ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4937.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4937/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně První moravské realitní spol. s r.o. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní č. 17/1749, IČO 44741103, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Škroupova č. 1114/4, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Alexandrem Királym, advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, L. Podéště č. 1883/5, o 1.868.349,60 Kč s příslušenstvím a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 27/2007 a 21 C 240/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2009 č.j. 11 Co 431/2009-119, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaného a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání) a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2009 č.j. 21 C 240/2007-75 (s výjimkou výroku o zastavení řízení o zaplacení "pohledávky ve výši 319.069,42 Kč s příslušenstvím ve výši 261.671,50 Kč z výtěžku prodeje zástavy" a výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení "částky 6.099,90 Kč představující příslušenství uplatněné pohledávky za dobu od 21.10.1999 do 28.11.2007") se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Ostravě dne 12.7.2007 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 1.868.349,60 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 5.566.071,91 Kč s tím, že je oprávněna se uspokojit "jen z výtěžku prodeje zástavy, tj. nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, které jsou zapsány na jeho listu vlastnictví č. 2144 pro obec a katastrální území Moravská Ostrava u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, a to budovy - jiné stavby č.p. 779 v části obce Moravská Ostrava na pozemku parcelní číslo 1910/1 a pozemku parcelní číslo č. 1910/1 o výměře 621 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, a to do výše výtěžku z prodeje výše uvedené zástavy". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že Investiční a poštovní banka, a.s. poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1995 č. 2024-95-32 dlužníkovi V. K. úvěr, jenž byl zajištěn zástavním právem na předmětných nemovitostech, zřízeným na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřeli Investiční a poštovní banka, a.s. a žalovaný dne 14.12.1995, a že žalobkyně postoupením nabyla tuto zajištěnou pohledávku. Přestože pohledávka byla proti dlužníku přiznána "dvěmi vykonatelnými tituly" a přestože mezi účastníky "proběhlo několik jednání, která měla směřovat k úhradě závazku", pohledávka dosud nebyla uhrazena.
Ještě před podáním této žaloby se žalovaný žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 8.1.2007 domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava pro katastrální území Moravská Ostrava, list vlastnictví 2144, na nemovitostech budově čp. 779, jiná stavba, situované na pozemku parcelní číslo 1910/1, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku 1910/1, zastavěná plocha a nádvoří, zřízené ve prospěch Investiční a poštovní banka, a.s. pro pohledávku 2.500.000,- Kč včetně příslušenství, právní účinky vkladu ke dni 14.12.1995, neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uzavřel dne 14.12.1995 s Investiční a Poštovní bankou, a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva, kterou měla být zajištěna pohledávka zástavního věřitele za dlužníkem V. K. ze smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1995 č. 2024-95-32 ve výši 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, a že tuto pohledávku postoupením nabyla žalobkyně. Podle žalovaného je uvedená zástavní smlouva neplatná. Žalovaný totiž nemovitost nabyl podle kupní smlouvy ze dne 25.10.1993 v době, kdy byl - jak je zřejmé i z obsahu kupní smlouvy - ženatý, a patří proto do "bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dnes společného jmění manželů)", smlouva o zřízení zástavního práva však byla v rozporu s ustanovením §145 odst.1 občanského zákoníku uzavřena "pouze se žalovaným, který nebyl v té době výlučným vlastníkem zastavených nemovitostí". Smlouvu o zřízení zástavního práva považuje žalovaný za neplatnou též proto, že "neobsahuje podstatné náležitosti smluvního typu stanovené v §299 odst.1 obchodního zákoníku, a to konkrétně určení doby trvání zástavního práva a maximální výše zajišťovaných pohledávek", když byla "zástavní smlouvou zajištěna pohledávka i s jejím příslušenstvím (úroky a sankce), tzn. i pohledávka budoucí, která není v zástavní smlouvě blíže specifikovaná".
Okresní soud v Ostravě - poté, co obě věci spojil usnesením vyhlášeným při jednání dne 11.2.2008 ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 19.1.2009 č.j. 21 C 240/2007-75 zamítl žalobu o určení, že "neexistuje zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Moravská Ostrava na nemovitostech v budově čp. 779 na pozemku parc. číslo 1910/1 a pozemku 1910/1, zřízené ve prospěch Investiční a poštovní banky, a.s. pro pohledávku 2.500.000,- Kč včetně příslušenství, právní účinky vkladu ke dni 14.12.1995", zastavil řízení (z důvodu zpětvzetí žaloby z části) o zaplacení "pohledávky ve výši 319.069,42 Kč a příslušenství ve výši 261.671,50 Kč z výtěžku prodeje zástavy", uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 1.549.279,70 Kč a "smluvní úrok 16% a sankční úrok 17% za období od 21.10.1999 do 28.11.2007 celkem ve výši 4.740.027,10 Kč" s tím, že žalobkyně je oprávněna "se uspokojit jen z výtěžku prodeje zástavy, tj. nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, které jsou zapsány na LV č. 2144 pro katastrální území Moravská Ostrava, budovy čp. 779 na pozemku par. č. 1910/1 a pozemku par. č. 1910/1", zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení "částky 6.099,90 Kč představující příslušenství uplatněné pohledávky za dobu od 21.10.1999 do 28.11.2007", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení "za řízení o určení neexistence zástavního práva" částku 24.871,- Kč a "za řízení o zaplacení pohledávky z výtěžku prodeje zástavy" částku 93.997,- Kč", vše k rukám advokáta JUDr. Radka Hudečka. Z provedeného dokazování mimo jiné zjistil, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 25.10.1993, když s koupí nemovitostí vyslovila jeho manželka J. K. souhlas, že dne 12.12.1995 poskytla Investiční a Poštovní banka, a.s. dlužníkovi V. K. úvěr ve výši 2.500.000,- Kč za úrok 16% ročně, který byl splatný v pravidelných splátkách do 20.10.1999 a který se z důvodu prodlení se splácením stal na základě rozhodnutí banky splatným dne 11.11.1997, že pohledávka z tohoto úvěru včetně příslušenství (úroku 16% ročně a úroků z prodlení 17% ročně) byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi Investiční a Poštovní bankou, a.s. a žalovaným dne 14.12.1995, že manželství žalovaného a J. K. uzavřené dne 3.10.1987 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.11.2000 č.j. 54 C 98/95-64, který nabyl právní moci dnem 30.12.2000, a že Československá obchodní banka, a.s. (jako právní nástupce Investiční a Poštovní banky, a.s.) postoupila předmětnou pohledávku včetně zajištění dne 27.2.2004 společnosti CDV - 2, LTD, která ji dne 25.8.2004 převedla na žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 14.12.1995 je v označení zajišťované pohledávky určitá a srozumitelná, že u zajištěné pohledávky nemusí být stanovena maximální výše jejího příslušenství a že manželka žalovaného se "relativní neplatnosti zástavní smlouvy nedovolala, když neplatnost zástavní smlouvy neuplatnila u zástavního věřitele v době tří let od vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí". Vzhledem k tomu, že zajištěná pohledávka se stala splatnou dne 11.11.1997, požadovala žalobkyně v souladu se zákonem "zaplacení pohledávky s tím, že se může uspokojit pouze z výtěžku prodeje zástavy". Soud prvního stupně dále dovodil, že jistina zajištěné pohledávky činí 1.549.279,70 Kč a její příslušenství 4.740.027,10 Kč, a odmítl námitku žalovaného, podle níž není "pasivně legitimován, neboť nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví žalovaného a J. K.". Nemovitosti totiž nabyl do vlastnictví pouze žalovaný, neboť kupní smlouvu ze dne 25.10.1993 uzavřel jako kupující samotný žalovaný, návrh na vklad vlastnického práva byl podán pouze ve prospěch žalovaného a "vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí na příslušném LV jen pro žalovaného", a "je tedy zcela bezpředmětné, že kupní smlouva byla uzavřena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů", neboť "platí, že vlastnictví k nemovité věci i v případě manželů vzniká teprve vkladem do katastru nemovitostí". Rozvedená manželka žalovaného J. K. se proto nemohla na základě domněnky podle ustanovení §150 občanského zákoníku stát podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.11.2009 č.j. 11 Co 431/2009-119 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení "částky 6.099,90 Kč představující příslušenství uplatněné pohledávky za dobu od 21.10.1999 do 28.11.2007", proti němuž odvolání žalovaného odmítl pro nedostatek "subjektivní legitimace k podání odvolání", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 105.779,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Hudečka. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 14.12.1995 je platným právním úkonem, neboť byly splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení §151b odst. 1, 2, 4 a 5 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) a že ustanovení §299 obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) mělo jen "dispozitivní povahu" a nenahrazovalo právní úpravu zástavního práva obsaženou v občanském zákoníku. Námitku žalovaného o tom, že "není osobou pasivně věcně legitimovanou", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že sice "nelze vyloučit", že se předmětné nemovitosti, kdyby byly "nabyty za trvání manželství bývalých manželů K. z jejich společných prostředků", nacházejí v jejich podílovém spoluvlastnictví z důvodu "fikce uvedené v ustanovení §150 odst.4 občanského zákoníku", že však se tím nezakládá důvod pro zamítnutí žaloby; výrok rozsudku o zaplacení pohledávky z výtěžku prodeje zástavy totiž "teprve zakládá právo žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí a případná podílová spoluvlastnice (bývalá manželka) může své právo k předmětným nemovitostem uplatnit vylučovací žalobou (§267 o.s.ř.)". Ostatní námitky žalovaného odvolací soud nepokládal za opodstatněné, protože žalobkyně svůj nárok uplatnila v souladu s ustanovením §151f občanského zákoníku (ve znění do 31.8.1998), když požadovala zaplacení zajištěné pohledávky s příslušenstvím s tím, že svůj nárok může uspokojit pouze z výtěžku prodeje zástavy, a že samotná skutečnost, že žalovaný nebyl podnikatelem, nevylučuje, aby zástavní smlouva zajišťovala jako příslušenství smluvní úrok a sankční úrok plynoucí z obchodního závazkového vztahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí v první řadě s názorem soudů, že by v zástavní smlouvě "nemusela být uvedena maximální výše zajišťované pohledávky i s příslušenstvím", a dovozuje z ustanovení §299 odst.1 obchodního zákoníku, že u pohledávek "určených podle druhu, které mají teprve vzniknout v budoucnu" (a o takovou pohledávku jde podle názoru dovolatele v projednávané věci), musí být též uvedena "doba trvání zástavního práva a maximální výše zajišťovaných pohledávek". Žalovaný dále uvedl, že se "necítí být zcela pasivně legitimován", neboť předmětné nemovitosti nabyl za trvání manželství (bezpodílového spoluvlastnictví manželů), přičemž jeho manželství bylo rozvedeno a do tří let po rozvodu nebylo provedeno jeho vypořádání. Předmětné nemovitosti jsou tedy v podílovém spoluvlastnictví jeho a jeho bývalé manželky, a proto "nemůže v tomto řízení vystupovat pouze sám, neboť není jediným vlastníkem nemovitostí". Závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s požadavky ustanovení §143 občanského zákoníku "platného v době uzavření kupní smlouvy"; správně měly soudy nejprve vyřešit jako předběžnou otázku vlastnictví (spoluvlastnictví) předmětných nemovitostí a teprve poté dovozovat pasivní legitimaci v tomto sporu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že předmětná zástavní smlouva je platná, neboť obsahuje veškeré náležitosti obligatorně předepsané pro její obsah i rozsah, a uvedla, že s námitkou, že žalovaný není věcně pasivně legitimován, se odvolací soud i soud prvního stupně dostatečným způsobem vypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaný svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaného a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §223 a §167 odst.1 o.s.ř.), kterou neztrácejí ani v případě, jsou-li přičleněna k rozhodnutí o věci samé, pro nějž je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům o odmítnutí odvolání a o náhradě nákladů odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o odmítnutí odvolání a proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání a o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2002 sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, které bylo uveřejněno pod č. 196 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Dovolání žalovaného proti těmto rozhodnutím proto bylo z tohoto důvodu podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalovaný uzavřel o koupi domu č.p. 779 v Ostravě - Moravské Ostravě postaveném na pozemku parc. č. 1910/1 a o pozemku parc. č. 1910/1 v k.ú. Moravská Ostrava dne 25.10.1993 s prodávajícím Kovopodnikem města Ostrava, s.p. v likvidaci kupní smlouvu, podle níž kupní cenu, která činila 981.000,- Kč, "zaplatil kupující prodávajícímu dne 24.3.1993" a v níž manželka žalovaného J. K. prohlásila, že "s nákupem souhlasí". Žalovaný uzavřel dne 14.12.1995 s Investiční a Poštovní bankou, a.s. zástavní smlouvu, kterou dal - bez souhlasu své manželky J. K. - předmětné nemovitosti do zástavy za účelem zajištění pohledávky z úvěru, který Investiční a poštovní banka, a.s. poskytla V. K.; manželka žalovaného J. K. (případnou) neplatnost zástavní smlouvy pro rozpor s ustanovením §145 odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.7.1998) nenamítla. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dnem 14.12.1995. Manželství žalovaného s J. K., které bylo uzavřeno dne 3.10.1987, bylo na návrh J. K. podaný u soudu dne 6.2.1995 rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.11.2000 č.j. 54 C 98/95-64; rozsudek nabyl právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 30.12.2000. Společné jmění žalovaného a J. K. nebylo vypořádáno ani dohodou rozvedených manželů, ani rozhodnutím soudu. Právo žalobce na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vzniklo dnem 11.11.1997.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda je v projednávané věci (pro nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, popřípadě pro určení, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem) právně významné to, že předmětné nemovitosti (zástava) nemusí být ve "výlučném" vlastnictví žalovaného, neboť mohou tvořit - vzhledem k zákonné domněnce vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §150 odst.4 občanského zákoníku - předmět podílového spoluvlastnictví (žalovaného a jeho bývalé manželky J. K.). Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že ze zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, tj. tomu, kdo má pohledávku zajištěnou zástavním právem a kdo má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas a řádně splněn, a zástavnímu dlužníku, tj. osobě, která je vlastníkem (majitelem) předmětu zástavního práva (zástavy) a jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas a řádně splněn. V řízení, jehož předmětem je nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy nebo určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (zástavy).
Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1995 č. 2024-95-32 se stala (podle zjištění soudů) splatnou dnem 11.11.1997. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998, soudy v souladu se zákonem dovodily, že se řídí i v současné době ustanovením §151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Na rozdíl od nynější právní úpravy, podle níž je k nařízení soudního prodeje zástavy třeba, aby bylo to, kdo je zástavním dlužníkem, doloženo, tedy, jinak řečeno, osvědčeno (jeví se jako pravděpodobné) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí s stanovisek, roč. 2008], právní úprava účinná do 31.8.1998 vyžaduje, aby bylo vždy prokázáno (postaveno na jisto), kdo je zástavním dlužníkem; po uložení povinnosti k uspokojení ze zástavy totiž neumožňuje (s ohledem na bezvýjimečnou závaznost pravomocného rozhodnutí soudu v tomto směru), aby byla otázka vlastnictví zástavy znovu posuzována. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že by v projednávané věci nemohlo být významné, že předmětné nemovitosti nejsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, ale vzhledem k zákonné domněnce vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §150 odst.4 občanského zákoníku v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho bývalé manželky J. K.; kdyby vskutku šlo o předmět podílového spoluvlastnictví, může se žalobkyně úspěšně domáhat uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy proti žalovanému jen ohledně jeho spoluvlastnického podílu a žalovaný je jen ve vztahu ke svému spoluvlastnickému podílu legitimován požadovat určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem.
Předmětné nemovitosti žalovaný koupil od Kovopodniku města Ostrava, s.p. v likvidaci podle kupní smlouvu ze dne 25.10.1993 za kupní cenu ve výši 981.000,- Kč, kterou "zaplatil kupující prodávajícímu dne 24.3.1993". I když nemovitosti nabyl za trvání manželství jen žalovaný, i když vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo jen ve prospěch žalovaného a i když jeho manželka J. K. ve smlouvě prohlásila, že "s nákupem souhlasí", mohly se - jak vyplývá z ustanovení §143 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.7.1998 - stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byla-li kupní cena alespoň z části zaplacena ze společných prostředků žalovaného a J. K (k otázce nabývání majetku do bezpodílového spoluvlastnictví manželů srov. například Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví ze dne 3.2.1972 zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). V případě, že předmětné nemovitosti patřily do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaného a J. K., staly se dnem 1.8.1998 součástí jejich společného jmění (srov. Čl. VIII bod 2 větu první a druhou zákona č. 91/1998 Sb.) a z důvodu zákonné domněnky vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §150 odst.4 občanského zákoníku předmětem jejich podílového spoluvlastnictví. S názorem soudu prvního stupně, že žalovaný a J. K. předmětné nemovitosti nemohli nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 25.10.1993 do bezpodílového spoluvlastnictví, proto nelze souhlasit.
Dovolatel oprávněně dovozuje, že v zástavní smlouvě musí být určeny doba trvání zřizovaného zástavního práva a výše a druh zajištěných pohledávek, zřizuje-li se na základě ní zástavní právo ve prospěch pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku teprve v budoucnu (§299 odst.1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). V projednávané věci však - jak je nepochybné z výsledků dokazování - nebyla zajišťována pohledávka, které by měla vzniknout zástavnímu věřiteli v budoucnu, ale pohledávka z úvěru, již vzniklá na základě smlouvy o úvěru ze dne 12.12.1995 č. 2024-95-32. Soudy proto v souladu se zákonem dovodily, že k platnosti zástavní smlouvy ze dne 14.12.1995 nebylo potřebné, aby v ní byla uvedena "maximální výše zajišťované pohledávky i s příslušenstvím".
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR ho (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zastavení řízení o zaplacení "pohledávky ve výši 319.069,42 Kč s příslušenstvím ve výši 261.671,50 Kč z výtěžku prodeje zástavy" a výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení "částky 6.099,90 Kč představující příslušenství uplatněné pohledávky za dobu od 21.10.1999 do 28.11.2007", které samostatně nabyly právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu