ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.5234.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 5234/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Bc. R. Ch. , zastoupeného JUDr. Zlatou Májovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova č. 44, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní č. 1672/1a, IČO 00212423, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7, o 377.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 10/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2008 č.j. 16 Co 234/2008-137, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 270.055,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá ; v dalším se dovolání žalované odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.992,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zlaty Májové, advokátky se sídlem v Olomouci, Krapkova č. 44.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu náhradu mzdy od 19.března 2006 do 31. ledna 2007 ve výši 344.245,- Kč a doplatek odstupného ve výši 33.039,- Kč“ a úroky z prodlení ve výši a z částek, které v podání specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že dne 13.10.2006 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.6.2006 č.j. 11 C 139/2005-83, kterým bylo určeno, že „skončení pracovního poměru vzniklého mezi žalobcem a žalovanou jmenováním ke dni 1.10.2003, dohodou ke dni 16.9.2005, je neplatné“. Žalobce písemně oznámil žalované dne 19.9.2005, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala. Protože žalovaná neměla možnost žalobce dále zaměstnávat ani po právní moci rozsudku, dala mu dne 30.10.2006 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalovaná zaplatila žalobci jako náhradu mzdy za šest měsíců za dobu od 19.9.2005 do 18.3.2006 částku 204.750,- Kč a odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; náhradu mzdy za dobu od 19.3.2006 do 31.1.2007 a doplatek odstupného ve výši dalšího průměrného výdělku mu odmítla zaplatit.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30.8.2007 č.j. 16 C 10/2007-83 ve znění opravného usnesení ze dne 14.6.2008 č.j. 16 C 10/2007-105 a opravného usnesení ze dne 23.9.2009 č.j. 16 C 10/2007-208 uložil žalované, aby žalobci zaplatila 107.229,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval a náhradu nákladů řízení v částce 5.852,85 Kč; ohledně částky 270.055,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, žalobu zamítl. Vycházeje z toho, že „neplatné skončení pracovního poměru bylo mezi účastníky učiněno 16.9.2005 za účinnosti dříve platného zákoníku práce“, že tehdy bylo učiněno i oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnání, s přihlédnutím k ustanovení §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. dovodil, že uplatněné nároky je třeba posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Zamítl proto nárok žalobce na další odstupné, neboť podle ustanovení §60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. náleží zaměstnanci pouze odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Nárok na náhradu mzdy za období od 19.3.2006 do 31.1.2007 přesahující dobu šesti měsíců vycházeje z ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. snížil o příjmy dosahované žalobcem od 15.12.2005 v jiném pracovním poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.11.2008 č.j. 16 Co 234/2008-137 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 270.055,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 139.360,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zlaty Májové. Dovodil, že pro posouzení otázky, podle kterého předpisu je třeba uplatněné nároky posuzovat, je „rozhodný okamžik vzniku jednotlivých nároků“. Protože „nárok na náhradu mzdy při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru vzniká dnem, kdy zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, což se v projednávané věci stalo dne 19.9.2005, je třeba nárok na náhradu mzdy posuzovat i v současné době podle dosavadních právních předpisů. Naopak nárok na odstupné se v daném případě řídí zákonem č. 262/2006 Sb., protože vznikl až při skončení pracovního poměru mezi účastníky ke dni 31.1.2007. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že za období od 19.3.2006 do 13.10.2006 (do právní moci rozsudku, jímž byla určena neplatnost dohody o skončení pracovního poměru) nejsou dány důvody pro snížení náhrady podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, neboť žalobce se „zapojil do práce za podmínek neodpovídajících těm podmínkám, za kterých by konal práci u žalované v případě, že by mu přidělovala práci v souladu s pracovní smlouvou“, neboť „práce, kterou si žalobce obstaral u jiného zaměstnavatele, je podstatně méně odměňována (cca o jednu třetinu)“. Za období od 14.10.2006 do 31.1.2007 nelze podle názoru odvolacího soudu náhradu mzdy jakkoliv krátit, neboť jde o nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce. Podle ustanovení §67 odst. 1 věty první zákona č. 262/2006 pak přísluší žalobci odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Protože žalovaná poskytla žalobci odstupné pouze ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, přísluší mu doplatek ve výši 33.039,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „okamžik vzniku nároku na odstupné spadá z hlediska časového do působnosti zákona č. 65/1965 Sb.“, neboť „jestliže je pro určení nároku na odstupné rozhodná povaha právního úkonu, na jehož základě pak následně dojde ke skončení pracovního poměru, je nutné rozsah a povahu samotného nároku na odstupné posuzovat dle právních předpisů platných v době, kdy byl učiněn předmětný právní úkon“. Dovolatelka dále nesouhlasí s posouzením nároku na náhradu mzdy žalobce, a namítá, že odvolací soud při posuzování možnosti snížení nároku na náhradu mzdy žalobce „dostatečně nezohlednil“ okolnost, že „výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy“, a je toho názoru, že „rozdíl mezi výdělkem žalobce u nového zaměstnavatele a průměrným výdělkem, jehož žalobce dosahoval v rozhodném období u žalované, nebyl natolik vysoký, aby odvolací soud zcela striktně vyloučil možnost snížení náhrady mzdy“, a to zvlášť za situace, že „práce vykonávané žalobcem u žalované a nového zaměstnavatele jsou co do obsahové stránky rovnocenné“. Dovolatelka nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, který posoudil nárok na náhradu mzdy za období od 14.10.2006 do 31.1.2007 podle ustanovení §130 zák. č. 65/1965 Sb. Dovozuje, že toto ustanovení „je ve vztahu k ustanovení §61 ustanovením obecným a použije se pouze na případy nároku na náhradu mzdy, kdy nedošlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru“. Dovozuje, že zaměstnavatel je povinen platit zaměstnanci náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. buď do okamžiku, kdy mu umožní pokračovat v práci, nebo do okamžiku, kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, a protože „k zániku pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 31.1.2007, aniž by před tím žalovaná žalobci práci přidělila, je nutné nárok na náhradu mzdy až do uvedeného data posuzovat podle výše uvedeného ustanovení“. Zároveň z dikce tohoto ustanovení – jak dále žalovaná v dovolání namítá – „není zřejmé, že by bylo vůlí zákonodárce nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podrobovat pod různá ustanovení podle toho, zda takový nárok trval před či po právní moci rozsudku o neplatnosti pracovního poměru“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že rozhodujícím okamžikem pro vznik nároku na odstupné je skončení pracovního poměru, nikoliv výpověď z pracovního poměru. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou správně dovodil, že se žalobce zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek, které nebyly rovnocenné, a nebyly proto dány důvody pro snížení náhrady mzdy. Stejně tak byl správně posouzen nárok na náhradu mzdy za období od 14.10.2006 do 31.1.2007 podle §130 zákona č. 65/1965 Sb., neboť šlo o období, kdy žalobce nemohl konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.6.2006 č.j. 11 C 139/2005-83 bylo určeno, že „skončení pracovního poměru vzniklého mezi žalobcem a žalovanou jmenováním ke dni 1.10.2003, dohodou ke dni 16.9.2005, je neplatné“; rozsudek nabyl právní moci dne 13.10.2006. Dne 19.9.2005 žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnání, žalovaná mu však žádnou práci nepřidělovala. Dopisem ze dne 30.10.2006 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, pracovní poměr žalobce k žalované skončil ke dni 31.1.2007. V době od 17.9.2005 do 14.12.2005 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce v Olomouci, ode dne 15.12.2005 byl žalobce zaměstnán u Magistrátu města Olomouc se sjednaným druhem práce „příprava, zadávání a kontrola veřejných zakázek v odboru investic“, kde ve srovnání s příjmem u žalované dosahoval příjmu přibližně o jednu třetinu nižšího.
Názoru dovolatelky, že „okamžik vzniku nároku na odstupné spadá z hlediska časového do působnosti zákona č. 65/1965 Sb.“ (dále též jen „zák. práce účinného do 31.12.2006“), nelze přisvědčit.
Podle ustanovení §364 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“), se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1. lednem 2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.
Podle ustanovení §364 odst. 2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1. lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení §364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit rovněž právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v §364, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007.
Z ustanovení §364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007. Uvádí-li se totiž v ustanovení §364 odst. 2 zák. práce, že podle dosavadních právních předpisů se „řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni“, nelze z této dikce úspěšně dovozovat, že by se podle dosavadních právních předpisů posuzovaly také účinky těchto právních úkonů učiněných v době do 31.12.2006; ve skutečnosti ze znění tohoto ustanovení vyplývá jen to, že dosavadními právními předpisy se řídí pracovněprávní úkony učiněné do 31.12.2006 bez ohledu na to, že (zda) jejich právní účinky nastaly (případně) až po 1.1.2007, a že tedy jejich posouzení podle dosavadních právních předpisů nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007. Z uvedeného plyne naopak, že právní účinky úkonů učiněných před 1.1.2007, tedy práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jakož i individuální závazky z těchto vztahů vyplývající, které vznikly počínaje dnem 1.1.2007, se ode dne 1.1.2007 řídí zákoníkem práce.
Došlo-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 30.10.2006 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce účinného do 31.12.2006, a začala-li proto výpovědní doba běžet dnem 1.11.2006 (srov. §45 odst. 1 věru druhou a §45 odst. 2 zák. práce účinného do 31.12.2006), z výše uvedeného vyplývá, že otázka platnosti výpovědi, jakož i běh, délka a uplynutí výpovědní doby, se řídí dosavadními právními předpisy. Protože platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.10.2006 nebyla způsobem uvedeným v ustanovení §64 zák. práce účinného do 31.12.2006 zpochybněna, soudy v souladu se zákonem dovodily, že pracovní poměr účastníků skončil dnem 31.1.2007, tedy již za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
Nárok na odstupné má - jak se uvádí v ustanovení §60a odst.1 zák. práce účinného do 31.12.2006 a nyní v ustanovení §67 odst.1 zák. práce - zaměstnanec, u něhož „dochází k rozvázání pracovního poměru“, a zaměstnanci „přísluší při skončení pracovního poměru“. Odstupné tedy náleží zaměstnanci ne již tehdy, byl-li učiněn právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru, s nímž se spojuje poskytnutí odstupného, jak žalovaná nesprávně dovozuje, nýbrž až tehdy, došlo-li skutečně k rozvázání (skončení) pracovního poměru. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Nárok na odstupné proto vzniká jen tehdy a v okamžiku, kdy byl rozvázán (skončil) pracovní poměr zaměstnance na základě takového právního úkonu, s níž se (podle zákona) spojuje poskytnutí odstupného (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3429/2009).
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že nárok na odstupné vzniká v okamžiku, kdy byl rozvázán (skončil) pracovní poměr zaměstnance na základě právního úkonu, s nímž se (podle zákona) spojuje poskytnutí odstupného. Poskytnutí odstupného zaměstnanci se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, i v případě, že k právnímu úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru došlo v době do 31.12.2006, skončil-li podle něho pracovní poměr v době počínaje dnem 1.1.2007. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci pracovní poměr účastníků na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.10.2006 skončil dnem 31.1.2007, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalobcem uplatněný nárok na odstupné „se v daném případě řídí zákonem č. 262/2006 Sb., protože tento nárok vznikl až při skončení pracovního poměru mezi účastníky ke dni 31.1.2007“.
Dovolatelka dále sdílí názor odvolacího soudu potud, že nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí „podle dosavadních právních předpisů“, tedy podle zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce. Namítá však, že v posuzovaném případě „rozdíl mezi výdělkem žalobce u nového zaměstnavatele a průměrným výdělkem, jehož žalobce dosahoval v rozhodném období u žalovaného, nebyl natolik vysoký“, aby nebyly dány důvody pro snížení její povinnosti k náhradě mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., a že nárok na náhradu mzdy po právní moci rozsudku, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, je třeba posuzovat podle ustanovení §61 zákona č. 65/1965 Sb., a nikoliv podle ustanovení §130 zákona č. 65/1965 Sb. Vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího řízení je nárok na náhradu mzdy za období od 19.3.2006 a že rozsudek, jímž byla určena neplatnost skončení pracovního poměru mezi účastníky nabyl právní moci dne 13.10.2006, souhlasí rovněž dovolací soud s tím, že uvedené nároky je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/206 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce). Námitkám dovolatelky však přisvědčit nelze.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965, zákoníku práce (dále jen „zák. práce“), dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004) má zaměstnanec při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele vždy nárok na náhradu mzdy, jejíž rozsah je odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedených hledisek v projednávané věci při posuzování, zda jsou dány důvody pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, odvolací soud vycházel, přihlédl-li zejména ke skutečnosti, že „práce, kterou si žalobce obstaral u jiného zaměstnavatele, je podstatně méně odměňována (cca o jednu třetinu)“, a že proto podmínky, za nichž se žalobce zapojil do práce, neodpovídají těm podmínkám, za kterých by konal práci u žalované a nejsou tedy v zásadě rovnocenné nebo dokonce výhodnější, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy.
Přisvědčit nelze ani názoru dovolatelky, že za období od 14.10.2006 do 31.1.2007 nemá žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 zák. práce, ale nárok podle ustanovení §61 zák. práce, neboť nepřihlíží náležitě ke smyslu a účelu uvedených ustanovení a k tomu, na jaké skutkové podstaty se vztahují.
Ustanovení §130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v těchto případech řídí ustanoveními §129, §130 odst. 2 a §130 odst. 3 zák. práce) a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně zaměstnavatele. Náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá.
Oproti tomu ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže pracovní poměr účastníků nadále trvá, neboť zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky pracovního poměru odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy.
V případě, že zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Zaměstnanci po dobu, po níž mu zaměstnavatel nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a tuto náhradu nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Správně proto odvolací soud dovodil, že žalobci, jemuž žalovaná nepřidělovala práci v době po právní moci rozhodnutí soudu, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru (tj. za období od 14.10.2006 do 31.1.2007, kdy došlo ke skončení pracovního poměru), náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, kterou nelze „jakkoliv krátit“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 21.360,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 21.660,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Zlata Májová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 4.332,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 25.992,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu