ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.591.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 591/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. B. , proti žalované interStroj, a.s. se sídlem ve Veselí nad Moravou, Kollárova č. 1229, IČO: 25332341, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem v Blatnici pod Svatým Antonínkem č. 462, o 286.848,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 103/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2009 č. j. 11 Co 16/2008-145, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. října 2007 č. j. 12 C 103/2004-122 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 18.3.2004, je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy částku 286.848,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že sporná výpověď „ze zdravotní důvodů“ jí byla dána dne 24.3.2007 v rozporu s ustanovením §48 odst. 1 písm. a) zák. práce v ochranné době, kdy bylo žalobkyni povoleno lázeňské léčení, o čemž byla žalovaná „řádně informována“. Z důvodu neplatnosti výpovědi žalobkyně rovněž požadovala po žalované za období od 1.6.2004 (kdy skončila výpovědní doba) do 12.2.2007 náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, který „činí dle zápočtového listu 8.964,- Kč měsíčně“.
Okresní soud v Chomutově (poté, co částečným rozsudkem ze dne 12.2.2007 č. j. 12 C 103/2004-88 pravomocně určil, že předmětná výpověď z pracovního poměru je neplatná) rozsudkem ze dne 22.10.2007 č. j. 12 C 103/2004-122 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila „za dobu od 1.6.2004 do 12.2.2007 náhradu mzdy celkem ve výši 286.848,- Kč“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že žalovaná je povinna zaplatit „státu – Okresnímu soudu v Chomutově soudní poplatek z návrhu za řízení v I. stupni ve výši 12.480,- Kč“. Soud prvního stupně zabývaje se již jen nárokem žalobkyně na náhradu mzdy dospěl k závěru, že tento nárok za požadované období „je oprávněný a důvodný“ s ohledem na skutečnost, že vyjádření žalobkyně uvedené v jejím dopise ze dne 31.3.2004 (o tom, že „ze zdravotní dokumentace vyplývá, že po absolvování lázeňské léčby, která skončí 3.5.2004 bude schopna vykonávat své zaměstnání jeřábnice“), soud prvního stupně „považuje“ za oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované, a to „proto, že takové oznámení lze učinit jednáním nebo opomenutím, popřípadě výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit“, přičemž „v daném případě soud neměl důvodu pochybovat o tom, že vyjádření žalobkyně takovým oznámením je“. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru v požadované výši, když „nepřihlédl k návrhu žalované, aby náhrada mzdy za dobu delší než 6 měsíců nebyla přiznána z důvodu, že žalobkyně po výpovědi měla příjem z plného invalidního důchodu, a to proto, že žalobkyni plný invalidní důchod nebyl přiznán poté, co obdržela neplatnou výpověď z pracovního poměru, ale plný invalidní důchod byl žalobkyni přiznán již dříve, a to od 24.5.2003, tedy rok předtím, než obdržela předmětnou výpověď, kdy o této skutečnosti žalovaná věděla ode dne 29.9.2003“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.6.2009 č. j. 11 Co 16/2008-145 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje z ustanovení §240 odst. 2 a 3 zák. práce přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že, ačkoli „výslovný požadavek dalšího zaměstnávání v dopise žalobkyně ze dne 31.3.2004 obsažen není“, „vůle, že žalobkyně na dalším zaměstnávání trvá, však v dopise způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřena je“. Z toho, že se žalobkyně v uvedeném dopise domáhá „zpětvzetí“ výpovědi, tedy jejího odvolání, které by „vytvořilo stav, jako by výpověď vůbec podána nebyla“ a „jehož nutným důsledkem by bylo i další zaměstnávání žalobkyně žalovanou“, a „nadto“ v dopise uvádí, že „po absolvování lázeňské léčby, která skončí dne 3.5.2004 bude schopna vykonávat své zaměstnání jako řidič jeřábu“, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že tímto žalobkyně „dává jasně najevo, že chce pokračovat ve výkonu svého dosavadního zaměstnání u žalované“, přičemž toto stanovisko až do vyhlášení částečného rozsudku soudu prvního stupně nezměnila, nýbrž „naopak tím, že v průběhu řízení o neplatnost výpovědi se souhlasem soudu rozšířila žalobu o nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, jednoznačně vyjádřila, že na požadavku na dalším zaměstnávání nadále setrvává“. Skutečnost, že požadavek dalšího zaměstnávání byl žalobkyní „míněn vážně“, je podle názoru odvolacího soudu „potvrzována tím“, že se žalobkyně v době trvání sporu o neplatnost výpovědi ucházela pouze o pracovní místa, kde by zaměstnání v případě možnosti zpětného nástupu k výkonu práce u žalované mohlo být bez problémů ukončeno, a že po právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti předmětné výpovědi (po skončení pracovní neschopnosti) žalobkyně skutečně zpět do zaměstnání k žalované nastoupila a práci jeřábnice podle původní pracovní smlouvy u ní vykonává dosud. O tom, že nenastala fikce skončení pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce, „ostatně neměla pochyb ani žalovaná, která v dopise doručeném žalobkyni dne 1.3.2007 sama žalobkyni vyzvala k nástupu do práce podle platné pracovní smlouvy“. Za tohoto stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná je povinna poskytnout žalobkyni náhradu mzdy ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby, tj. od 1.6.2004, jak požadovala žalobkyně, až do doby, kdy jí žalovaná dne 1.3.2007 umožnila pokračovat v práci. Vzhledem k tomu, že důvodem pro nepřiznání nebo snížení náhrady mzdy za období přesahující šest měsíců „nemůže být plná invalidita žalobkyně, neboť ta jí byla přiznána ještě před neplatnou výpovědi dne 24.5.2003“, a protože „i odvolací soud je tohoto názoru, že žalobkyně prokázala opravdovou snahu získat zaměstnání u jiného zaměstnavatele“ (což se jí ovšem nepodařilo z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a neplatnosti jeřábnického průkazu), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „v daném případě podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zák. práce dány nejsou“, a že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od 1.6.2004 do 12.2.2007 vycházející z pravděpodobného hrubého hodinového výdělku ve výši 68,43 Kč je opodstatněný v požadované výši.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že „z celého kontextu průběhu řízení u soudu prvního stupně, zejména z obsahu podání žalobkyně počínaje žalobou a všech jejích vyjádření je až do 31.1.2007 (kdy žalobkyně uvedla, že její pracovní poměr nadále trvá) zřejmé, že žalobkyně jednoznačně a určitě způsobem nevzbuzujícím pochybnost nevyjádřila vůči žalované požadavek dalšího zaměstnávání“. Podle názoru dovolatelky dopis žalobkyně ze dne 31.3.2004, „jak už sám jeho nadpis uvádí, obsahuje toliko nesouhlas s výpovědí podle §46 odst. 1 písm. d) zák. práce“, který v té době pro žalobkyni znamenal, že by její pracovní poměr skončil bez nároku na odstupné a na tzv. restrukturalizační příspěvek, na který by jinak, kdyby mezi účastníky došlo k rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů (neboť žalovaná měla v úmyslu místo žalobkyně zrušit), nárok měla. Tvrzení žalobkyně obsažené ve zmíněném dopise o schopnosti po absolvování lázeňské léčby vykonávat své zaměstnání jako řidič jeřábu „zde slouží jen a pouze na podporu nesouhlasu s výpovědním důvodem podle §46 odst. 1 písm. d) zák. práce“, přičemž žalovaná se domnívá, že „obsah dopisu je potřeba hodnotit také ve vzájemné souvislosti obsahu všech úkonů žalobkyně učiněných v průběhu řízení před soudem prvního stupně, aby bylo zřejmé, že záměrem tohoto dopisu není požadavek dalšího zaměstnávání“ . Jestliže žalobkyně podáním došlým soudu prvního stupně dne 31.1.2007 „zformulovala stanovisko, že její pracovní poměr trvá nadále“, učinila tak – jak dovolatelka zdůraznila – „už za platnosti a účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., jehož ustanovení §69 odst. 1 zák. práce spojuje skutečnost trvání pracovního poměru s písemným oznámením zaměstnance zaměstnavateli daným bez zbytečného odkladu, že trvá na dalším zaměstnávání“. Podle názoru žalované jestliže žalobkyně neučinila svůj požadavek dalšího zaměstnávání za dobu platnosti zákona č. 65/1965 Sb., „nelze režim tohoto zákona aplikovat na podání žalobkyně došlé soudu 31.1.2007, tedy po skončení platnosti tohoto zákona, byť se tímto podáním žalobkyně vyjadřuje k výpovědi dané v době jeho platnosti“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Protože dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 17.3.1999 jako „řidič jeřábu“. Dopisem ze dne 21.5.2003 žalobkyně požádala žalovanou „o udělení neplaceného volna od 25.5.03 do 31.5.2004“ s odůvodněním, že „současné pracovní zařazení je neslučitelné s jejím zdravotním stavem, nyní je v plném invalidním důchodu a její zdravotní stav jí nedovoluje vykonávat jakoukoliv práci“ a že „předpokládá, že za rok se její zdravotní stav díky operaci, která ji čeká, zlepší natolik, že bude moci v rámci možností vykonávat svou práci“; pracovní volno jí bylo povoleno „do doby vyřešení trvání jejího pracovního poměru“. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 11.9.2003 byl žalobkyni zpětně od 24.5.2003 přiznán plný invalidní důchod podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění. Podle lékařské zprávy z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, vystavené dne 27.1.2004 prim. F. a dr. Š., byla žalobkyni „po náhradě čéšky vpravo“ (v listopadu 2003) doporučena „pozvolna již plná zátěž, dokončit rhb, lázně již doporučeny, po doléčení bude schopna vykonávat původní zaměstnání jeřábnice, s vyloučením lezení po žebříku“. Podle rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Chomutov ze dne 12.2.2004 (platného do 28.2.2005) žalobkyně „je občanem se změněnou pracovní schopností podle §21 odst. 1 zák. č. 1/1991 Sb. v platném znění“, neboť „pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav má podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění nebo přípravy pro pracovní uplatnění“; podle přílohy k tomuto rozhodnutí žalobkyně „v důsledku její zdravotního postižení nebude schopna prací přetěžujícího DK, dlouhým státním, dlouhou chůzí, nošením těžkých břemen, lezením po žebříku“. Podle lékařské zprávy ošetřující lékařky MUDr. Růženy Šedé ze dne 26.2.2004 žalobkyně „po doléčení bude schopna původního zaměstnání řidič jeřábu“. Dne 3.3.2004 byla žalobkyni revizním lékařem povolena komplexní lázeňská léčba, na kterou byla pozvána lázeňským zařízením „s nástupním termínem 6.4.2004 na 21 dní“. Dopisem ze dne 18.3.2004, který žalobkyně převzala dne 24.3.2004, dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce s odůvodněním, že žalobkyně „na základě Rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Chomutově má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění a dne 24.5.2003 jí byl přiznán plný invalidní důchod“. Dopisem ze dne 31.3.2004, nadepsaným „nesouhlas s výpovědí z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. d) zák. práce“, žalobkyně sdělila žalované, že z dokladů, „které si žalovaná vyžádala o jejím zdravotním stavu“, „jasně vyplývá, že po absolvování lázeňské léčby, která skončí 3.5.2004, bude schopna vykonávat své zaměstnání jako řidič jeřábu“, a že proto žalovaná ve výpovědi „uvádí nepravdivé údaje“; výpověď „se tedy na žalobkyni nevztahuje a považuje ji za neplatnou“ a „na základě výše popsaných skutečností žádá žalovanou o písemné potvrzení o zpětvzetí výpovědi podle §44 odst. 3 zák. práce“ s tím, že „pokud jejím požadavku nevyhoví, bude nucena soudní cestou uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru podle §64 zák. práce“. Žalobou podanou v této věci dne 14.7.2004 žalobkyně uplatnila neplatnost uvedené výpovědi. V průběhu řízení byl žalobkyni s účinností od 6.6.2005 odebrán plný invalidní důchod a nadále ponechán pouze částečný; v souvislosti s tím se žalobkyně dne 6.6.2005 zaevidovala na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Následně žalobkyně rozšířila žalobu o požadavek na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1.6.2004 do 12.2.2007; tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením, které bylo vyhlášeno v průběhu jednání dne 12.2.2007. Výpověď z pracovního poměru byla částečným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12.2.2007 č. j. 12 C 103/2004-88 shledána neplatnou; tento rozsudek nabyl právní moci dnem 1.3.2007. Dopisem ze dne 28.2.2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že ji „vzhledem k neplatnosti výpovědi, která jí byla dána dne 24.3.2004, vyzývá k okamžitému nástupu do práce dle uzavřené platné pracovní smlouvy“; žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti dne 2.4.2007 nastoupila zpět do zaměstnání k žalované.
Opodstatněnost nároku žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 24.3.2004, který je předmětem dovolacího řízení, je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že tento nárok je požadován od 1.6.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby; v tomto případě má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy, a to ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání (§61 odst. 1 zák. práce). Netrvá-li však zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (§61 odst. 3 zák. práce) a zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy (k tomu srov. bod VII. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit, a to i opakovaně. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).
Jestliže zaměstnanec svým jednostranným právním úkonem neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, ale podal proti němu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a o náhradu mzdy, je tím oznámení zaměstnance nahrazeno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.2.1977 sp.zn. 5 Cz 10/77, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Uplatnil-li totiž zaměstnanec v žalobě podané proti zaměstnavateli kromě požadavku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce, je v tom imanentně obsaženo oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnání, neboť, požadoval-li zaměstnanec po zaměstnavateli náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce, dal mu tím vždy alespoň konkludentně (způsobem nevzbuzujícím pochybnost) najevo, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (§61 odst. 1 zák. práce), je přitom nahrazeno nejen tehdy, jestliže zaměstnanec uplatní v žalobě spolu s neplatnosti rozvázání pracovního poměru také požadavek na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, ale i v případě, že změní se souhlasem soudu žalobu (§95 o.s.ř.) v tom, že vedle určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru bude požadovat též přiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 139, ročník 2003). Připustí-li totiž soud změnu žaloby v uvedeném směru, má to mimo jiné za následek, že předmětem řízení se stane rovněž nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce a že soud rozsudkem rozhodne (je povinen rozhodnout) jak o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, tak i o tomto nároku na náhradu mzdy (srov. §152 odst.2 o.s.ř.). Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce v tomto případě ovšem nebyl u soudu uplatněn dnem, kterým bylo zahájeno řízení (tj. dnem podání žaloby u soudu), ale teprve dnem, kdy soudu došla změna žaloby, a tímto způsobem nahrazené oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, má právní účinky vůči zaměstnavateli až ode dne, v němž mu byla změněná žaloba doručena do vlastních rukou, jestliže nebyl přítomen při jednání, při němž ke změně žaloby došlo (srov. §95 odst.1 větu druhou o.s.ř.).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně uplatnila u soudu nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce teprve v průběhu řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 24.3.2004 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 103/2004, a to podáním (označeným jako „návrh na doplnění žaloby“) ze dne 16.10.2006, doručeným soudu prvního stupně téhož dne. K výzvě soudu ze dne 16.10.2006 žalobkyně podáními ze dne 25.10.2006 a 31.1.2007 (doručenými zástupci žalované dne 7.11.2006 a 7.2.2007) upřesnila změnu žaloby v tom směru, že se domáhá (vedle určení neplatnosti výpovědi) zaplacení náhrady mzdy ve výši 8.964,- Kč měsíčně od 1.6.2004 do 12.2.2007, tedy celkem ve výši 286.848,- Kč“; tuto navrženou změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením, které bylo vyhlášeno v průběhu jednání dne 12.2.2007, kterého se zúčastnili zástupci obou účastníků.
Za tohoto stavu není tedy pochyb, že nejpozději v souvislosti se uvedenou změnou žaloby uplatnila žalobkyně nárok na náhradu mzdy požadovanou v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru ze dne 24.3.2004, v němž je imanentně obsaženo také oznámení, že trvá na dalším zaměstnání. Protože však – jak bylo uvedeno výše – za předpokladu, že soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání (a nikoli ode dne určeného zaměstnancem v žalobě, příp. změně žaloby), bylo pro závěr o tom, zda základ uplatněného nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce by mohl být opodstatněný již od počátku žalobkyní určeného období (tj. od 1.6.2004), především podstatné, zda žalobkyně již dříve oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Vzhledem k tomu, že názory účastníků na postoj žalobkyně k otázce dalšího zaměstnávání u žalované, vyplývající z dopisu žalobkyně ze dne 31.3.2004, jsou rozdílné, řešil odvolací soud za daného skutkového stavu – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Tuto otázku však odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Jak bylo uvedeno již výše, oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance adresovaným zaměstnavateli; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, přičemž se tak může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. O obsahu tohoto právního úkonu mohou - tak, jako tomu bylo v projednávané věci - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ se v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad odstranit výkladem projevu vůle. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník) a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná; rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, neboť jde o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dospěl k závěru, že, ačkoli „výslovný požadavek dalšího zaměstnávání v dopise žalobkyně ze dne 31.3.2004 obsažen není“, „vůle, že žalobkyně na dalším zaměstnávání trvá, však v dopise způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřena je“. Z toho, že se žalobkyně v uvedeném dopise domáhá „zpětvzetí“ výpovědi, tedy jejího odvolání, které by „vytvořilo stav, jako by výpověď vůbec podána nebyla“ a „jehož nutným důsledkem by bylo i další zaměstnávání žalobkyně žalovanou“, a „nadto“ v dopise uvádí, že „po absolvování lázeňské léčby, která skončí dne 3.5.2004 bude schopna vykonávat své zaměstnání jako řidič jeřábu“, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že tímto žalobkyně „dává jasně najevo, že chce pokračovat ve výkonu svého dosavadního zaměstnání u žalované“, přičemž toto stanovisko až do vyhlášení částečného rozsudku soudu prvního stupně nezměnila, nýbrž „naopak tím, že v průběhu řízení o neplatnost výpovědi se souhlasem soudu rozšířila žalobu o nárok na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, jednoznačně vyjádřila, že na požadavku na dalším zaměstnávání nadále setrvává“. Skutečnost, že požadavek dalšího zaměstnávání byl žalobkyní „míněn vážně“, je podle názoru odvolacího soudu „potvrzována tím“, že se žalobkyně v době trvání sporu o neplatnost výpovědi ucházela pouze o pracovní místa, kde by zaměstnání v případě možnosti zpětného nástupu k výkonu práce u žalované mohlo být bez problémů ukončeno, a že po právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti předmětné výpovědi (po skončení pracovní neschopnosti) žalobkyně skutečně zpět do zaměstnání k žalované nastoupila a práci jeřábnice podle původní pracovní smlouvy u ní vykonává dosud. O tom, že podle mínění odvolacího soudu nenastala fikce skončení pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce, „ostatně neměla pochyb ani žalovaná, která v dopise doručeném žalobkyni dne 1.3.2007 sama žalobkyni vyzvala k nástupu do práce podle platné pracovní smlouvy“.
S tímto úsudkem odvolacího soudu o obsahu projevu vůle žalobkyně obsaženého v dopise ze dne 31.3.2004 však nelze souhlasit. Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že při objasňování obsahu sporného projevu vůle přihlížel rovněž ke skutečnostem, které nastaly až později (poté, co byl tento projev vůle učiněn) v průběhu soudního řízení, případně které nastaly až po právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi, v souvislosti s níž žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu mzdy. Do rámce svých úvah naopak nezahrnul některé rozhodné skutečnosti existující v době, za nichž byl sporný právní úkon učiněn, které souvisely se s tehdejším zdravotním stavem žalobkyně. Zejména skutečnost, že žalobkyně byla v té době poživatelkou plného invalidního důchodu, mohla důvodně ovlivnit úsudek žalované o obsahu projevené vůle žalobkyně v dopise ze dne 31.3.2004 k otázce jejího dalšího zaměstnávání u žalované, jestliže - jak ostatně připouští odvolací soud - „výslovný požadavek dalšího zaměstnávání v dopise žalobkyně ze dne 31.3.2004 obsažen není“. Odvolací soud současně ve prospěch svého názoru o obsahu sporného projevu vůle žalobkyně přehlíží, že za situace, kdy v průběhu soudního řízení žalovaná opakovaně vyjadřovala nesouhlas s tím, že by dopis ze dne 31.3.2004 obsahoval oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávaní u žalované, nelze okolnost, že žalovaná po právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi „sama vyzvala žalobkyni k nástupu do práce podle platné pracovní smlouvy“, chápat jinak, než jen jako snahu žalované zachovat se podle pravomocného rozsudku tak, aby zabránila případnému navyšování jejího závazku k náhradě mzdy. Protože odvolací soud při výkladu projevu vůle žalobkyně obsaženého v dopise ze dne 31.3.2004 nepostupoval v souladu s ustálenými výkladovými pravidly, nelze zatím sdílet jeho závěr, že „vůle, že žalobkyně na dalším zaměstnávání trvá, v dopise způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřena je“.
Při svém rozhodování odvolací soud rovněž přehlédl, že náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce je důsledkem neplnění povinností zaměstnavatele, který je povinen přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle ustanovení §35 odst.1 písm. a) zák. práce v souladu s pracovní smlouvou. Zaměstnanec má nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je sám připraven, ochoten a schopen práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a v Závěrech ze semináře uspořádaného dne 19.6.1975 k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobkyně by mohla mít za požadované období od 1.6.2004 do 12.2.2007 nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, jen jestliže v tomto období byla sama schopna (zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) a připravena konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohla práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu žalované, která s ní dne 24.3.2004 neplatně rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Z výsledků dokazování před soudy obou stupňů ovšem na jedné straně vyplývá (z vyjádření ošetřujících lékařů z počátku roku 2004), že žalobkyně „po doléčení bude schopna vykonávat původní zaměstnání jeřábnice, s vyloučením lezení po žebříku“, na straně druhé však nelze přehlédnout, že žalobkyni byl od 24.5.2003 přiznán plný invalidní důchod podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění (tedy proto, že „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %“), který žalobkyně pobírala až do 6.6.2005, kdy jí plný invalidní důchod byl změněn na částečný (a žalobkyně se teprve v souvislosti s tím zaevidovala na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání). Z hlediska rozsahu nároku na náhradu mzdy (bude-li postaveno najisto, že dopis ze dne 31.3.2004 obsahuje oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované) proto bude třeba dále objasnit, zda, případně v jaké části období, za které požaduje náhradu mzdy, byla žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna konat pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy. Odvolací soud však veden nesprávným (neúplným) právním názorem se tímto dosud nezabýval a jeho rozhodnutí rovněž z tohoto důvodu nemůže zatím obstát.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu