ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4526.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4526/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Šebka, Ph.D. v právní věci žalobce M. H. , proti žalovaným 1) J. H. , a 2) M. H. , oběma zastoupeným JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní č. 895/41, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 253/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2010 č.j. 8 Co 676/2008-191, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaní zaplatili 1.000.000,- Kč "spolu s 26% úrokem z částky 2.000.000,- Kč od 5.10.1997 do zaplacení této částky, tj. částky 2.000.000,- Kč", a to pouze z výtěžku zastavených nemovitostí "zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 146 pro obec Opava, k.ú. Vávrovice u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, jako budova č.p. 30 se způsobem využití rodinný dům, postavená na pozemku parc.č. 14 zastavěná plocha a nádvoří, dále pozemky parc.č. 14 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 561 m 2 , parc.č. 21 zahrada o výměře 675 m 2 , parc. č. 585/2 trvalý travní porost o výměře 137 m 2 a pozemek ve zjednodušené evidenci - parc. původ pozemkový katastr č. 585/1 o výměře 1.055 m 2 ". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že půjčil částku 2.500.000,- Kč D. H., který mu vrátil pouze 300.000,- Kč, že ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 13/2000 mu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací přiznal částku 2.200.000,- Kč s příslušenstvím proti dlužníku D. H., který však žalobci "nic již nezaplatil", a že k zajištění uvedené pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne 3.3.1997 zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalovaných. Žalobce se proto domáhá uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 24.6.2008 č.j. 12 C 253/2004-90 ve znění usnesení ze dne 31.7.2008 č.j. 12 C 253/2004-104 a usnesení ze dne 19.9.2008 č.j. 12 C 253/2004-118 žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 1.000.000,- Kč s 26% úrokem od 5.10.1997 do zaplacení, "a to pouze z výtěžku zastavených nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 146 pro obec Opava, k.ú. Vávrovice u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, jako budova č.p. 30 se způsobem využití rodinný dům, postavená na pozemku parc.č. st. 14 zastavěná plocha a nádvoří, dále pozemky parc.č.st. 14 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 561 m 2 , parc.č. 21 zahrada o výměře 675 m 2 , parc. č. 585/2 trvalý travní porost o výměře 137 m 2 a pozemek ve zjednodušené evidenci - parc. původ pozemkový katastr č. 585/1 o výměře 1055 m 2 ", zamítl žalobu, "pokud se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení 26% úroku z další částky 1.000.000,- Kč od 5.10.1997 do zaplacení", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně "zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Opavě náklady řízení vzniklé ustanovené advokátce žalobce ve výši 58.200,- Kč" a že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce poskytl dne 3.3.1997 D. H. půjčku ve výši 2.500.000,- Kč splatnou nejpozději do 3.9.1997, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných, zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 3.3.1997, a že se proto uspokojení žalobcovy pohledávky ze zástavy řídí ustanovením §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Žalobce tedy má pohledávku vůči D. H. ve výši nejméně 2.000.000,- Kč s příslušenstvím a, domáhá-li se po žalovaných jako zástavních dlužnících zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím pouze z výtěžku zastavených nemovitostí, je jeho žaloba důvodná. Soud prvního stupně zamítl žalobu v té části, kde žalobce uplatnil vůči žalovaným nárok na zaplacení příslušenství, neboť "další částka 1.000.000,- Kč přesahující uplatněnou pohledávku 1.000.000,- Kč není předmětem tohoto řízení, a pokud by žalobce požadoval úroky z této částky, pak v tomto rozsahu by případné vyhovující rozhodnutí nebylo vykonatelné".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.2.2009 č.j. 8 Co 676/2008-146 rozsudek soudu prvního stupně změnil (s výjimkou zamítavého výroku) tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 57.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marcely Urbanové, že žalovaným se povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá a že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 88.643,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marcely Urbanové. Dospěl k závěru, že "zákon neumožňuje žalobě vyhovět" a že "zákon účinný do 31.8.1998 (kterým se řídí v tomto případě zástavní právo) neznal způsob uspokojení ze zástavy, kterého se žalobce domáhal".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.3.2010 č.j. 21 Cdo 2770/2009-174 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že otázku, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, vyřešila judikatura soudů tak, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy pouze cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem movité nebo nemovité zástavy, který lze nařídit jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí (exekuci), směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi. Právu zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka "strpět" prodej zástavy; toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Rozhodnutí, které ukládá povinnému zástavnímu dlužníku povinnost vyjadřující tento nárok zástavního věřitele, je způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Tímto způsobem lze vymáhat splnění povinnosti i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno (osobním dlužníkem). Uzavřel, že odvolací soud v předmětné věci tedy nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 2.6.2010 č.j. 8 Co 676/2008-191 rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení a opravného usnesení) ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 959,- Kč. Dospěl k závěru, a že projednávaná věc se řídí ustanoveními §151a odst. 1 a §151f odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998 a že soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou soudů posoudil také otázku, jak se zástavní věřitel může v řízení domáhat uspokojení ze zástavy. Soud prvního stupně vyhodnotil podle názoru odvolacího soudu též provedené důkazy a učinil z nich správný závěr o skutkovém stavu; námitky žalovaných odmítl s odůvodněním, že otázka platnosti smlouvy o půjčce byla vyřešena v pravomocně skončeném řízení o plnění ze smlouvy o půjčce vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 13/2000, že otázka platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva byla vyřešena v pravomocně skončeném řízení u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 194/2004 a že proto soud správně vycházel při řešení předběžné otázky (platnosti obou uvedených smluv) v tomto řízení z rozhodnutí, kterými bylo o této otázce již rozhodnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítli, že "za řízení nebyly provedeny všechny jimi navrhované důkazy" (výslech svědků D. H., D. Č. a Mgr. R. S.) a že "opomenuté důkazy a důkazy, jimiž se soud nezabýval, zakládají nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí. Za nesprávná považují skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že "předmětná zástavní smlouva byla uzavřena v advokátní kanceláři Mgr. S. a že účastníci ji podepsali v rámci téhož jednání"; ve skutečnosti totiž byli žalovaní k podpisu zástavní smlouvy "vylákáni obligačním dlužníkem D. Č., s nímž uzavřeli předchozí zástavní smlouvu, která sloužila k zajištění jiné pohledávky, a žalovaní byli tedy přesvědčeni, že uzavírají opakovaně tuto zástavní smlouvu s D. Č. (pouze opravenou), byli tedy úmyslně uvedeni v omyl". Žalovaní dále vytýkají soudům, že se nezabývaly jejich námitkou o tom, že "smlouva o půjčce ze dne 3.3.1997 je smlouvou lichevní, a proto absolutně neplatnou". Právní posouzení je tedy založeno "na nesprávném skutkovém zjištění a hodnocení důkazů". Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání žalovaných za "účelové", neboť směřuje pouze k odložení výkonu rozhodnutí o prodeji jejich nemovitostí, a navíc nesplňuje zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže - jak výslovně uvádí ustanovení §237 odst.3 část věty za středníkem o.s.ř. - být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaní ve svém dovolání - jak je zřejmé z obsahu dovolání - jednak vytýkají odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (podle názoru žalovaných "za řízení nebyly provedeny všechny jimi navrhované důkazy a rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné"), jednak zpochybňují skutkové závěry soudů, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá. Tyto námitky tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je zřejmé, že nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolání žalovaných obsahuje též námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V tomto směru však rozsudek odvolacího soudu vychází z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3.2010 č.j. 21 Cdo 2770/2009-174 a z další ustálené judikatury soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Dovolání žalovaných proto ani z hlediska řešených právních otázek nemůže mít po právní stránce zásadní význam a je nepochybné, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaných není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu