ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4809.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4809/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v konkursní věci úpadce Ing. Z. L. , zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 15, o návrhu věřitele Frenn Trading B. V. se sídlem v Helmondu, Aarle Rixtelseweg č. 14, Nizozemí, zastoupeného Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o žalobě pro zmatečnost podané úpadcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.6.2005 č.j. 1 Ko 256/2005-56, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 177/2005, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2010 č.j. 11 Cmo 342/2009-95, takto:
I. Dovolání úpadce se odmítá .
II. Úpadce je povinen zaplatit věřiteli Frenn Trading B. V. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2005 č.j. 1 Ko 256/2005-56 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2005 č.j. 91 K 45/2004-40, kterým byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka Ing. Z. L., kterým byl ustaven správcem konkursní podstaty advokát Mgr. Petr Pytlík a kterým byla učiněna výzva věřitelům dlužníka k přihlášení pohledávek a k uplatnění "zajišťovacích práv"; aniž by nařídil jednání, dospěl vrchní soud jako soud odvolací k závěru, že dlužník neplní své splatné závazky vůči navrhovateli konkursu (navrhovatel svoji pohledávku doložil úvěrovou smlouvou ze dne 6.2.1992 č. 2154098-038 a rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3.9.1998 č.j. 25 Cm 223/98-18) a ani vůči "Celnímu úřadu v Tachově" (další věřitel svoji pohledávku doložil platebním výměrem ze dne 7.2.1994 č. 213/T). Dovolání úpadce proti tomuto usnesení vrchního soudu, které nabylo právní moci dnem 27.6.2005, bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.2007 č.j. 29 Odo 1466/2005-115 odmítnuto; usnesení Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci dnem 10.12.2007.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal úpadce u Městského soudu v Praze dne 22.9.2005 žalobu pro zmatečnost. Namítal v ní, že rozhodnutí soudů jsou postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm.b) o.s.ř. neboť v řízení "se ukázalo mimo jakoukoli pochybnost, že dlužník nemohl být osobou z hmotného práva povinnou"; úpadce proto "neměl způsobilost být účastníkem řízení". V průběhu řízení úpadce v podání, které došlo soudu prvního stupně dne 24.1.2008, uplatnil další důvod zmatečnosti spočívající v tom, že soud "měl před vyhlášením konkursu nařídit jednání" a že mu byla odňata možnost jednat před soudem, když došlo k prohlášení konkursu, aniž by bylo u obou soudů nařízeno jednání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.5.2009 č.j. 46 Cm 177/2005-68 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že úpadce je povinen zaplatit věřiteli na náhradě nákladů řízení 10.591,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny. Dovodil, že důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dán, neboť způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí) a je tedy "zřejmé ze dlužník měl a má dosud procesní způsobilost". Zmatečnost podle ustanovení §229 odst.3 o.s.ř. úpadce uplatnil opožděně teprve ve "faxovém podání ze dne 6.5.2009".
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4.3.2010 č.j. 11 Cmo 342/2009-95 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že úpadce je povinen zaplatit věřiteli na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.320,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Miroslava Běliny. Poté, co souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dán, odvolací soud dovodil, že důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.3 o.s.ř. byl uplatněn včas již v podání úpadce ze dne 24.1.2008 a že ani touto zmatečností nejsou rozhodnutí soudů postižena. Úpadci nebyla postupem soudů odňata možnost jednat před soudem, neboť podle zákona o konkursu a vyrovnání jednání soud nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné; vzhledem k tomu, že zákon výslovně nestanoví, že soud musí nařídit jednání před vydáním usnesení, jímž se na majetek dlužníka prohlašuje konkurs, zaleží jen na úvaze soudu, zda považuje nařízení jednání za nutné či nikoliv, "zásadně však soud nebyl povinen nařídit jednání před rozhodnutím o návrhu na prohlášení konkursu, neboť k tomu postačilo, byl-li osvědčen úpadek dlužníka a byly splněny ostatní zákonné podmínky".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání. Namítá, že mu v původním řízení byla nesprávným postupem ve věci odňata možnost jednat před soudem, neboť soudy obou stupňů před vydáním usnesení o prohlášení konkursu nenařídily jednání, ačkoliv tak měly učinit. Uvádí, že "od samého počátku s návrhem na prohlášení konkursu nesouhlasil" a že "rozporoval základní skutková tvrzení" věřitele, a dovozuje, že za těchto okolností soudy měly nařídit jednání. Úpadce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání dlužníka odmítl popř. zamítl. Souhlasí s odvolacím soudem, že soudy nebyly povinny nařídit jednání před vydáním usnesení, jímž byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, neboť dle ustálené judikatury soudů, nemusí být nařízeno jednání, jestliže mezi účastníky řízení o prohlášení konkursu nebylo sporu o skutkovém stavu věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Úpadce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Je nepochybné, že se jedná o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst.3 o.s.ř., jestliže bylo rozhodnuto o odvolání bez jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, v nichž odvolací soud smí rozhodnout bez nařízení jednání.
Podle ustanovení §1 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání") je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání pak určuje, že, jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává.
Podle ustanovení §66a odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §66a odst.2 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání soud nařizuje jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 29 Odo 204/2003, které bylo uveřejněno pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) soud prvního stupně rozhoduje o návrhu věřitele na prohlášení konkursu zásadně po jednání; k projednání návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a rozhodnutí o něm nemusí soud prvního stupně nařizovat jednání, jestliže:
1) dlužník návrhu věřitele na prohlášení konkursu neodporoval, tedy se přes výzvu soudu k návrhu na prohlášení konkursu na svůj majetek nevyjádřil, nebo ve vyjádření uvedl, že s návrhem na prohlášení konkursu souhlasí, nebo
2) skutkový stav věci je mezi účastníky řízení nesporný, nebo
3) o návrhu na prohlášení konkursu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, anebo
4) již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího věřitele nebo známého věřitele.
Podle ustanovení §214 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005, kterým se řídilo projednání odvolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2005 č.j. 91 K 45/2004-40 (srov. Čl. II bod 5 zákona č. 59/2005 Sb.), není třeba nařizovat k projednání odvolání jednání, jestliže
a) se odmítá odvolání,
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení,
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednaní nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé,
d) se zrušuje rozhodnutí podle §221 odst.1 o.s.ř.,
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
Podle ustanovení §214 odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 není třeba nařizovat k projednání odvolání jednání také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle §213 o.s.ř.
V projednávané věci nebyl v původním řízení - jak vyplývá zejména z vyjádření úpadce ze dne 17.3.2005, které došlo konkursnímu soudu dne 21.3.2005 - mezi účastníky spor o skutkovém stavu věci, ale jen v rovině právního posouzení rozhodných skutkových okolností. Městský soud jako konkursní soud prvního stupně tedy mohl rozhodnout o návrhu věřitele na prohlášení konkursu bez nařízení jednání a ani odvolací soud, jak vyplývá z ustanovení §214 odst.2 písm.c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005, nemusel k rozhodnutí o odvolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2005 č.j. 91 K 45/2004-40 nařizovat jednání.
Vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemá po právní stránce zásadní význam; dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání úpadce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly věřiteli náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. §10 odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce věřitele advokát prof. JUDr. Miroslav Bělina osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které věřiteli za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 460,- Kč (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání úpadce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby věřiteli náklady v celkové výši 2.760,- Kč nahradil. Úpadce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který věřitele v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu