ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4397.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4397/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Z. B. a b) J. B. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, proti žalované CORSAIR (Luxemburg) N° 11 S.A. , Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115 Luxembourg, Lucembursko, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 123/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2008 č.j. 30 Co 427/2008-315, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. června 2008 č.j. 12 C 123/2005-268 ve znění usnesení ze dne 4. srpna 2008 č.j. 12 C 123/2005-282 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci a) a b) se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 1.6.2005 se domáhali určení, že "k tíži objektu čp. 27 - objekt bydlení v Příbrami IV, postaveného na parcele č. 2782/1 a k tíži parcely č. 2782/1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 650 m2, vše v k.ú. a obci Příbram, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 4953 pro k.ú. Příbram, nevázne ve prospěch žalované zástavní právo k zajištění pohledávky žalované ve výši l.750.000,- Kč s přísl.". Uvedli, že jsou podílovými vlastníky uvedených nemovitostí, a to tak, že jednou polovinou ve společném jmění manželů a druhou polovinou výlučně žalobcem a), že na základě smlouvy o úvěru č. 5311-28252-218 poskytla Česká spořitelna, a.s. žalobci a) úvěr ve výši 1.750.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky byla dne 22.5.1992 uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem č. 5311-28252-218/1. Z důvodu "problémů žalobce a) se splácením uvedeného úvěru" došlo mezi žalobcem a) a Českou spořitelnou, a.s. k uzavření dalších úvěrových smluv, a to č. 2321-28252-218 ze dne 27.12.1994 a č. 4327-28252-218 ze dne 27.12.2004, na základě kterých byly poskytnuty žalobci a) úvěry v celkové výši 3.000.000,- Kč a 6.950.000,-Kč, určené k úhradě jeho předchozích závazků vůči České spořitelně, a.s., mimo jiné i závazku vyplývajícího z úvěrové smlouvy ze dne 22.5.1992; z takto poskytnutého úvěru byly v lednu 1995 uhrazeny veškeré závazky žalobce a) vůči České spořitelně, a.s., zástavní právo tedy podle ustanovení §151g občanského zákoníku zaniklo, i když "z důvodu pozdějších sporů mezi žalobcem a) s Českou spořitelnou, a.s., nedošlo k jeho výmazu z katastru nemovitostí". Žalobci a) a b) dále dovozují, že předmětné zástavní právo vůbec nevzniklo; v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 22.5.1992 totiž byli spoluvlastníky nemovitostí (každý ideální polovinou) žalobce a) a K. H., stranou zástavní smlouvy byl pouze žalobce a), K. H. "svým podpisem pouze vzal existenci uvedené smlouvy na vědomí" a se "zastavením své ideální poloviny dotčených nemovitostí vyslovil nesouhlas". Za této situace zástavní právo nemohlo zatížit nemovitosti jako celek, ale pouze jejich ideální polovinu, se kterou byl žalobce a) jako účastník zástavní smlouvy oprávněn nakládat.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25.5.2006 č.j. 12 C 123/2005-161 ve znění usnesení ze dne 31.10.2006 č.j. 12 C 123/2005-180 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 10.300,- Kč. Dovodil, že "žalobci neprokázali dostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení" a že proto nelze žalobě vyhovět.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.11.2007 č.j. 30 Co 573/2006-194 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobci a) a b) mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval věcí samou.
Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 30.6.2008 č.j. 12 C 123/2005-268 ve znění usnesení ze dne 4.8.2008 č.j. 12 C 123/2005-282 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 51.248,84 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo podle zástavní smlouvy ze dne 22.5.1992 a že zajišťovaná pohledávka nebyla žalobcem splacena a nemohlo tedy zaniknout zástavní právo k nemovitostem. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) vznikalo zástavní právo k nemovitostem nejen podle platné, ale i na základě neplatné zástavní smlouvy, že zástavní právo vzniklo, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a že "v daném případě zástavní právo k předmětným nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí a zástavnímu věřiteli bylo odevzdáno a ten jej přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit", je tvrzení o tom, že "zástavní smlouvu tehdy nepodepsal spoluvlastník předmětných nemovitostí K. H., a tím zástavní právo nevzniklo", jen "účelové". Tvrzení žalobců a) a b) o tom, že byl splacen úvěr, který nemovitosti zajišťovaly, bylo podle soudu prvního stupně vyvráceno "notářským zápisem N 421/98, N Z 361/98, sepsaným dne 5.10.1998 notářem JUDr. Ivanem Houdkem", v němž žalobce "uznal závazky z úvěrů a dodatky k úvěrovým smlouvám, mimo jiné úvěr z úvěrové smlouvy č. 5311-28252-218, na základě které obdržel úvěr ve výši 1.750.0001,- Kč", a tím, že při jednání v České spořitelně, a.s., Centrále Praha, Olbrachtova 1929/62, žalobce rovněž uznává pohledávku České spořitelny za jeho osobou z úvěrové smlouvy č. 5311-28252-218 (pohledávka celkem 1,818.413,90 Kč), když bylo dohodnuto, že "klient bude pokračovat v jeho splácení ve smyslu sepsaného notářského zápisu", že žalobce a) požádal "o narovnání notářského zápisu mezi jeho osobou a Českou spořitelnou ze dne 5.10.1998", kterým chtěl svůj dluh vůči České spořitelně "dořešit tak, jak již sdělil, dodržet termín doplacení do 31.12.2004", aniž by v tomto dopise žalobce uváděl, že by předmětný úvěr byl splacen.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.11.2008 č.j. 30 Co 427/2008-315 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.918,- Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k předmětným nemovitostem vzniklo podle zástavní smlouvy ze dne 22.5.1992 zástavní právo, neboť "zástavní smlouva byla podle tehdejší právní úpravy registrována státním notářstvím a posléze (po účinnosti zákona č. 265/1992 Sb.) byla vložena do katastru nemovitostí"; byly tím splněny podmínky pro vznik zástavního práva podle ustanovení §151d občanského zákoníku. I když zástavní smlouvu podepsal pouze žalobce a) jako jeden z podílových spoluvlastníků nemovitosti, zástavce může podle odvolacího soudu zatížit svůj spoluvlastnický podíl i bez "souhlasu vlastníka", neboť "nejde o hospodaření se společnou věcí"; protože K. H. posléze prodal svůj spoluvlastnický podíl žalobcům a) a b), "rozšířilo se tím zatížení původního spoluvlastnického podílu na celou nemovitost". Námitku žalobců a) a b) o tom, že zanikla zajištěná pohledávka, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "dlužné závazky nebyly vyrovnány".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání. Namítli, že zástavní smlouvu ze dne 22.5.1992 "uzavřel a podepsal" pouze žalobce a) jako podílový spoluvlastník jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, ačkoliv podle ní měla být zástavním právem zatížena "nemovitosti jako celek", přičemž nesouhlas druhého z podílových spoluvlastníků K. H. byl "výslovně uveden v textu smlouvy", a dovozují, že "uzavřením smlouvy nebylo možné dosáhnout účelu, za jakým byla tato smlouva uzavřena", a že smlouva je neplatná, neboť jejím "předmětem je plnění nemožné". Žalobce a) navíc nebyl oprávněn zástavní smlouvu "s ohledem na rozsah svých vlastnických práv" uzavřít, a proto je smlouva podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná "pro rozpor se zákonem. Protože "z takto neplatného právního úkonu nelze ani analogicky dovozovat, že došlo k zatížení podílové poloviny v domnělém vlastnictví žalobce", a protože "není možné zhojit tuto počáteční neplatnost skutečností, že se vlastnické právo k druhé podílové polovině rozšířilo na žalobce a žalobkyni", nemůže být nemovitost zatížena sporným zástavním právem. Zástavní věřitel navíc nemohl být v dobré víře, že žalobce a) byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit za situace, kdy nebyl jejich výlučným vlastníkem a zástavnímu věřiteli "tato skutečnost byla zcela zřetelně známa již v době uzavírání zástavní smlouvy". Podle názoru žalobců nedošlo ani k "odevzdání" předmětných nemovitostí zástavnímu věřiteli formou vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, neboť "v době uzavření zástavní smlouvy katastr nemovitostí neexistoval a nikdy proto na základě takové smlouvy ke vkladu takového práva do katastru nemovitostí nedošlo". Žalobci a) a b) dále "trvají na tom, že úvěr č. 5311-28252-218, který měl být zajištěný sporným zástavním právem, uhradili prostřednictvím překlenovacích úvěrů", že "během celého řízení je neustále přenášena důkazní povinnost ohledně zániku uvedených pohledávek na jejich osoby, přestože soudem požadované listiny byly jednoznačně v držení právního předchůdce žalované, který potvrdil, že se žádné listiny z uvedeného období nedochovaly z důvodu skartace". Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl příp. zamítl. Uvedla, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a že není ani důvodné, neboť žalobci jen opakují své námitky, aniž by konkrétně uvedli nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 30.6.2008 č.j. 12 C 123/2005-268 ve znění usnesení ze dne 4.8.2008 č.j. 12 C 123/2005-282 rozhodl ve věci samé stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25.5.2006 č.j. 12 C 123/2005-161 ve znění usnesení ze dne 31.10.2006 č.j. 12 C 123/2005-180, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27.11.2007 č.j. 30 Co 573/2006-194 zrušen (soud prvního stupně v obou rozsudcích žalobu zamítl). Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelé nezpochybňují a ani - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř. - přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že za účelem zajištění pohledávky z úvěru, který poskytla Česká spořitelna, a.s. žalobci a) podle smlouvy o úvěru ze dne 22.5.1992 č. 5311-28252-218 ve výši 1.750.000,- Kč, žalobce a) uzavřel s Českou spořitelnou dne 22.5.1992 zástavní smlouvu č. 5311-28252-218/1, kterou dal do zástavy předmětné nemovitosti; zástavní smlouva byla registrována rozhodnutím státního notářství v Příbrami ze dne 25.5.1992 sp. zn. R III 917/92. V době uzavření smlouvy byl žalobce a) podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v rozsahu ideální poloviny a ve smlouvě se výslovně uvádí, že druhý spoluvlastník K. H. "nesouhlasí se zastavením výše uvedené nemovitosti ve prospěch spořitelny". Žalobce a) svůj závazek z úvěru uznal co do důvodu a výše prohlášením učiněným do notářského zápisu, sepsaného notářem JUDr. Ivanem Houdkem dne 5.10.1998. Pohledávka z úvěru ve výši 1.750.000,- Kč byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17.7.2003 převedena z České spořitelny, a.s., na žalovanou. Po uzavření zástavní smlouvy K. H. prodal svůj spoluvlastnický podíl kupní smlouvou ze dne 21.1.1994 žalobcům a) a b) do jejich bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů); účinky vkladu vlastnického práva pro žalobce a) a b) nastaly dnem 31.10.1994.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení otázek, zda na základě zástavní smlouvy ze dne 22.5.1992 vzniklo k předmětným nemovitostem zástavní právo a v jakém rozsahu, popř. v jakém rozsahu jsou nyní nemovitosti tímto zástavním právem zatíženy. Uvedené právní otázky zčásti odvolací soud nevyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda na základě zástavní smlouvy ze dne 22.5.1992 vzniklo k předmětným nemovitostem zástavní právo a v jakém rozsahu je třeba i v současné době posuzovat především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen "obč. zák.").
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst.1 obč. zák.). Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (§151b odst.1 obč. zák.). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje (§151b odst.4 obč. zák.); k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím (§151b odst.2 obč. zák.). Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst.1 obč. zák.).
Předmětem zástavního práva (způsobilou zástavou) je rovněž spoluvlastnický podíl k nemovitosti nebo jiné věci. Je-li zástavní právo zřizováno smlouvou, není ke vzniku zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu podle ustálené judikatury soudů třeba souhlasu ostatních spoluvlastníků. Zatížením spoluvlastnického podílu zástavním právem totiž nejsou ve svých právech k věci - a to ani ve svém předkupním právu (§140 obč. zák.) - nijak dotčeni ostatní spoluvlastníci. Zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu k věci nepředstavuje ani způsob hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák., neboť za ně nelze považovat případ, kdy spoluvlastník svůj podíl zcizí, zatíží nebo kdy s ním jinak nakládá (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.1999 sp. zn. 2 Cdon 339/97, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
V posuzovaném případě dal žalobce a) zástavní smlouvou ze dne 22.5.1992 do zástavy nemovitosti "v plném rozsahu", přestože byl jen jejich spoluvlastníkem ve výši ideální poloviny a přestože spoluvlastník druhé ideální poloviny K. H. se zastavením (jak je výslovně uvedeno v textu smlouvy) nesouhlasil. Vzhledem k tomu, že žalobce a) mohl dát platně do zástavy bez souhlasu druhého spoluvlastníka jen svůj spoluvlastnický podíl, je zástavní smlouva ze dne 22.5.1992 neplatným právním úkonem nepochybně v části, v níž žalobce a) nakládal se spoluvlastnickým podílem K. H.
Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§41 obč. zák.). Jestliže důvod neplatnosti zástavní smlouvy spočívá v tom, že jeden ze spoluvlastníků dal do zástavy celou věc bez souhlasu ostatních, nebrání ani povaha právního úkonu, ani jeho obsah v závěru o tom, že by tuto část smlouvy nebylo možné oddělit od jejího ostatního obsahu. Neoddělitelnost neplatností postižené části smlouvy od jejího ostatního obsahu ovšem může vyplývat též z okolností, za nichž ke smlouvě došlo. Právní úprava zde předpokládá, že soud - za pomocí interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §35 odst.2 obč. zák. - posoudí všechny okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena; ukáže-li se, že jednotlivá ujednání byla podle projevené vůle účastníků natolik propojena, že by neměli (nemohli mít) zájem na smlouvě jen s takovým obsahem, který není postižen neplatností, je zpravidla odůvodněn též závěr, že neplatnou část právního úkonu nelze oddělit od jeho ostatního obsahu.
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost (cizí spoluvlastnický podíl) bez souhlasu vlastníka (spoluvlastníka) nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to - jak správně uvádí odvolací soud - bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti, byla-li zástavní smlouva v souladu s ustanovením §151b odst.2 obč. zák. registrována rozhodnutím státního notářství, nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost (spoluvlastnický podíl na nich). Odevzdáním nemovitosti (spoluvlastnického podílu) ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se podle ustálené judikatury soudů ve smyslu tohoto ustanovení rozumí odevzdání v právním slova smyslu, kterým byla - podle právní úpravy účinné do 31.12.1992 - registrace smlouvy rozhodnutím státního notářství (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc (spoluvlastnický podíl) do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci již z textu zástavní smlouvy ze dne 22.5.1992 - jak bylo soudy zjištěno - vyplývalo, že druhý spoluvlastník nemovitostí K. H. se zastavením svého spoluvlastnického podílu nesouhlasí. Zástavní věřitel (Česká spořitelna, a.s.) už z tohoto důvodu nemohl být v dobré víře, že by žalobce a) byl oprávněn zastavit kromě svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech též spoluvlastnický podíl K. H. S názorem odvolacího soudu, podle kterého zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák., proto nelze souhlasit.
Zástava je zatížena zástavním právem se všemi svými součástmi, příslušenstvím a přírůstky (s výjimkou plodů, které byly odděleny) bez ohledu na to, jaká je její hodnota a zda postačuje (nebo nestačí) k úhradě zajištěné pohledávky. Z hlediska svého rozsahu zástavní právo vázne na věci v takové podobě, v jaké k ní vzniklo; zástavní právo proto například zatěžuje věci, které vznikly reálným rozdělením zástavy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2008 sp. zn. 29 Cdo 661/2006, který byl uveřejněn pod č. 105 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008), věci, které jsou nebo se později staly příslušenstvím zástavy, přírůstky zástavy apod. Vzniklo-li zástavní právo, působí za podmínek uvedených v ustanovení §151d obč. zák. nejen proti tomu, kdo smluvně převzal (celou) zástavu, ale i proti smluvnímu nabyvateli spoluvlastnického podílu na zástavě, věci, která dosud tvořila příslušenství zástavy, nebo přírůstku zástavy.
V případě, že zástavní právo bylo zřízeno ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti a že se zástavní dlužník posléze stal vlastníkem celé věci (nabyl ostatní spoluvlastnické podíly na nemovitosti), nelze úspěšně ani pomocí tzv. elasticity zástavního práva dovozovat, že by se tím zástavní právo rozšířilo (mohlo rozšířit) ze spoluvlastnického podílu na celou věc. K takovémuto výkladu neposkytuje právní úprava jakoukoliv oporu; naopak, z ustanovení §151a, §151b a §151d odst.2 obč. zák. je třeba dovodit, že rozsah zatížení zástavním právem se nemění, i když vlastnické (spoluvlastnické) právo bylo smluvně převedeno na jiného, a že se tedy nemůže změnit ani v důsledku toho, že zástavní dlužník spoluvlastnického podílu nabyl na věci další spoluvlastnické podíly nebo že svůj dosavadní podíl zčásti převedl na někoho jiného. Závěru odvolacího soudu, podle kterého se prodejem spoluvlastnického podílu K. H. žalobcům a) a b) "rozšířilo zatížení původního spoluvlastnického podílu na celou nemovitost", proto nelze přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu