ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4720.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4720/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, nám. W. Churchilla č. 2, proti žalované Torrex Chiesi CZ s r.o. se sídlem v Praze 4, Na Květnici č. 33, IČO 61679381, zastoupené JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 26, o 240.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 93/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2009 č.j. 28 Co 546/2008-60, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Paroubka, advokáta se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 26.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 240.000,- Kč jako náhradu mzdy v důsledku neplatného skončení pracovního poměru. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.2004, dne 11.8.2004 s ním žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr, toto okamžité zrušení pracovního poměru však bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.1.2007 č.j. 15 C 171/2004 určeno za neplatné. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dne 11.8.2004 zrušila se žalobcem neplatně pracovní poměr a žalobce dne 8.9.2004 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, trvá jeho pracovní poměr i nadále a náleží mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13.6.2008 č.j. 15 C 93/2007-35 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 52.900,- Kč „na účet právní zástupkyně žalobce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.8.2004 bylo rozsudkem soudu uznáno za neplatné a žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnání. Další okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 12.8.2004 bylo „v podstatě pouze opravou okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11.8.2004“ a „nebylo žalobci řádně doručeno do vlastních rukou, neboť to, že odmítl toto okamžité zrušení pracovního poměru převzít, je uvedeno pouze na neplatném úkonu, a to zpětvzetí rozvázání pracovního poměru ze dne 11.8.2004“. Podle názoru soudu prvního stupně tak pracovní poměr žalobce neskončil okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12.8.2004, neboť se nejedná o nový samostatný právní úkon směřující k ukončení pracovního poměru mezi účastníky řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.3.2009 č.j. 28 Co 546/2008-60 (ve znění usnesení ze dne 25.5.2009 č.j. 28 Co 546/2008-69) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 95.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Paroubka. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalovaná projevila vůli k okamžitému skončení pracovního poměru žalobce právním úkonem obsaženým v listině z 11.8.2004, o jehož neplatnosti bylo rozhodnuto v soudním řízení a tento právní úkon byl způsobilý ukončit pracovní poměr žalobce ke dni 11.8.2004, přičemž jeho zpětvzetí dne 12.8.2004 právní účinky nemá. Další listina ze dne 12.8.2004 potom představuje – podle názoru odvolacího soudu – „nový samostatný právní úkon obsahující ucelený projev vůle ke skončení pracovního poměru“ a odmítnutí převzetí této listiny „je pro závěr o řádném doručení fikcí této listiny ve smyslu §266a odst. 4 zák. práce bez právního významu“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že, neuplatnil-li žalobce žalobou u soudu neplatnost tohoto druhého skončení pracovního poměru ve lhůtě zákonem stanovené, došlo k jeho skončení ke dni 12.8.2004, a nárok žalobce na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru tak dán není. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani tvrzení o tom, „co bylo listinou 12.8.2004 zamýšleno za situace, kdy byl zaměstnavatel přesvědčen o nedostatcích prvého učiněného právního úkonu ze dne 11.8.2004 a toto chtěl zhojit obsahem listiny z 12.8.2004“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Znovu namítá, že listina ze dne 12.8.2004 je „pouhou opravou právního úkonu ze dne 11.8.2004“ a že „nebyla nikdy řádně doručena a nemá tedy žádný právní význam“. Namítá, že odvolací soud se spokojil s pouhým konstatováním, že odmítnutí převzetí listiny ze dne 12.8.2004 je uvedeno na „jiné listině ze dne 12.8.2004, a to na zpětvzetí okamžitého skončení pracovního poměru, aniž by tuto otázku řádně zhodnotil“. Vůlí žalované bylo podle názoru dovolatele „jednoznačně opravit formulační nedostatky textu písemnosti ze dne 11.8.2004“, což bylo také v průběhu řízení prokázáno. Dovolatel je toho názoru, že, pokud by byl přijat závěr odvolacího soudu, pak by se zaměstnanec mohl ocitnout „v naprosté právní nejistotě, neboť by mu zaměstnavatel mohl opakovaně předávat nová a nová okamžitá zrušení pracovního poměru po předchozím zpětvzetí předešlého s tím, že by spoléhal na to, že zaměstnanec některé z těchto nových okamžitých zrušení pracovního poměru v prekluzívní lhůtě nezažaluje“. Dovolatel také poukázal na postup žalované, který je podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy, neboť „až během soudního řízení se poprvé seznámil s listinou ze dne 12.8.2004“, přičemž její obsah „zaznamenal v době, kdy již prekluzívní lhůta pro uplatnění žaloby uplynula“, proto podle jeho názoru „nebylo možné, a to ani z opatrnosti žalovat neplatnost údajného okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 12.8.2004“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že tvrzení dovolatele jsou účelová a zcela nepravdivá, odporující provedeným důkazům, neboť v odvolacím řízení bylo prokázáno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.8.2004 bylo žalobci téhož dne „zcela nepochybně řádně doručeno a s jeho obsahem se seznámil, byť ho odmítl převzít“, přičemž tuto skutečnost sám potvrdil ve své účastnické výpovědi.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na náhradu mzdy z neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru, které bylo učiněno dopisem ze dne 11.8.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Podle ustanovení §266a odst. 1 zák. práce písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv, kde bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit držitelem poštovní licence. Podle ustanovení §266a odst. 4 věty druhé zák. práce účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením může zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud „chybně posoudil platnost okamžitého skončení pracovního poměru, na základě čehož došlo k nesprávnému posouzení práva žalobce na zaplacení náhrady mzdy z titulu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11.8.2004“, neboť chybně posoudil otázku, zda v případě listiny ze dne 12.8.2004 se jedná o samostatný právní úkon či o pouhou opravu právního úkonu ze dne 11.8.2004.
S námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně vyložil projev vůle obsažený v přípise žalované ze dne 12.8.2004 označeném jako „Okamžité rozvázání pracovního poměru“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu mohou - tak, jak to v projednávané věci žalobce namítá - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.
V projednávané věci odvolací soud z uvedeného právního názoru vycházel, jestliže dovodil, že listina ze dne 12.8.2004 „obsahující ucelený projev vůle“ představuje „nový samostatný právní úkon obsahující projev vůle ke skončení pracovního poměru“. Za situace, kdy žalovaná dne 12.8.2004 výslovně vzala okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.8.2004 zpět (z hlediska závěru o tehdy dané a projevené vůli žalované není významné právní hodnocení tohoto postupu), je nepochybné, že okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12.8.2004 nesledovala „opravu původního právního úkonu“, nýbrž, že tehdy projevila vůli učinit nový právní úkon.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že mu okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.8.2004 nebylo „nikdy“ řádně doručeno. Uvedená výtka dovolatele představuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud v tomto směru hodnotil provedené důkazy, uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že ke skončení pracovního poměru žalobce došlo na základě listiny doručené fikcí dne 12.8.2004, když žalobce tuto listinu odmítl převzít, odvolací soud učinil z výsledků dokazování (vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a z důkazů provedených již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 171/2004), zejména ze záznamu na listině ze dne 12.8.2004 (nadepsané „zpětvzetí rozvázání pracovního poměru ze dne 11.8.2004“), že „pracovník před svědky odmítl po přečtení převzít okamžité rozvázání pracovního poměru k 12.8.2004 a zpětvzetí původního ze dne 11.8.2004“, stvrzeného podpisy svědků – K. B. a J. N.) a z výpovědí účastníků řízení. Za tohoto stavu mají výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se „spokojil s pouhým konstatováním, že odmítnutí převzetí listiny ze dne 12.8.2004 je konstatováno na jiné listině ze dne 12.8.2004, a to na zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru“, ačkoliv žalobce poukazoval na to, že předmětná listina je pouhou opravou právního úkonu ze dne 11.8.2004, potom pomíjí, že učinila-li žalovaná úkon směřující ke zpětvzetí okamžitého zrušení ze dne 11.8.2008, nemohla být další listina ze dne 12.8.2008 – jak z logiky věci plyne - pouhým sdělením o opravě zpětvzatého okamžitého zrušení. Namítá-li žalobce rovněž, že okamžité zrušení opatřené „pouze podpisem jednatele“ nebylo žalobci řádně doručeno, neboť svědkyně RNDr. K. B. neznala obsah předmětné listiny a že pouze „podepsala a potvrdila, že žalobce odmítl převzetí zpětvzetí okamžitého zrušení pracovního poměru“, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 21.050,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod. 5., §10 odst. 3, §16 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 21.350,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu