ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5008.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 5008/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. R. S. , zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 51, proti žalované TEPLOTECHNA Ostrava a.s. se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Šenovská č. 101/543, IČO: 45193771, zastoupené Mgr. Františkem Kaletou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní č. 977/26, o 500.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 433/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2009 č.j. 16 Co 265/2008-211, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Růžičky, advokáta se sídlem v Brně, Lidická č. 51.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.3.2009 č.j. 16 Co 265/2008-211, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.5.2008 č.j. 61 C 433/2005-135 ve věci samé [tj. ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč, a rovněž v akcesorickém výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci úroky v prodlení z přisouzené částky, který je též třeba považovat - bez ohledu na jeho formulaci - za potvrzující rozsudek, neboť odvolací soud pouze „vyčíslil sazby“ soudem prvního stupně přisouzených úroků z prodlení, aniž by tím došlo ke změně ve vymezení práv a povinností účastníků tak, jak byly deklarovány soudem prvního stupně], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobou podanou v této věci se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 500.000,- Kč,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 21.11.1996, nejprve jako její ředitel, poté od 1.6.2004 jako „obchodně-technický ředitel“, a že v „manažerské smlouvě“ ze dne 5.1.2004 se zavázal, že „po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele (žalované) po dobu jednoho roku nebude vykonávat pro jiného zaměstnavatele, včetně členství v jeho statutárních orgánech nebo na vlastní účet činnosti, které jsou předmětem činnosti TEPLOTECHNY Ostrava a.s., která by měla soutěžní povahu vůči podnikání stávajícího zaměstnavatele“, s tím, že pro případ porušení tohoto závazku je povinen žalované zaplatit „smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč“; žalovaná se oproti tomu zavázala, že, splní-li žalobce uvedený závazek, poskytne mu „finanční kompenzaci v celkové výši 500.000,- Kč“. Přestože žalobce podle jeho názoru svůj závazek plynoucí z uvedeného konkurenčního ujednání dodržel, žalovaná mu odmítá sjednanou „finanční kompenzaci“ vyplatit.
V projednávané věci řešil odvolací soud – mimo jiné - právní otázku, zda ujednání o konkurenční doložce, sjednané mezi účastníky v rámci „manažerské smlouvy“ ze dne 5.1.2004, je platným právním úkonem. Kladný závěr, který odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v tomto směru učinil, žalovaná v dovolání zpochybňuje a ve prospěch svých opačných úvah poukazuje na skutečnost, že sporná konkurenční doložka byla mezi účastníky uzavřena v době, kdy její sjednání bylo zákonnou podmínkou pro sjednání odchodného, z čehož podle názoru dovolatelky „lze rozpoznat záměr zákonodárce“, aby u vedoucích zaměstnanců „bylo eventuelní odchodné vnímáno jako kompenzace za omezení pracovního uplatnění zaměstnance v důsledku sjednání konkurenční doložky“. Jestliže tedy žalovaná vyplatila žalobci odchodné (které bylo mezi účastníky rovněž sjednáno v manažerské smlouvě ze dne 5.1.2004), „byl jím žalobce kompenzován i za omezení vyplývající z konkurenční doložky“, a tudíž podle jejího názoru další „finanční kompenzace ve výši 500.000,- Kč je nevymahatelná“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu sjednání konkurenční doložky - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce lze ve smlouvě písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Podle ustanovení §29 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel může sjednat s vedoucím zaměstnancem, u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, právo na odchodné pro případ, že vedoucí zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením svého funkčního období, je-li zároveň sjednána konkurenční doložka. Ujednání o odchodném odporující uvedeným podmínkám je neplatné.
Citovaná ustanovení stanoví zákonné předpoklady (podmínky), za kterých lze platně sjednat jednak tzv. konkurenční doložku, jednak právo vedoucího zaměstnance na odchodné, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předmětem pracovněprávního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu, smyslem a účelem odchodného je kompenzace ztráty výdělku vedoucích zaměstnanců v případech předčasného ukončení funkce. Odchodné sjednané pro případ odvolání zaměstnance z funkce, do níž byl zvolen nebo jmenován, představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má kompenzovat ztrátu výdělku vedoucích zaměstnanců v případech předčasného ukončení funkce, tedy za situace, kdy se jejich (relativně nejisté) faktické a právní postavení neočekávaně změní - tak řečeno - „ze dne na den“ (zaměstnance lze funkce odvolat kdykoli, aniž by byl zaměstnavatel povinen uvádět důvody, které jej k tomuto opatření vedly – srov. §65 odst. 2 zák. práce). Odchodné sjednané pro tento případ potom má umožnit překlenout často složitou životní situaci, i když je samozřejmé, že taková situace nemusí vždy nezbytně nastat, podaří-li se odvolanému zaměstnanci neprodleně si najít jiné odpovídající zaměstnání. Oproti tomu smysl a účel konkurenční doložky spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Případná „finanční kompenzace“ pak představuje protihodnotu závazku zaměstnance vyplývajícího z konkurenční doložky, který ve své podstatě pro zaměstnance znamená, aby po sjednanou dobu využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.7.2004 sp. zn. 21 Cdo 328/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 4392/2007, obsahující východiska ke shora podanému výkladu). Se zřetelem k výše popsané odlišné povaze obou institutů je proto třeba sdílet názor odvolací soudu, že „nároky na odchodné a na finanční kompenzaci podle konkurenčního ujednání je nutno posuzovat zcela samostatně“. Protože jde zásadně o dvě rozdílná plnění, z nichž první představuje kompenzaci za ztrátu výdělku za vedoucí funkci, zatímco druhé kompenzaci za dočasné omezení ve využívání odborné kvalifikace bývalého zaměstnance na trhu práce, nelze za situace, jestliže byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik obou nároků, důvodně dovozovat, že poskytnutí „finanční kompenzace“ z konkurenční doložky, bylo-li vyplaceno odstupné, „odporuje dobrým mravům“.
Při úvaze o předpokladech platného sjednání konkurenční doložky vychází ustálená soudní praxe z názoru, že možnost jejího uzavření není neomezená v tom smyslu, že by se mělo jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance, ale že je třeba mít na zřeteli především zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 2.7.1996 sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, roč. 1996, pod č. 59), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Konkurenční doložku je proto třeba vždy chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší zaměstnanci po skončení pracovního poměru adekvátní hospodářský prospěch, za který však zásadně nelze považovat - jak předestírá dovolatelka – sjednané odchodné, a to s ohledem na výše vysvětlenou samostatnost a rozdílný účel obou institutů. K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však - jak vyplývá z ustanovení §29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce - musí být (s přihlédnutím například k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty apod.) přiměřená; s nesplněním požadavku na přiměřenost sjednané sankce zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce.
V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených právních názorů důsledně vycházel a – s ohledem na synallagmatický charakter konkurenční doložky – dovodil, že, pokud si účastníci v manažerské smlouvě ze dne 5.1.2004 „dohodli, že (roční) omezení žalobce spočívající v nevykonávání činností, které jsou předmětem činnosti žalované a které by měly soutěžní povahu vůči jejímu podnikání, pro jiného zaměstnavatele bude kompenzováno poskytnutím částky 500.000,- Kč ze strany žalované, jde o spravedlivou podmínku konkurenční doložky ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 zák. práce“, přičemž – jak dále zdůraznil - „okolnost, že kromě konkurenční doložky bylo v manažerské smlouvě uzavřené mezi účastníky sjednáno i právo na odchodné pro případ odvolání žalobce z funkce podle §29 odst. 3 zák. práce, není platnosti konkurenční doložky sjednané v souladu s §29 odst. 2 zák. práce nijak na újmu“. Ve věci tak bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud ani nyní nemá důvod cokoliv měnit.
Namítá-li dále dovolatelka, že v daném případě poskytnutí finanční kompenzace žalobci „odporuje dobrým mravům“, neboť žalobce ihned nastoupil k novému zaměstnavateli, a tedy u něj „nedošlo k žádné ztrátě na výdělku, k nutnosti hledat novou práci či k jakékoliv jiné újmě v důsledku ukončení pracovního poměru u žalované“, potom ve svých úvahách opomíjí, že „finanční kompenzace“ představuje protihodnotu nikoli za ztrátu zaměstnání či ztrátu výdělku, nýbrž za dočasné omezení bývalého zaměstnance ve využívání jeho odborné kvalifikace na trhu práce. Jestliže zaměstnanec – tak jako v projednávané věci žalobce - po sjednanou dobu dodržuje zákaz konkurence a nevykonává výdělečnou činnost, která by měla konkurenční povahu vůči podnikání bývalého zaměstnavatele, náleží mu sjednaná finanční protihodnota bez ohledu na to, za jakou dobu si našel nové zaměstnání, případně jakých výdělků po sjednanou dobu zákazu konkurence dosahoval.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná výslovně napadá dovoláním rovněž výroky rozsudku odvolacího soudu „určující náklady řízení soudem přiznané před soudy obou stupňů v této věci“. Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 2 o.s.ř.) však není – jak vyplývá z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. - přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalované i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod 5., §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Jan Růžička osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.360,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu