ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5169.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 5169/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce a) Ing. P. V. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43, a b) Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, proti žalovaným 1) BUREZ s.r.o. se sídlem v Klášterci nad Ohří, Karlovarská č. 60, IČO 25421131, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15, 2) JUDr. J. S. , , 3) H. N. , zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova č. 22, a 4) "V.K.B. - malé vodní elektrárny s.r.o." v likvidaci se sídlem v Ústí nad Labem, Havířská č. 346/100, IČO 18385991, o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 336/2003 a sp. zn. 18 C 5/2006, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2009 č.j. 12 Co 840/2007-275, takto:
I. Dovolání žalované 3) se odmítá .
II. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Davida, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a) žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 4.12.2003 a žalobce b) žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 5.12.2003 se domáhali, aby bylo určeno, že je neplatná veřejná nedobrovolná dražba "malé vodní elektrárny zapsané na LV č. 4 pro k.ú. Březenec, obec Jirkov, okres Chomutov jako typ budovy bez č.p./če. způsob využití tech. vyb. na parcele č. 42/2, LV:1, provedená dražebníkem JUDr. J. S. k návrhu navrhovatele BUREZ s.r.o. se sídlem Klášterec nad Ohří, Karlovarská 60, PSČ 431 51, IČ 25421131, kde vlastník předmětu dražby je Ing. P. K. a Ing. P. V., dlužníkem V.K.B. - malé vodní elektrárny s.r.o., sídlo Chomutov, Březenec, IČ 18385991 a kde je zástavce Ing. P. K. a Ing. P. V., konaná v restauraci U Kohouta, první patro, nám. 1. máje 9, Chomutov dne 5.9.2003, kterou se vydražitelem stala H. N.. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý ideální polovinou) předmětné malé vodní elektrárny a že na základě zástavní smlouvy ze dne 17.7.1992 k ní bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a.s. k zajištění pohledávky z úvěru, poskytnutého žalované 4). Zajištěnou pohledávku posléze nabyla žalovaná 1) a na její návrh provedl žalovaný 2) dne 5.9.2003 veřejnou nedobrovolnou dražbu zastavené nemovitosti, při níž ji vydražila žalovaná 3). Žalobce považuje dražbu za neplatnou zejména pro vady týkající se dražební vyhlášky (především ohledně vymezení předmětu dražby) a z důvodu, že na nemovitosti váznou omezení převodu nemovitostí zřízená ve prospěch "České státní spořitelny" v roce 1989, že technologie v malé vodní elektrárně nemohla být vydražena, neboť se jedná o věc samostatnou, která nebyla ve vlastnictví žalobců, a že zástavní smlouva je neplatná rovněž proto, že ji neuzavřely na straně zástavců také manželky žalobců.
Okresní soud v Chomutově - poté, co usnesením ze dne 7.3.2007 č.j. 7 C 336/2003-114 spojil obě věci ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 28.5.2007 č.j. 7 C 336/2003-201 určil ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými 1), 2) a 3), že "veřejná dražba nedobrovolná malé vodní elektrárny provedená dne 5.9.2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna - stavba technického vybavení na pozemku p.č. 42/2 v katastrálním území Březenec, je ohledně spoluvlastnického podílu žalobce a) na předmětu dražby ve výši jedné ideální poloviny" neplatná, zamítl ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými 1), 2) a 3) žalobu žalobce a) "v části, ve které se domáhal určení neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné provedené dne 5.9.2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna - stavba technického vybavení na pozemku p.č. 42/2 v katastrálním území Březenec, ohledně spoluvlastnického podílu žalobce b) na předmětu dražby ve výši jedné ideální poloviny", zamítl ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou 4) a žalobcem b) žalobu žalobce a) "v části, ve které se domáhal určení neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné provedené dne 5.9.2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna - stavba technického vybavení na pozemku p.č. 42/2 v katastrálním území Březenec", určil ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými 1), 2) a 3), že "veřejná dražba nedobrovolná provedená dne 5.9.2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna - stavba technického vybavení na pozemku p.č. 42/2 v katastrálním území Březenec, je ohledně spoluvlastnického podílu žalobce b) na předmětu dražby ve výši jedné ideální poloviny" neplatná, zamítl ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými 1), 2) a 3) žalobu žalobce b) "v části, ve které se domáhal určení neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné provedené dne 5.9.2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna - stavba technického vybavení na pozemku p.č. 42/2 v katastrálním území Březenec, ohledně spoluvlastnického podílu žalobce a) na předmětu dražby ve výši jedné ideální poloviny", zamítl ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou 4) a žalobcem a) žalobu žalobce b) "v části, ve které se domáhal určení neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné provedené dne 5.9.2003 v restauraci U Kohouta v Chomutově, jejímž předmětem byla malá vodní elektrárna - stavba technického vybavení na pozemku p.č. 42/2 v katastrálním území Březenec", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobci byli (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) nejpozději od 12.11.1991 vlastníky stavby technického vybavení na pozemku par. č. 42/2 v k.ú. Březenec (malé vodní elektrárny), že uzavřeli dne 17.7.1992 zástavní smlouvu, podle které každý z nich zastavil svůj spoluvlastnický podíl, a že zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 15.1.1993, že žalovaná 1) učinila dne 17.9.2002 čestné prohlášení ve formě notářského zápisu o tom, že má splatnou pohledávku vůči žalované 4), na níž nebylo plněno a která je zajištěna zástavním právem na předmětné malé vodní elektrárně, u níž budova a technologická část tvoří jeden funkční celek a nemohou ke svému účelu sloužit odděleně, a že žalovaná 1) navrhla provedení napadené veřejné nedobrovolné dražby, v níž se vydražitelkou stala žalovaná 3). Podle soudu prvního stupně je ve věci každý ze žalobců aktivně legitimován pouze "v rozsahu svého spoluvlastnického podílu na předmětu dražby, tedy ve výši jedné ideální poloviny", u žalované 4) není dána pasivní legitimace, neboť nebyla navrhovatelkou dražby, vlastníkem nebo nositelem jiného práva k předmětu dražby, dražebníkem a ani vydražitelem, a účast na řízení nemusel mít ani manžel žalované 3), protože příklep byl udělen výlučně žalované 3). Soud prvního stupně dále zjistil, že napadená veřejná nedobrovolná dražba byla provedena na základě ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., které bylo nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. zrušeno, když "byla shledána jeho protiústavnost". I když bylo ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb. zrušeno nálezem Ústavního soudu s účinností od 10.5.2005, nemůže soud založit své rozhodnutí na právní normě, která byla shledána protiústavní; stav protiústavnosti byl dán již v době provedení napadené veřejné nedobrovolné dražby a ochranu vydražitele nelze "nadřadit" nad ochranu vlastníka předmětu dražby, i kdyby byl v dobré víře. Opačný závěr nelze dovozovat ani z nepřípustnosti pravé retroaktivity, když "povinnost výkladu právní normy ústavně konformním způsobem" je třeba uvažovat "ve vztahu k ústavnímu rámci, který zde byl v době vzniku skutečnosti, která nutnost aplikace příslušné právní normy vyvolala", ani z ustanovení §71 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které zakazuje "zvrátit stav, kdy bylo plněno z právního vztahu založeného na posléze zrušeném rozhodnutí", a za takový stav "je nutno považovat situaci, kdy by nebyla platnost dražby ve stanovených lhůtách napadena nebo žaloba o neplatnost dražby byla pravomocně zamítnuta", o níž v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že napadená veřejná nedobrovolná dražba je neplatná v rozsahu, v jakém je každý ze žalobců aktivně věcně legitimován, vůči pasivně věcně legitimovaným žalovaným.
K odvolání obou žalobců a žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29.4.2009 č.j. 12 Co 840/2007-275 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [s výjimkou odvoláním nenapadených výroků o zamítnutí žaloby žalobce b) ve vztahu žalobce b) se žalovanými 1), 2) a 3) v části, týkající se spoluvlastnického podílu žalobce a) na předmětu dražby, a žaloby žalobce b) ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou 4) a žalobcem a)] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. má za následek závěr o neplatnosti dražby, neboť nález Ústavního soudu "přičítá zrušenému zákonu, jeho jednotlivému ustanovení, též vlastnost protiústavnosti, popř. protizákonnosti, která se k němu pojila již od počátku (od jeho účinnosti), a která v době rozhodování Ústavního soudu trvala", a zdůraznil, že, byl-li "u zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení deklarován rozpor s ústavním pořádkem, musí být k jeho specifické vlastnosti (protiústavnosti) zrušeného zákona vždy přihlédnuto", když soud v občanském soudním řízení "vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona, na němž spočívá uplatněný nárok bylo Ústavním soudem posléze shledáno protiústavním, i když bylo zrušeno až poté, co již byly splněny předpoklady ke vzniku nároku". Námitky žalovaných týkající se porušení zásady ochrany dobré víry a porušení ochrany vlastnictví předmětu dražby odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "ochranu vlastníka a jeho práv je třeba poskytnout i žalobcům, jejichž vlastnické právo předcházelo vlastnickému právu vydražitelky k předmětu dražby, a kteří se také dovolávají ochrany svého vlastnického práva".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání. Namítla, že "zákaz nedotknutelnosti právních vztahů vzniklých na základě zákona nelze přijetím dalšího zákona zpětně působit na tyto právní vztahy do minulosti", že "retroaktivní účinek podle ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v žádném případě nepostihuje existenci právních vztahů již vzniklých na základě pravomocného rozhodnutí nebo úkonů"; tím, že soudy aplikovaly zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., "nepřiznaly účinky nedobrovolné dražby ze dne 5.9.2003 a porušily ochranu vlastnického práva dovolatelky". Podle názoru dovolatelky rovněž "došlo k porušení zásady retroaktivity, když oba soudy přiznaly nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. "účinky ex tunc", a byl porušen "princip právní jistoty na straně dovolatelky, která předpokládala, že pokud se bude řídit platnými zákony ČR, tato skutečnost nebude mít negativní následky v její právní sféře". Podle dovolatelky "je třeba právně sladit ústavní nález č. 181/2005 Sb. ze dne 8.3.2005 s nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 1777/07, kde ústavní soud prezentoval právní názor, že nelze prohlásit veřejnou dražbu za neplatnou pouze proto, že později došlo ke zrušení §36 odst. 2 zák. o veřejných dražbách". Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se s dovoláním žalované 3) ztotožnila a zdůraznila, že napadeným rozsudkem došlo "k porušení zákazu retroaktivity".
Žalobce b) navrhl, aby dovolání žalované 3) bylo zamítnuto. Uvedl, že právní otázka rozhodná v projednávané věci již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, na jehož závěrech není důvodu nic měnit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu o věci samé jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná 3) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované 3) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalovaná 1) uzavřela dne 26.5.2003 se žalovaným 2) jako dražebníkem smlouvu o provedení nedobrovolné dražby za účelem uspokojení pohledávky žalované 1) za žalovanou 4) ze smlouvy o úvěru ze dne 10.7.1992, zajištěnou zástavním právem na malé vodní elektrárně, stojící na parcele č. 42/2 v kat. úz. Březenec, obec Jirkov, vzniklým na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19.7.1992, která byla provedena podle ustanovení §36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen "zákona o veřejných dražbách") dne 5.9.2003 a v níž předmět dražby vydražila žalovaná 4). Platnost této veřejné nedobrovolné dražby napadli ve smyslu ustanovení §48 odst.3 zákona o veřejných dražbách žalobci a) a b) žalobami, podanými u Okresního soudu v Chomutově dne 4.12.2003 a dne 5.12.2003. V průběhu řízení bylo ustanovení §36 odst.2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 10.5.2005. Za této situace bylo pro posouzení platnosti napadené dražby především určující posouzení otázky, jaké právní následky má skutečnost, že ustanovení zákona, které bylo podkladem pro veřejnou nedobrovolnou dražbu provedenou dne 5.9.2003, bylo v průběhu řízení před soudy jako protiústavní zrušeno.
Uvedená právní otázka byla v judikatuře soudů vyřešena se závěrem, podle kterého je veřejná nedobrovolná dražba provedená podle ustanovení §36 odst.2 zákona o veřejných dražbách ve smyslu ustanovení §48 odst.3 zákona o veřejných dražbách neplatná, i když proběhla přede dnem 10.5.2005, kterým bylo ustanovení §36 odst.2 zákona nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Z uvedeného závěru soudy v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - vycházely a ani dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit.
Uvedený závěr nelze důvodně odmítat s poukazem na zásady "zákazu retroaktivity" a "ochrany důvěry v zákon".
Dojde-li Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem, nálezem rozhodne, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí (srov. §70 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Nález Ústavního soudu o zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má jednak svou časovou působnost, projevující se určením dne, kterým se zákon nebo jednotlivá ustanovení zrušují, jednak svůj materiální podklad, spočívající v tom, že důvodem, pro který Ústavní soud ze zrušení přistoupil, je rozpor zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení s ústavním pořádkem. Ačkoliv ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (vždy) dochází s účinky do budoucna, nemůže být pominuto, že stav protiústavnosti (rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již od počátku (od přijetí zrušeného zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení). Soudy (včetně Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího) nemohou při řešení věci použít zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení, jestliže byly Ústavním soudem ČR shledány protiústavními, a proto judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud ČR později protiústavním, aniž by bylo rozhodné také to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem ČR s účinky do budoucna také zrušeno (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Na uvedenou problematiku je třeba pohlížet nikoliv principem retroaktivity, ale především z pohledu zásady rovnosti před zákonem. Vyjadřuje-li tato zásada, že "zákon je třeba vykládat pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně", nelze připustit, aby za stejných podmínek v některém případě byla protiústavnost ustanovení §36 odst.2 zákona o veřejných dražbách v rozhodování soudů vzata v úvahy a jindy sama o sobě nemohla mít za následek závěr o neplatnosti takto protiústavně provedené dražby; výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §71 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, která však v projednávané věci není - jak správně dovodil soud prvního stupně - naplněna.
Zásadu "ochrany důvěry v zákon" nelze stavět proti požadavkům na ústavnost zákonů a jejich jednotlivých ustanovení. Tomu, kdo byl "poškozen" protiústavním zákonem nebo jeho jednotlivými ustanoveními nelze - zejména s ohledem na jeho legitimní očekávání, že protiústavnost (a újmy mu tím vzniklé) budou odčiněny - odpírat ochranu jen proto, že někdo jiný ve svých právních vztazích takovému zákonu důvěřoval; s přihlédnutím k tomu, že ve dvoustranných právních vztazích protiústavností zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení vždy jedna strana "něco získá" a druhá "to samé ztratí", by takový přístup nemohl vést k jinému závěru, než že vyslovení protiústavnosti zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má jen "proklamativní povahu", která se v dosud vzniklých právních vztazích tím dotčených osob nemůže prosadit. Takový následek pokládá dovolací soud za nepřípustný, ba až za absurdní. Jsou-li důvodem pro vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby (a tím také k narušení "ochrany důvěry v zákon") nedostatky při provedení dražby a jiné okolnosti, uvedené v ustanovení §48 odst.3 zákona o veřejných dražbách (vydražitelem nezpůsobené), tím spíše k závěru o neplatnosti takové dražby musí vést protiústavnost ustanovení zákona, na jehož základě byla provedena. Rozlišování, zda dražba byla na základě ustanovení §36 odst.2 zákona o veřejných dražbách byla již provedena nebo zda se do přijetí nálezu Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. neuskutečnila, je třeba považovat za zcela bezpředmětné, neboť principy rovnosti před zákonem a odčinění následků protiústavnosti vyžadují, aby protiústavnost ustanovení §36 odst.2 zákona o veřejných dražbách měla ve všech tím dotčených právních vztazích stejné (srovnatelné) právní následky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů. Protože dovolání žalované 3) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci b) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.250,- Kč [srov. §8, §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce b) advokát JUDr. Vladimír David osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci b) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 510,- Kč. Protože dovolání žalované 3) bylo odmítnuto, dovolací soud jí spolu se žalovanými 1) a 2), kteří s ní tvoří nerozlučné společenství na straně žalované, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci b) náklady v celkové výši 3.060,- Kč nahradili. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce b) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Žalobci a) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Protože žalovaní 1), 2) a 3) nemají s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo, bylo o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanými 1), 2) a 3) rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu