ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4875.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4875/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Přívozská č. 6, proti žalovanému TON a.s. se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Michaela Thoneta č. 148, IČO 49970585, zastoupené JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou se sídlem ve Všeradicích č. 51, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 29/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. června 2009 č.j. 60 Co 28/2009-270, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24.10.2008 č.j. 6 C 29/2005-241 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14.9.2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, z důvodu „pozbytí dlouhodobé způsobilosti konat dosavadní práci“. Důvod k tomu opatření spatřoval v tom, že na základě hlášení nemoci z povolání ze dne 28.5.2004 se žalobkyně stala zdravotně dlouhodobě nezpůsobilou dosavadní „profese brusička židlí, při jejímž výkonu nemoc vznikla“, a žalovaný v současné době nemá žádné volné pracovní místo vhodné s ohledem na zdravotní stav žalobkyně.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru „nebyl vydán lékařský posudek nebo rozhodnutí ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, které by mohlo být podkladem pro platnou výpověď“, přičemž „hlášení nemoci z povolání vydané příslušným zdravotnickým zařízením, které nekonstatuje dlouhodobou nezpůsobilost zaměstnance vykonávat dosavadní práci, takovým podkladem není“. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru žalobkyně spatřovala také v tom, že jí žalovaný před dáním výpovědi nenabídl jinou vhodnou práci, „a to konkrétně pracovní místo uklízečky, které bylo v době výpovědi volné“.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 27.5.2005 č.j. 6 C 29/2005-38 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Doležílkové. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v době, kdy žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, a to z důvodu pozbytí dlouhodobé způsobilosti konat dosavadní práci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, nebyl tento výpovědní důvod dán“. Dovodil, že pro úspěšné použití tohoto výpovědního důvodu musí být vydán „příslušný lékařský posudek nebo rozhodnutí lékaře nebo orgánu státní zdravotní správy či sociálního zabezpečení“, avšak v řízení bylo zjištěno, že v době podání výpovědi žádný lékařský posudek vydaný lékařskou posudkovou komisí ohledně zdravotního stavu žalobkyně, nebo rozhodnutí příslušného orgánu sociálního zabezpečení, neexistoval. Vzhledem k výše uvedenému závěru se již nezabýval tím, zda žalovaný splnil „tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.9.2007 č.j. 49 Co 330/2005-63 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „posudek, kterým se uznává nemoc z povolání, vyhotovila Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, klinika pracovního lékařství, jako subjekt k tomu oprávněný“, že z tohoto posudku plyne, že u žalobkyně byla diagnostikována nemoc z povolání, „která vznikla při výkonu profese brusička židlí, a žalobkyně není k výkonu uvedené profese způsobilá“, čímž „došlo k naplnění žalovaným použitého výpovědního důvodu“. Vzhledem k jinému právnímu názoru ohledně naplnění výpovědního důvodu, který dosud zastával, se soud prvního stupně bude muset v dalším řízení zabývat otázkou splnění nabídky jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Okresní soud v Kroměříži poté rozsudkem ze dne 24.10.2008 č.j. 6 C 29/2005-241 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 41.989,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Doležílkové, a že je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži „náhradu nákladů řízení za svědečné“ ve výši 3.153,50 Kč. Soud prvního stupně dospěl po doplnění řízení k závěru, že žalovaný neprokázal splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Dovodil, že žalovaný již od 28.5.2004 z hlášení lékaře věděl, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci, a i když žalobkyně byla v době od 26.6.2004 do 13.9.2004 v pracovní neschopnosti, „mohl žalovaný řešit svoje potřeby zabezpečit výkon práce uklízečky tím způsobem, že s H. O. popř. s jiným zaměstnancem by sjednal (dne 16.8.2004) pracovní smlouvu na místo výkonu práce uklízečka na dobu určitou, a to na dobu, po kterou bude trvat pracovní neschopnost žalobkyně“. „Nebylo prokázáno, že by žalovaný splnil nabídkovou povinnost vůči žalobkyni tím, že jí bylo nabídnuto místo uklízečky po P. S.“, neboť „tato pracovala jako uklízečka až do 3.11.2004 a k rozhodnému dni, tedy ke dni 17.9.2004, bylo místo uklízečky zastávané P. S. obsazeno“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.6.2009 č.j. 60 Co 28/2009-270 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12.187,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Zdeňky Doležílkové. Odvolací soud poukázal na závěry soudu prvního stupně, že pracovní místa uklízeček měl žalovaný nabídnout žalobkyni „bez ohledu na její pracovní neschopnost od 21.6.2004 do 13.9.2004, protože se nejednalo o dlouhodobou pracovní neschopnost a dlouhodobou zdravotní neschopnost k výkonu této práce“. Je však skutečností, že „je třeba dodržení postupu podle §46 odst. 2 zák. práce zkoumat v daném případě zásadně“ ke dni dání výpovědi, (tj. ke dni 17.9.2004), „a k tomuto dni žalovaný prokazatelně volná místa neměl“. Podle názoru odvolacího soudu však žalovaný „s ohledem na výše uvedené záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro žalobkyni vhodná volná pracovní místa, která by jí mohl nabídnout. V těchto souvislostech lze dovodit dáním výpovědi nepoctivý záměr žalovaného jako zaměstnavatele a přímý úmysl způsobit žalobkyni jako zaměstnanci újmu“. Je proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce, „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem ze dne 14.9.2004 nemůže požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá zejména, že „není jasné, z čeho odvolací soud vyvodil závěr, že žalovaný přistoupil k podání výpovědi záměrně až poté, co všechna pro žalobkyni vhodná volná pracovní místa byla obsazena a z čeho dovodil přímý úmysl a přímý hlavní cíl způsobit žalobkyni jakožto zaměstnanci újmu“, jestliže s ohledem na skutečnost, že splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle §46 odst. 2 zák. práce je třeba zkoumat podle stavu ke dni, kdy byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §266a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena“, bylo prokázáno, že k rozhodnému datu, tj. k 17.9.2004, žalovaný žádnými volnými vhodnými pracovními místy nedisponoval. Závěr odvolacího soudu je podle názoru dovolatele „pouhou konstrukcí“ a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zdůraznil, že „předmětná místa uklizeček, resp. uklizečky a manipulační dělnice žalovaný obsadil z důvodu okamžité potřeby, a to pouze na dobu určitou, měsíc před tím, než dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru“ v době, kdy „nevěděl, kdy žalobkyně pracovní neschopnost ukončí“. Přitom vzhledem k velikosti zaměstnavatele „mohla být situace s volnými místy v době, kdy by se žalobkyně do práce vrátila, zcela jiná a mohla být v tu dobu uvolněná i pracovní místa pro ni vhodná“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že odvolací soud v napadeném rozsudku respektuje ustálenou soudní judikaturu, a tento rozsudek proto „v žádném směru“ nespočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, klinika pracovního lékařství vyhotovila dne 21.5.2004 hlášení nemoci z povolání, podle něhož byla žalobkyni zjištěna dne 11.11.2003 nemoc z povolání uvedená v příloze k vyhlášce č. 290/1995 Sb. - seznamu nemocí z povolání v kapitole II bod 10; v hlášení bylo rovněž uvedeno, že žalobkyně není zdravotně způsobilá výkonu profese „brusička židlí“. Ve dnech 21.6.2004 - 13.9.2004 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Výpověď z pracovního poměru ze dne 14.9.2004 danou podle ustanovení §46 odst. 1 písmeno d) zák. práce, žalobkyně dne 17.9.2004 odmítla převzít; k tomuto dni neměl žalovaný žádné vhodné volné pracovní místo, které by žalobkyni mohl nabídnout. Dne 16.8.2004 žalovaný uzavřel pracovní smlouvu na dobu určitou do 30.11.2004 s H. O. na práci „dělnice v dřevařské výrobě – 2směnný provoz“ a pracovní smlouvu na dobu určitou do 30.11.2004 s H. D. na práci „dělnice v dřevařské výrobě, uklizečka – 2směnný provoz“.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí o žalobě mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých okolností může být postup zaměstnavatele při plnění tzv. nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla vyřešena ve všech souvislostech, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 14.9.2004 doručeným dne 17.9.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti - dále jen „zák. práce“ (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce. Odvolací soud v této souvislosti správně vycházel z toho, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi soud zkoumá podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1998, pod č. 54).
Soudní praxe rovněž dospěla již dříve k názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2003, pod č. 74), který je i v současnosti zastáván, že zaměstnavatel je povinen podle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce učinit zaměstnanci nabídku jiné pro něho vhodné práce především na dobu neurčitou; nemá-li zaměstnavatel takovou práci bez časového omezení v době výpovědi prokazatelně k dispozici, ale má reálnou potřebu výkonu práce, která je pro zaměstnance vhodná, pouze na určitou, předem stanovenou dobu, musí nabídnout zaměstnanci změnu sjednaného druhu práce na dobu určitou. Přitom (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 1307/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod č. 213) jinou vhodnou prací ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je vzhledem ke zdravotnímu stavu zaměstnance též taková práce, kterou zaměstnanec sice není schopen v době výpovědi vykonávat, jestliže nejde o dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost k výkonu této práce.
Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že o nepoctivý záměr zaměstnavatele podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce a o jeho přímý úmysl způsobit zaměstnanci újmu půjde vždy, jestliže zaměstnavatel v průběhu pracovní neschopnosti zaměstnance obsadí volné pracovní místo, které mu v průběhu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce - z objektivního hlediska vzato - mohl nabídnout, a které by zaměstnanec po návratu z pracovní neschopnosti mohl zastávat. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva a jeho výkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolací soud v této souvislosti již dříve zaujal názor (srov. rozsudek ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004), že přistoupil-li zaměstnavatel před podáním výpovědi z pracovního poměru ke splnění povinností, které mu ukládá ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, je na to navazující výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Tento názor zastává dovolací soud i v současné době a nemá důvod na tomto názoru cokoliv měnit.
Z uvedeného ale současně vyplývá, že o rozpor s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce nepůjde již tehdy, nastane-li objektivní skutečnost, že zaměstnavatel v průběhu delší dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance obsadí volná pracovní místa, která by mu bylo ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jinak možné nabídnout, nýbrž až tehdy, je-li v rozporu s ustálenými dobrými mravy dán přímý úmysl zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) způsobit jinému účastníku újmu. Musí být tedy dán určitý subjektivní vztah zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) k plnění povinností uložených ustanovením §46 odst. 2 zák. práce v takové kvalitě, aby bylo možné dovodit „přímý úmysl“ způsobit zaměstnanci újmu. O takový případ se může jednat, jestliže zaměstnavatel nejen věděl že může škodu způsobit (v případě jednostranného rozvázání pracovního poměru je újma druhé strany pracovního poměru téměř vždy vedlejším nevítaným následkem), ale, aniž měl pro svůj postup věcné důvody (spočívající kupř. v nutnosti bezodkladného organizačního zajištění bezpečných pracovních podmínek a řádného chodu pracoviště), přímo chtěl újmu spočívající v rozvázání jeho pracovního poměru zaměstnanci způsobit a poškodit jej.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že nepoctivý záměr žalovaného nelze dovozovat ze skutečnosti, že přistoupil „k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro žalobkyni vhodná volná pracovní místa“, neboť s ohledem na zákaz výpovědi v ochranné době podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce nemohl k tomuto jednostrannému právnímu úkonu úspěšně přistoupit před skončením pracovní neschopnosti žalobkyně. O postup v rozporu s dobrými mravy by se mohlo jednat, jestliže v době, kdy žalovaný dne 16.8.2004 přijímal do pracovního poměru uklízečky H. O. a H. D., mohl důvodně předpokládat, kdy skončí pracovní neschopnost žalobkyně, a po dobu předpokládané nepřítomnosti žalobkyně se mohl bez práce alespoň jedné z uklízeček obejít. Samotná skutečnost, že žalovaný – objektivně vzato – mohl ofertu jiné vhodné práce žalobkyni učinit, bez přihlédnutí k dalším okolnostem umožňujícím závěr o subjektivním vztahu zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) k plnění povinností podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, ještě k závěru o rozporu jednání zaměstnavatele s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce nepostačuje.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu