ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4344.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4344/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. S., b) J. P., obou zastoupených JUDr. Danielem Kaplanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 3, c) Ing. V. Š. , d) Mgr. M. K. a e) J. H. , jako právních nástupců M. Š., zemřelé dne 30. května 2004, zastoupených Mgr. Jiřím Audym, advokátem se sídlem ve Šternberku, Hlavní náměstí č. 18, proti žalovanému Bytovému podniku Prahy 1 - státnímu podniku v likvidaci se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Jindřišská 5/901, IČO 00063380, zastoupenému JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 28, o vydání nemovitostí, o žalobě pro zmatečnost podané žalobci c), d) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 31/2007, o dovolání žalobců c), d) a e) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2009, č. j. 19 Co 46/2009-112, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2009, č. j. 19 Co 46/2009-112, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. října 2008, č. j. 15 C 31/2007-88, se zrušují a řízení o žalobě pro zmatečnost se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2003, č. j. 25 C 94/97-171, ve znění usnesení ze dne 15. 12. 2003, č. j. 25 C 94/97-182, rozhodl, že „žalovaný je povinen společně a nerozdílně vydat žalobcům a) a b) podíl ¾ domu čp. 1066 na Praze 1, Na Po říčí 27 a podíl ¾ stavební parcely č. 449, vše zapsáno na LV č. 10, katastrální území Nové Město, obec Praha, zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město“ (výrok I.), zamítl „žalobu o vydání podílu ¼ domu čp. 1066 na Praze 1, Na Po říčí 27 a podílu ¼ stavební parcely č. 449, vše zapsáno na LV č. 10, katastrální území Nové Město, obec Praha, zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město, žalobcům a) a b)“ (výrok II.) a „žalobu o uzavření dohody o vydání domu čp. 1066 na Praze 1, Na Poříčí 27 a stavební parcely č. 449, vše zapsáno na LV č. 10, katastrální území Nové Město, obec Praha, zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město, žalobkyni c)“ (výrok III.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně M. Š. [právní předchůdkyně žalobců c), d) a e)] a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé“ změnil tak, že „žalovaný je povinen vydat žalobcům a) a b) každému podíl 3/8 na domě čp. 1066 a na pozemku p.č. 449 v katastrálním území Nové Město, obec Praha, v Praze 1, Na Poříčí 27, zapsaných na LV č. 10 u Katastrálního úřadu Praha - město“ (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k žalobkyni M. Š.“ (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II., IV., V., VI. a VII.).
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 244/2005, rozhodl, že „dovolání žalobkyně c) i jejích dědiců Ing. V. Š., Mgr. M. K. a J. H., jakož i dovolání žalovaného, se zamítají“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. V odůvodnění rozsudku - mimo jiné - uvedl, že „v řízení před nižšími instancemi nedošlo k procesnímu pochybení, jež by podle §242 odst. 3 o. s. ř. založilo existenci tzv. zmatečnostních vad některého z rozhodnutí“.
Žalobci c), d) a e) se žalobou pro zmatečnost podanou u Městského soudu v Praze dne 13. 9. 2004 z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 1 písm. b) a §229 odst. 3 o. s. ř. domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, „ve výrocích týkajících se M. Š.“ (tj. ve výrocích III., IV., V. a VII.) s odůvodněním, že žalobkyně c) M. Š. dne 30. 5. 2004 zemřela a v době jednání a vyhlášení rozsudku městského soudu ze dne 1. 7. 2004 již neměla způsobilost být účastnicí řízení; dovozují rovněž, že „nesprávným postupem soudu byla dědicům žalobkyně odňata možnost jednat před soudem při jednání dne 1. 7. 2004“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2006, č. j. 65 C 20/2004-31 (mimo jiné), vyloučil „žalobu pro zmatečnost podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, dle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k samostatnému projednání“ (výrok I. odst. 1.); posléze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2007, č. j. Ncp 3358/2006-8, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a postoupil věc k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 10. 2008, č. j. 15 C 31/2007-88, žalobu pro zmatečnost podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zamítl a rozhodl, že žalobci c), d) a e) jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 8.900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Holase a žalobcům a) a b) 10.234,- Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Kaplana, LL.M. Vycházeje z toho, že žaloba pro zmatečnost podaná žalobci c), d) a e) jako právními nástupci původní žalobkyně M. Š., která zemřela dne 30. 5. 2004, byla podána v zákonné tříměsíční lhůtě (§234 odst. 1 o. s. ř.) a že je podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) přípustná, dospěl k závěru, že žalobě pro zmatečnost nelze vyhovět, a to „s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, č. j. 28 Cdo 244/2005-243, které bylo vydáno na základě dovolání žalobců c), d) a e) v původním řízení, neboť Nejvyšší soud výslovně uvedl, že se zřetelem k ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. se rovněž zabýval otázkou, zda ve věci nedošlo k vadám, které by zakládaly zmatečnost, a takové neshledal“.
K odvolání žalobců c), d) a e) Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2009, č. j. 19 Co 46/2009-112, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a ve výroku o nákladech řízení „ve vztahu mezi žalobci a žalovaným“ potvrdil, ve výroku „o povinnosti žalobců zaplatit náklady řízení J. S. a J. P., usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „tato povinnost se žalobcům neukládá“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, zabývaje se „v prvé řadě otázkou okruhu žalobců v řízení o žalobě pro zmatečnost“, dovodil, že „soud prvního stupně za žalobce nesprávně označil i J. S. a J. P.“, kteří byli vedle M. Š. žalobci v původním restitučním řízení, avšak žalobu pro zmatečnost nepodali ani se k ní nepřipojili, navrhli její zamítnutí, přičemž na straně žalobců se nejednalo a nejedená o nerozlučné společenství účastníků podle ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř.; proto „není žádný důvod k tomu, aby byli soudem do řízení vtaženi“. Stejně jako soud prvního stupně považoval za nesporné to, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, že je přípustná podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť „M. Š. v době, kdy v původním restitučním řízení rozhodoval odvolací soud, již nežila, tedy neměla způsobilost být účastníkem řízení“, jakož i to, že „jak o dovolání M. Š., tak i o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 10. 2005“ a „že dle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda v řízení před soudy nižších instancí došlo k zmatečnostním vadám, a neshledal je“ . Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „s ohledem na názor Nejvyššího soudu ČR v uvedeném rozhodnutí žalobě pro zmatečnost nelze vyhovět“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci c), d) a e) dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítají, že, „pokud by jim nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu v řízení a rozhodnutí dne 1. 7. 2004 odňata možnost před tímto soudem jednat, určitě by tento soud přesvědčili o závaznosti právního názoru Ústavního soudu ze dne 21. 7. 1994, Pl. ÚS 16/1994 Sb. r.“, že „jejich matka byla rasově persekuována ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/94 Sb.“, že „její restituční nárok je nejen oprávněný, ale i včas uplatněný“, že „odvolací soud by jejich odvolání zcela jistě vyhověl“, když dovolacím soudem nesprávně citovaný názor ÚS, sp. zn. III. ÚS 107/04, byl vyjádřen ve zcela skutkově a právně odlišné věci až dne 16. 12. 2004 a odvolací soud, jehož rozhodnutí je žalobou pro zmatečnost napadáno, k němu nemohl přihlédnout, neboť dne 1. 7. 2004, kdy rozhodoval, byl vázán shora citovaným právním názorem „z 21. 7. 1994 Pl. ÚS 16/1994 Sb. r.“. Vzhledem k tomu, že shodný názor s Pl. ÚS 16/94 Sb. r. zaujaly i dva různě složené senáty odvolacího Krajského soudu v Ostravě- pobočka Olomouc ve svých rozhodnutích ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 12 Co 560/2003, a ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 12 Co 549/2003“, je „tato právní otázka odvolacími i dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Protože odvolací soud napadeným usnesením rozhodl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 154/2008, navrhli, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [neboť právní otázku, zda je soud v řízení o žalobě pro zmatečnost vázán závěrem dovolacího soudu o tom, že řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, v §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., soudy posoudily v rozporu s ustálenou judikaturou], přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců c), d) a e) je zčásti opodstatněné, že však v řízení nelze pokračovat.
Odvolací soud v posuzované věci vycházel – mimo jiné - ze závěru, že žalobě pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze vyhovět „s ohledem na názor Nejvyššího soudu ČR“, když „jak o dovolání M. Š., tak i o dovolání žalobců“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 244/2005, přičemž „podle ustanovení. §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda v řízení před soudy nižších instancí došlo k zmatečnostním vadám, a neshledal je“.
Právní otázku, zda je soud v řízení o žalobě pro zmatečnost vázán závěrem dovolacího soudu o tom, že řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, v §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., vyřešil Nejvyšší soud ČR již ve svém usnesení ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 154/2008, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2010. Byl přijat názor, že závěrem dovolacího soudu, že řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, v §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., není soud v řízení o žalobě pro zmatečnost vázán.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že „žalobě pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze vyhovět „s ohledem na názor Nejvyššího soudu ČR“, vyslovený v jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 244/2005, není správný.
Souhlasit nelze ani se závěrem odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost je přípustná podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když „M. Š. v době, kdy v původním restitučním řízení rozhodoval odvolací soud, již nežila, tedy neměla způsobilost být účastníkem řízení“, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou.
V soudní praxi byl již v minulosti přijat a nadále je uplatňován právní názor, podle kterého, projednal-li soud věc s účastníkem (fyzickou osobou), který v průběhu řízení zemřel, odňal tímto nesprávným postupem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. [dříve ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000] možnost jednat před soudem osobám, které jsou jeho procesním nástupcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1550/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2001), a dále právní názor, podle kterého okolnost, že soud nejednal s dědicem původního účastníka řízení a o věci rozhodl ve vztahu k zemřelému účastníku řízení, nezpůsobuje zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. [dříve ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1209/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 111, ročník 2000].
Při přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu dovolací soud ze spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 65 C 20/2004 zjistil, že Nejvyšší soud ČR ve zrušovacím usnesení ze dne 22. 5. 2009, č. j. 21 Cdo 154/2008-86 (uveřejněném – jak výše uvedeno - pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010), které bylo vydáno v řízení o žalobě pro zmatečnost podané týmiž účastníky z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. a proti témuž rozsudku (tj. rozsudku Městského soudu ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198), zaujal – mimo jiné – právní názor, že nesprávným postupem odvolacího soudu byla žalobcům c), d) a e) ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem. Vycházel přitom z toho, že odvolací soud - za situace, kdy dnem úmrtí M. Š., tj. dnem 30. 5. 2004, zanikla její způsobilost mít práva a povinnosti a její způsobilost být účastníkem řízení a kdy téhož dne zanikla také plná moc ze dne 26. 2. 2004 udělená M. Š. jejímu právnímu zástupci advokátu Mgr. Jiřímu Audy - v nalézacím řízení při jednání konaném dne 1. 7. 2004 postupoval stejně, jako kdyby M. Š. v době jeho rozhodování ještě žila, přičemž dědice po M. Š. [tj. žalobce c), d) a e)] nepovažoval za účastníky odvolacího řízení a rozhodl bez jejich účasti. Vrchní soud v Praze v dalším řízení - vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným ve zrušovacím usnesení ze dne 22. 5. 2009, č. j. 21 Cdo 154/2008-86 - usnesením ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 Cmo 417/2006-103, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. 65 C 20/2004-31, ve výroku II. (jímž byla žaloba pro zmatečnost podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198 podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. zamítnuta) tak, že „se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, zrušuje ve výrocích III., IV., a VII. týkajících se žalobkyně M. Š.“.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou rozhodnutí, kterými bylo řízení před soudy skončeno, a to buď jakýmkoliv způsobem, jímž se podle zákona řízení končí (§229 odst. 1), nebo rozhodnutím o věci samé (§229 odst. 2 a 3) anebo jen určitým způsobem (§229 odst. 4), a která jsou pravomocná.
V posuzované věci z výše uvedeného vyplývá, že - vzhledem k tomu, že žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č. j. 11 Cmo 417/2006-103, „ve výrocích týkajících se M. Š.“ (tj. ve výrocích III., IV.. a VII.) zrušen - odpadl předmět řízení o žalobě pro zmatečnost (tj. žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí).
Nejvyšší soud České republiky k této skutečnosti přihlédl a rozsudky soudů obou stupňů podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a řízení podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §235e o. s .ř.) zastavil.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o. s .ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu