ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.606.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 606/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, Územní pracoviště Ostrava v Ostravě - Radvanicích, Lihovarská č. 1335/9, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Hlubina Ostrava - Zábřeh , družstvu se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Rudná č. 70, IČO 00051071, zastoupenému JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Matiční č. 730/3, o 427.639,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 159/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2009 č.j. 11 Co 367/2009-66, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.876,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jarmily Bajerové, advokátky se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Matiční č. 730/3.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 427.639,- Kč s úrokem z prodlení od 11.9.2006 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.4.2006 sp. zn. 99 D 543/2005, které nabylo právní moci dne 1.6.2006, jí podle ustanovení §462 občanského zákoníku jako odúmrť připadlo dědictví po M. B., zemřelém dne 27.12.2004, že součástí dědictví byla i "hodnota členského podílu včetně práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Hlubina" a že v dědickém řízení byla hodnota členského podílu stanovena ve výši 450.000,- Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě své pohledávky ve výši 450.000,- Kč, ten jí však sdělil, že má právo pouze na vypořádací podíl ve výši 22.361,- Kč, a tuto částku poukázal na účet žalobkyně.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17.7.2008 č.j. 64 C 159/2007-35 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že, "nabývá-li stát dědictví po zůstaviteli a žádný právní předpis neupravuje postavení státu při tomto nabytí odlišně od právního postavení dědice ze zákona či ze závěti, je třeba pohlížet na stát při nedostatku jiné úpravy ve smyslu §835 občanského zákoníku analogicky jako na dědice a přiznat mu stejná práva". I když se Česká republika "nemůže stát sama dobrovolně členem družstva, může se tak stát ovšem jiným způsobem, k čemuž v tomto případě došlo, a to na základě rozhodnutí soudu". Podle názoru soudu prvního stupně "při stanovení hodnoty členského podílu nelze vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu, ale z hodnoty, jejíž cena se pro účely předmětného řízení stanoví cenou obvyklou, to je cenou, kterou by bylo možné za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout; taková cena byla stanovena ve znaleckém posudku znalce Ing. Pavla Krämera ve výši 450.000,- Kč".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.8.2009 č.j. 11 Co 367/2009-66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 57.072,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 72.397,- Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Jarmily Bajerové. Dovodil, že stát, který nabyl majetek po zůstaviteli M. B. z titulu odúmrti, je "v obdobném, nikoliv ve zcela totožném postavení jako dědic", a že podle ustanovení §706 odst. 3 občanského zákoníku smrtí nájemce přechází členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl. Protože stát není dědicem, nemůže na něj přejít členství v družstvu [stát se ani nemůže stát členem družstva, neboť mu v tom brání ustanovení §30 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], a má "právo toliko na hodnotu vypořádacího podílu nikoli na obvyklou cenu členských práv a povinností".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu ustanovení §30 odst. 1 a 3 a §13 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podle nichž se stát může stát členem družstva přechodem členství na základě rozhodnutí příslušného orgánu, a že zákon stanoví "jen velmi nepatrné rozdíly mezi dědicem a nabyvatelem odúmrti", které jsou státu dány pouze v oblasti úhrady dluhů po zůstaviteli a nemožnosti odmítnout dědictví, nerozlišuje však v oblasti nabývání dědictví. Stanovil-li soud v dědickém řízení po zůstaviteli hodnotu členského podílu, měla by tato hodnota být "závazná pro všechny další soudy, tedy i pro odvolací soud". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu.
Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas ;představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. §232 odst.1 a 2 obchodního zákoníku).
Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. §706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006).
Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení §61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodního majetku k rozhodnému okamžiku.
Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení §232 obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bylo uveřejněno pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.
Právní úprava obsažená v ustanovení §706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v §706 odst.3 občanského zákoníku) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst.1 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§471 odst.1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§481 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§482 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§483 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§462 občanského zákoníku, §175q odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§471 odst.1 občanského zákoníku, §175p o.s.ř., §175q odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení §472 odst.2 občanského zákoníku (§175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví (§175h o.s.ř.).
Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný zůstavitelův majetek.
Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závětí); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).
Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.
Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo.
Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§472 odst.1 občanského zákoníku). Kdyby stát měl - jak uvádí žalovaný - mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu; vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, které bylo uveřejněno pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
Pro úplnost lze dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. §13 odst.1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. §30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Protože zůstavitelovo členství v bytovém družstvu nezaniklo, ale přešlo - jak uvedeno výše - na žalobkyni, které podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu, nemůže žalobkyně, dokud nezaniklo její členství v družstvu, požadovat po žalovaném vyplacení hodnoty tohoto členského podílu. Nebylo-li prokázáno (a ani tvrzeno), že by členství žalobkyně - poté co na ni přešel z důvodu tzv. odúmrti majetek po zůstaviteli M. B. - zaniklo, rozhodl odvolací soud správně (byť z ne zcela přiléhavých důvodů), když žalobu zamítl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 22.930,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst.2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 23.230,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného advokátka JUDr. Jarmila Bajerová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 4.646,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 27.876,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu