ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4810.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4810/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. T. , zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Zborovská č. 1931, proti žalovanému Palivovému kombinátu Ústí, státnímu podniku se sídlem v Ústí nad Labem, IČ 00007536, zastoupenému Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. č. 3428/5A, o neplatnost výpovědi, náhradu mzdy, úpravu posudku o zaměstnání a o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 9 C 339/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2010 č. j. 14 Co 371/2008-300, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku a), jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené žalobci dne 27.3.1991, zamítá a ve výroku b), jímž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že se žaloba o zaplacení částky 62.020,- Kč zamítá, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 27. června 2008 ve výrocích I. a II. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.3.1991 žalovaný (jeho právní předchůdce) sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť „v rámci k. p. DÚK došlo k organizačním změnám, v důsledku kterých byla Vámi dosud vykonávaná funkce zrušena“. Protože žalobce odmítl zařazení ve funkci „mistra III na úseku Pc Úpravny uhlí Herkules“, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru „v souladu s §45 zák. práce“
.
Žalobce v žalobě podané dne 17.2.1992 „ve věci mzdových náhrad, námitek proti obsahu potvrzení o zaměstnání a prac. posudku z titulu neplatnosti skončení pracovního poměru a neplatnosti výpovědi“ uvedl, že dnem 30.6.1991 s ním zaměstnavatel skončil pracovní poměr v ochranné době, neboť dne 26.6.1991 „byl objednán k hospitalizaci“, „pracovní neschopnost začala 10.7.1991 a skončila 14.12.1991“ a „tím odůvodňuji toto podání v zákonné dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uvedeným rozvázáním“. Dále namítal, že „zařazení do funkce mistra III neodmítl“, že zaměstnavatel měl možnost jej i dále zaměstnávat, a dovodil, že „organizace nepostupovala v souladu se zák. práce a výpověď je neplatná“. Navrhoval, aby žalovanému byla uložena povinnost mu „platit od 1.7.1991 měsíčně částku ve výši, kterou soud zjistí, minimálně ve výši 6.700,- Kč, včetně příslušenství“, aby soud „určil, že organizace je povinna upravit prac. posudek“, a aby soud „určil, že organizace je povinna upravit potvrzení o zaměstnání tím, že doplní všechny předtištěné rubriky ve smyslu zjištění soudu při posuzování mzdových nároků, druhu práce, povolání-funkce a doby zaměstnání, v první pracovní kategorii“.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27.6.2008 č. j. 9 C 339/92- 207 (I.) žalobě na neplatnost výpovědi z pracovního poměru „dané dne 27.3.1991 státním podnikem Doly a úpravny Komořany“ vyhověl, rozhodl, že (II.) žalovaný je povinen zaplatit žalobci 62.020,- Kč, že (III.) „v části, v níž se žalobce domáhal vyššího peněžitého plnění“, se žaloba zamítá, že (IV.) v části, v níž se žalobce domáhal stanovení povinnosti upravit pracovní posudek a upravit potvrzení o zaměstnání, se žaloba zamítá a rozhodl, že (V.) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „v daném případě byl dán návrh na ústavní ošetření ještě před tím, než začala běžet výpovědní doba (11.4.1991)“, a že tedy „výpovědní doba tak začala běžet až po skončení pracovní neschopnosti dne 14.12.1991 a žaloba tak byla podána včas“. Zabývaje se samotnou výpovědí poukázal na okolnost, že „výpověď je značně neurčitá v označení subjektu, který ji činí“, a „pochybnosti budí i nejasný odkaz na k. p. DÚK v textu výpovědi, jakož i použitý matoucí hlavičkový papír“. Vzhledem k tomu soud prvního stupně dovodil, že „výpověď, kterou dal subjekt Doly a úpravny Komořany, státní podnik, žalobci, je natolik neurčitá a matoucí, že z ní nelze jednoznačně výkladem dovodit, že ji činil právě subjekt Doly a úpravny Komořany, státní podnik“. Protože je výpověď neplatná, přísluší žalobci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1, 2 zák. práce. Protože se žalobce o pracovním posudku a o potvrzení o zaměstnání dozvěděl 2.8.1991 a žaloba byla podána až 17.2.1992, byla žaloba podána až po uplynutí prekluzivní lhůty, ale „i kdyby však byla podána včas, musel by ji soud zamítnout pro předčasnost s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6.5.2010 č.j. 14 Co 371/2008-300 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, doručené žalobci dne 27. 3. 1991 se zamítá, ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 62.020,- Kč, že ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že ve výroku IV. a V. se rozsudek okresního soudu zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že „nemá žádné pochybnosti o tom, že žalobce byl zaměstnancem podniku Doly a úpravny Komořany, státního podniku, a tento podnik jako jeho zaměstnavatel, zastoupený náměstkem pro personální a sociální práci dal žalobci výpověď“. Jeho právním nástupcem - jak rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 7.2.2008 č.j. 9 C 339/92-178 - se potom stal žalovaný Palivový kombinát Ústí s.p., na něhož přešla spolu s převáděným majetkem všechna práva, závazky a pohledávky, které se vztahovaly k převáděnému majetku. Odvolací soud dále dovodil, že žalobce se svou žalobou podanou dne 17.2.1992 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost a) platit mu měsíčně částku ve výši, kterou soud zjistí, minimálně 6.700,- Kč s příslušenstvím do doby, kdy mu organizace umožní pokračovat v práci, b) upravit pracovní posudek tak, že bude vypuštěna první a třetí věta a další část posudku, a c) upravit potvrzení o zaměstnání tím, že doplní předtištěné rubriky. I když z žalobního tvrzení vyplývá, že žalobce je přesvědčen, že s ním byl neplatně rozvázán pracovní poměr, „je nutno zdůraznit, že žalobce se touto žalobou nedomáhal určení neplatnosti výpovědi“. Poprvé – jak odvolací soud dále dovozuje - vznesl požadavek na určení neplatnosti výpovědi podáním došlým soudu prvního stupně dne 23.2.1993, „z něhož však nebylo zcela jednoznačně možné dospět k závěru, že rozšiřuje svůj návrh o další nárok“, „až teprve při jednání u okresního soudu, které se konalo dne 16.12.1999, jednoznačně rozšířil žalobu o požadavek na určení, že výpověď je neplatná“. Odvolací soud však vycházel ze závěru, že žalobce „poprvé učinil předmětem sporu určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podáním došlým okresnímu soudu dne 23.2.1993, byť bylo toto podání zcela neurčité a okresní soud měl žalobce vést k odstranění jeho vad“. Dále zdůraznil, že „s ohledem na hospitalizaci žalobce v ochranné lhůtě od 26. 6. 1991 a následnou pracovní neschopnost do 14.12.1991 skončil pracovní poměr žalobce až dne 18.12.1991 (§48 odst. 2 zák. práce)“. Za těchto okolností by tedy žalobce „podal žalobu včas, pokud by uplatnil nárok na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nejpozději dne 18.2.1992“, avšak ve skutečnosti tak učinil až podáním doručeným soudu prvního stupně dne 23.2.1993. Protože žalobě na neplatnost výpovědi nebylo vyhověno, nemá „jakýkoliv požadavek žalobce na náhradu mzdy zákonnou oporu“. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vycházel z nesprávného závěru o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, „je třeba, aby znovu posoudil tyto nároky žalobce již z hlediska závazného právního závěru krajského soudu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do výroků, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi a o náhradu mzdy. Namítal, že odvolací soud nemohl sám připustit změnu žalobního návrhu a neměl rozhodovat ve věci, protože tato okolnost, kdy „nevyvodil zákonem a zásadou dvojinstančnosti požadované procesní důsledky ze zjištění, že soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž rozhodl o změně žalobního návrhu, musí vést k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno“. Ve věci samé dále dovozoval, že, obsahuje-li záhlaví výpovědi označení nikdy neexistujícího subjektu, zatímco razítko představuje označení jiného, rovněž nikdy neexistujícího subjektu, „propadná lhůta upravená v §64 zák. práce z roku 1965 nemohla začít běžet, pokud nebylo jasno, kdo vůbec úkon výpovědi učinil a kdo by na základě této výpovědi měl být žalován“. „Jen na okraj“ žalobce uvedl, že „již z jeho včas podané žaloby byl dovoditelný záměr vyslovení její neplatnosti“, že však soudy obou stupňů vady žaloby neřešily, ačkoli podání nepovažovaly za zcela jasné. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výrocích a) a b) zrušil.
Žalovaný uvedl, že nelze souhlasit s námitkou žalobce, že výpověď dostal od neexistujícího subjektu, neboť právě proti tomuto subjektu zahájil soudní řízení. Zaměstnavatelem žalobce byl státní podnik Doly a úpravny Komořany, a ten, prostřednictvím pověřené osoby - JUDr. Z. P., náměstka pro personální a sociální práci, dal žalobci výpověď z pracovního poměru. Posledním možným dnem k uplatnění práva na určení neplatnosti výpovědi byl den 18.2.1992, a uplatnil-li žalobce tento nárok až dne 23.2.1993, stalo se tak opožděně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí výlučně na závěru, že žalobce uplatnil neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.3.1991 opožděně, neboť tento žalobní požadavek uplatnil až „podáním doručeným okresnímu soudu dne 23.2.1993“. Uvedený závěr nelze sdílet.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat vedle obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst.4 o.s.ř. rovněž vylíčení rozhodných skutečností a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Žalobce tedy musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř.).
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst.1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá (například na rozdíl od ustanovení §71 odst.1 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní) formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm.b) o.s.ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není]. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst.1 o.s.ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá ve smyslu ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č. 152).
Žaloba je z pohledu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. vadným podáním mimo jiné tehdy, je-li v ní uveden údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), neurčitě nebo nesrozumitelně. Neurčitý je tzv. žalobní petit nejen tehdy, není-li možné ze žaloby vůbec dovodit, o čem má soud jednat a rozhodnout, ale i v případě, že sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak jsou v logickém rozporu s vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné pod č. 211 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Je-li žaloba nesprávným podáním (například pro rozpor obsahu vylíčených rozhodných skutečností se žalobním petitem), je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., aby takové podání bylo opraveno. Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o.s.ř.). V případě, že žalobce neúplnost, neurčitost nebo nesrozumitelnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku, tj. ode dne, kdy byla podána u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2369/2000).
Cílem úpravy postupu soudu při odstraňování vad podání je dát účastníku možnost, aby, i když je jeho podání (žaloba) nezpůsobilé projednání, tento nedostatek napravil a soud mohl k (po opravě již projednatelnému) podání přihlédnout. Uvedené se uplatní dokonce i tehdy, je-li podání, kterým se zahajuje řízení (žaloba), soudem prvního stupně pro nedostatky, jež brání pokračovat v řízení, odmítnuto. I v takovém případě, podá-li účastník odvolání a před rozhodnutím odvolacího soudu tyto nedostatky podání (žaloby) odstraní, považuje se podání (žaloba) za bezvadné od počátku – ex tunc, a odvolací soud usnesení o odmítnutí podání (žaloby) zruší.
V projednávané věci žalobce v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 17.2.1992 uvedl, že toto podání činí „ve věci...neplatnosti výpovědi“ (kterou dále individualizuje datem 27.3.1991), že odůvodňuje „toto podání v zákonné dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uvedeným rozvázáním“, pokračuje dále vylíčením rozhodujících skutečností spočívajících v tvrzení, že „zařazení do funkce mistra III“ neodmítl, že jej „organizace“ mohla dále zaměstnávat, poukazuje na „nejasné vymezení důvodů výpovědi“ a vyjadřuje názor, že „organizace nepostupovala v souladu se ZP, a že je výpověď neplatná“.
Pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou může být rozvázán (srov. §42 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění tehdy účinném – dále jen „zák. práce“) dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební době. Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§64 zák. práce).
Za tohoto stavu nelze sdílet názor odvolacího soudu, který zdůrazňuje, že „žalobce se touto žalobou nedomáhal určení neplatnosti výpovědi“. To, že žalobce v tzv. žalobním petitu uvedl, že požaduje peněžité plnění a úpravu posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání, představuje logický rozpor s vlastním obsahem žaloby dovolávajícím se výslovně dodržení prekluzivní lhůty podle ustanovení §64 zák. práce a s výše vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi. Vzhledem k tomu bylo povinností soudu prvního stupně pokusit se, aby toto nesprávné (neurčité) podání bylo postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. opraveno. Učinil-li tak žalobce sám na základě vlastní iniciativy podáním ze dne 14.2.1993 došlým soudu dne 23.2.1993 (aniž se mu předtím dostalo příslušného procesního poučení ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 věty druhé o.s.ř.), v němž kromě jiného požadoval, aby „věc byla posouzena s výroky: a) výpověď je neplatná...“, a bylo-li toto podání - jak dovozuje odvolací soud - znovu nejasné, byl na místě opět postup podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. Jestliže potom při jednání před soudem prvního stupně dne 1.4.1993 (které odvolací soud v rámci svých úvah nezmiňuje) žalobce v souvislosti s přednesením žaloby mimo jiné uvedl, že „trvá na své žalobě s tím, že žádá, aby byla vyslovena neplatnost výpovědi, která byla dána žalovanou organizací dne 27.3.1991“, byla odstraněna jakákoliv nejasnost o tom, čeho se žalobce žalobou ze dne 17.2.1992 domáhá.
Dovozuje-li odvolací soud, že „až teprve při jednání u okresního soudu, které se konalo dne 16.12.1999 jednoznačně žalobce rozšířil žalobu o požadavek na určení, že výpověď je neplatná“, pak náležitě nerozlišuje mezi změnou žaloby, o jejímž obsahu předtím nebylo pochybností, jejím „rozšířením“ ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř. na straně jedné, a opravou nesprávného (neurčitého) podání postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. na straně druhé. Jak bylo již výše uvedeno, požadavek, aby žalobce uvedl, čeho se domáhá, nelze vykládat tak, že by byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku, neboť pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, a případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán. Vzhledem k tomu také, na rozdíl od rozhodnutí o změně žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř., není třeba, aby soud „připouštěl“ opravu nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, neboť - důsledně vzato - účastník postupuje v intencích procesního poučení, kterého se mu od soudu dostalo (mělo dostat), a vyhoví-li poučení soudu nebo požadavkům ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., stává se jeho podání od samotného počátku bezvadným.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). V rámci svých úvah neopomine, že o náhradě nákladů řízení žalovaného bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (jeho písemné vyhotovení není obsahem spisu) ze dne 26.7.2010 č.j. 9 C 339/92-317 (9 C 174/2010-317), jímž byla zamítnuta žaloba na úpravu posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu