48, zahrada, přičemž budova i pozemek se nacházejí v katastrálním území H. p. M., v obci H., okres P., zapsáno na listu vlastnictví č. 579 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Ing. J. K. poskytla podle smlouvy o půjčce ze dne 30.7.2007 zástavní dlužnici půjčku ve výši 1.750.000,- Kč, že pohledávka z půjčky byla zajištěna zástavním právem na předmětné nemovitosti, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 30.7.2007, a že zástavní věřitel nabyl zajištěnou pohledávku podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20.6.2008. Protože půjčka nebyla splněna, i když se stala splatnou a i když zástavní dlužnice dne 31.12.2007 dluh z půjčky písemně uznala co do důvodu a výše, domáhá se zástavní věřitel uspokojení pohledávky ze zástavy.
Zástavní dlužnice potvrdila, že uzavřela dne 30.7.2007 s Ing. J. K. smlouvu o půjčce ve výši 1.750.000,- Kč, která jí měla být poukázána na účet u České spořitelny, a že téhož dne sjednala s Ing. J. K. zástavní smlouvy k zajištění pohledávky z půjčky, částka 1.750.000,- Kč jí však nebyla zapůjčena ani "připsáním na účet a nebyla jí vyplacena ani v hotovosti". Smlouva o půjčce totiž byla jen simulovaným právním úkonem, ve skutečností měl být smlouvou "zajištěn budoucí závazek na úhradu části kupní ceny za prodej nemovitosti", kterou zástavní dlužnice kupovala od Ing. J. K., ve výši 7.550.000,- Kč; na úhradu kupní ceny byl použit úvěr ve výši 6.000.000,- Kč a na úhradu zbytku jí zástavní věřitel poukázal dne 14.8.2007 na její účet částku 1.550.000,- Kč, kterou dne 25.8.2007 zaslala Ing. J. K. Za zbývajících 200.000,- Kč jí měli Ing. J. K. a zástavní věřitel prodat zástavní dlužnici pozemky v obci B., k tomu však dosud nedošlo.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 10.2.2009 č.j. Nc 1463/2008-37 žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů řízení 9.996,- Kč k rukám advokátky Mgr. Renaty Volákové. Dovodil z provedených důkazů, že Ing. J. K. se sice "zavázala částku 1.750.000,- Kč zástavní dlužnici poskytnout" na účet u České spořitelny, avšak "ke splnění tohoto závazku evidentně nedošlo". Na účet zástavní dlužnice byla "připsána" pouze částka 1.550.000,- Kč, kterou poukázal zástavní věřitel a která byla následně poukázána na účet Ing. J. K., a za řízení nebylo "prokázáno, z jakého důvodu zástavní věřitel poukázal zástavní dlužnici částku 1.550.000,- Kč". Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je "smlouvou reálnou" a že tedy "vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky", nemůže být žaloba důvodná, neboť "předání finančních prostředků Ing. K. z řádného z provedených důkazů nevyplynulo".
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.5.2009 č.j. 20 Co 186/2009-55 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.353,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.639,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Daniela Maška s tím, že "tyto náklady lze uspokojit pouze z prodeje zástavy". Odvolací soud nejprve dovodil, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy je rozhodující, zda listiny předložené zástavním věřitelem dokládají (osvědčují, nikoli nutně prokazují) pohledávku a zajištění této pohledávky zástavním právem váznoucím na nemovitostech zástavní dlužnice, a vytknul soudu prvního stupně, že se věcí zabýval z pohledu námitek zástavní dlužnice "nad rámec daného řízení". Podle odvolacího soudu osvědčovaly listiny předložené zástavním věřitelem všechny předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení §200z odst.1 občanského soudního řádu; zajištěnou pohledávku osvědčuje nejen písemná smlouva o půjčce ze dne 30.7.2007, ale především písemné uznání dluhu z titulu půjčky spolu s dohodou o splácení dluhu (v níž byl dohodnut nový termín splatnosti do 30.6.2008), kterým byla založena "vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo". Protože aktivní legitimace zástavního věřitele byla doložena smlouvou o postoupení pohledávky, je žaloba o soudní prodej zástavy důvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. Namítá, že půjčku sjednanou ve smlouvě o půjčce ze dne 30.7.2007 od Ing. J. K. nikdy neobdržela a že tedy k půjčce nedošlo, neboť jde o smlouvu reálnou, která předpokládá "nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky". Zástavní dlužnice dále opakuje své tvrzení, že šlo o "zastřený právní úkon", neboť jím nebylo sledováno poskytnutí půjčky, ale zajištění závazku na úhradu kupní ceny za prodej nemovitosti, a vytýká odvolacímu soudu, že se věcí z tohoto pohledu nezabýval. Částku 1.550.000,- Kč, kterou zaslal na účet zástavní dlužnice zástavní věřitel, nelze považovat za půjčku poskytnutou Ing. J. K.u, neboť zástavní dlužnice tuto částku použila na úhradu kupní ceny a obratem ji zaslala na účet Ing. J. K., a je "nelogické, aby si od Ing. K. půjčila částku 1.550.000,- Kč a tuto jí téměř vzápětí poslala zpět na její účet za účelem úhrady části kupní ceny". Zbývajících 200.000,- Kč (do sjednané částky 1.750.000,- Kč) mělo rovněž sloužit k zajištění budoucího závazku na úhradu kupní ceny ze smlouvy, kterou měli zástavní věřitel a Ing. J. K. prodat zástavní dlužnici pozemky, přičemž k převodu vlastnictví dosud nedošlo. Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavní dlužnice "odmítl či zamítl". Poukazuje především na to, že zástavní dlužnice dne 31.12.2007 písemně uznala svůj dluh co do důvodu a výše, čímž byla "založena právní domněnka, že tento dluh v době uznání trval, a důkazní břemeno ohledně případného vyvrácení jeho existence leží na zástavní dlužnici", a zdůrazňuje, že částku 1.550.000,- Kč zaslal zástavní dlužnici na její účet "na základě dohody" s Ing. K. Názor zástavní dlužnice, že by mělo jít o "zastřený právní úkon", zástavní věřitel odmítl, neboť to nebylo ničím prokázáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení §115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst.1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak správně uvedl odvolací soud - ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení §2 o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §165a odst.1 občanského zákoníku - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například §268 odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 odst.1 o.s.ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§267 odst. 1 o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
V projednávané věci zástavní věřitel požadoval - jak vyplývá ze žaloby a z dalších jeho podání - nařízení prodeje zástavy ve prospěch pohledávky z půjčky, kterou poskytla jeho právní předchůdkyně (Ing. J. K.) zástavní dlužnici na základě smlouvy ze dne 30.7.2007.
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení §200z odst.1 o.s.ř. z toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. též právní názoru uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008].
V projednávané věci zástavní věřitel předložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - kromě kopie příkazu k úhradě, podle kterého dne 13.8.2007 poukázal (na základě dohody s Ing. J. K.) zástavní dlužnici na její účet u banky 1.550.000,- Kč (tvrzení, že zbývajících 200.000,- Kč bylo zástavní dlužnici předáno v hotovosti, nebylo žádnou listinou doloženo) také listinu označenou jako "uznání dluhu a dohoda o splácení" ze dne 31.12.2007, v níž zástavní dlužnice mimo jiné prohlásila, že "tímto uznává svůj dluh vůči věřiteli v celkové výši 1.750.000,- Kč ke dni 31.12.2007, který vyplývá z neuhrazené smlouvy o půjčce ze dne 30.7.2007".
Podle ustanovení §558 občanského zákoníku uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval; u promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Uznání dluhu je právním prostředkem zajištění závazků, kterou plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznáním dluhu tedy ani nezaniká původní závazek dlužníka, ani nevzniká nový závazek; jeho právní následek spočívá v tom, že se jim zakládá vyvratitelná právní domněnka, že uznaný dluh (co do důvodu a výše) tu byl v době, kdy k uznání došlo. Protože jde o vyvratitelnou právní domněnku, vyplývá z toho zejména, že dluh se v občanském soudním řízení co důvodu a výše považuje (se zřetelem k době, kdy k uznání došlo) za zjištěný, ledaže by dlužník prokázal, že zcela nebo zčásti dluh nevznikl, byl splněn nebo jinak zanikl (srov. §133 o.s.ř.); v uvedeném smyslu přechází břemeno tvrzení a důkazní břemeno o dluhu a jeho výši z věřitele na dlužníka. Protože s uznáním dluhu co do důvodu i výše je spojena právní domněnka o dluhu ke dni, v němž uznání došlo, je uznání dluhu způsobilé z pohledu ustanovení §200z odst.1 o.s.ř. osvědčit (učinit pravděpodobným), že v době uznání tu byla pohledávka z půjčky a že tedy došlo (v době před uznáním dluhu) k odevzdání předmětu půjčky dlužníku.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl v souladu se zákonem k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy, které jsou vyžadovány ustanovením §200z odst.1 o.s.ř. Námitkami dovolatelky nebylo potřebné se zabývat; již výše bylo uvedeno, že pro rozhodnutí o žalobě na nařízení soudního prodeje zástavy jsou právně nerozhodné a že se jimi bude možné zabývat jen tehdy, bude-li na návrh zástavního věřitele nařízen výkon rozhodnutí prodejem zástavy a uplatní-li je poté zástavní dlužnice cestou žaloby o vyloučení zástavy z výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §267 odst.1 o.s.ř.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavního dlužnice podle ustanovení §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly zástavnímu věřiteli v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm.f), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť zástupce zástavního věřitele advokát Mgr. Daniel Mašek v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání zástavní dlužnice bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby zástavnímu věřiteli tyto náklady nahradila. Zástavní dlužnice je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.). K zaplacení náhrady nákladů řízení soud nestanovil lhůtu k plnění; přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy, dosaženého jejím prodejem, a nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) k uspokojení náhrady těchto nákladů řízení z jiného majetku zástavního dlužníka je nepřípustné (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu