ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.619.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 619/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. R. , zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, 1. máje č. 741, proti žalované Základní škole a mateřské škole Staré Město, okres Frýdek - Místek, příspěvkové organizaci se sídlem ve Starém Městě, Jamnická č. 270, IČO 70983950, zastoupené JUDr. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem v Dobré, Pazderna č. 51, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku -Místku pod sp. zn. 8 C 92/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2009, č. j. 16 Co 42/2009-99, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Kabudi, advokáta se sídlem ve Frýdku - Místku, 1. máje č. 741.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19. 12. 2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce, a to pro soustavné méně závažné porušování „pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřovala především v tom, že, ačkoliv byla žalobkyně dopisy ze dne 27. 6. 2007 a 12. 11. 2007 v souvislosti s vytčením porušování povinností upozorněna na možnost výpovědi z pracovního poměru v případě dalšího porušování povinností, v uvedených dopisech vytýkané nedostatky neodstranila a dopustila se dalších porušování „pracovní kázně” spočívajících v tom, že „stále přetrvává problém v komunikaci s žáky a rodiči, na který byla písemně upozorněna dne 12. 11. 2007”, že, i když jí byla při projednávání „Záznamu z hospitace a kontroly č. 8“ dne 12. 11. 2007 písemně stanovena a předána pravidla pro hodnocení a předávání informací a rodičům prostřednictvím internetové žákovské knížky, následnými kontrolami bylo zjištěno, že „30. 11. 2007 kontrola zadání průběžných známek – nebyly Vámi zadány známky z těchto předmětů Čj 6, Cvek 6, Čj 9“, „14. 12. 2007 kontrola zadávání aktuální klasifikace pro jednotlivé třídy za období 13. 11. 2007 - 14. 12. 2007 – není do systému zadáno jediné hodnocení, přestože kontrolou běžných žákovských knížek byly zjištěny v průměru čtyři hodnocení z Čj na žáka“, „18. 12. 2007 následná kontrola zadání průběžné klasifikace – nedostatek z 30. 11. 2007 nebyl odstraněn“, „18. 12. 2007 kontrola zadávání písemných prací do zkušebních plánů – v období 13. 11. 2007 - 18. 12. 2007 nebyli žáci a rodiče touto nařízenou formou informování ani o jediné prověrce“, a že tématické plány učiva pro 7. ročník sice odevzdala ve stanoveném termínu, svým obsahem a formu však nesplňovaly daná kritéria, a poté, co jí bylo písemným nařízením ředitelky školy ze dne 7. 12. 2007 „uloženo uvedení do souladu“, tématický plán učiva českého jazyka a literatury pro 7. ročník byl odevzdán 12. 12. 2007, tématický plán učiva hudební výchovy „není k dnešnímu dni odevzdán vůbec.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že důvod uvedený ve výpovědi z pracovního poměru není pravdivý a že z výpovědi z pracovního poměru nelze ani dovodit, jakých konkrétních porušení „pracovní kázně” se měla dopustit. Byla sice dopisem žalované ze dne 12. 11. 2007 upozorněna na méně závažné porušení „pracovní kázně” a na možnost výpovědi z pracovního poměru, avšak důvody údajného porušování „pracovní kázně” tam uvedené jsou zcela vykonstruované, nesrozumitelné a mají za účel pouze žalobkyni šikanovat. Vytýkací dopis ze dne 27. 6. 2007 však nepřevzala a ani s ním nebyla seznámena.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č. j. 8 C 92/2008 – 58, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 10.845,- Kč k rukám zástupce žalované. „Formální“ požadavky na výpověď z pracovního poměru považoval za splněny, neboť byla vyhotovena písemně a doručena v souladu s ustanovením §334 odst. 3 zák. práce a také žaloba byla podána v souladu s ustanovením §72 zákoníku práce včas. Jako nedostatečně určitý posoudil pouze důvod, který je popsán tak, že žalobkyně svým přístupem ke komunikaci ve třídě, ve které působí jako třídní učitelka, narušila ovzduší důvěry mezi učitelem a žákem a učitelem a rodiči žáků; další důvody výpovědi jsou vymezeny zcela určitým způsobem. Skutečnost, že žalobkyně nerespektovala pokyn ředitelky školy, aby týden před každou prověrkou či písemnou prací tyto zadala do zkušebních plánů „školy“ s datem konání a prověřovanou látkou, posoudil jako závažné porušení povinností. Stejně posoudil i to, že žalobkyně v období od 13. 11. 2007 do 18. 12. 2007 nezadávala známky v systému „škola“; neplnění této povinnosti je patrno „už ze samotného počtu přihlášení žalobkyně do systému v uvedeném období“. Jako méně závažné porušení „pracovní kázně“ hodnotil to, že žalobkyně nerespektovala pokyn ředitelky školy ze dne 1. 6. 2007 odevzdat včas písemnou zprávu o termínu, místu a organizačním zabezpečení výletu 6. třídy; vydání pokynu bylo „jednoznačně prokázáno týdenním plánem žalované za období od 28. 5. 2007 do 1. 6. 2007, který byla žalobkyně dle pracovní náplně povinna sledovat“. Žalobkyně podle soudu prvního stupně také neodevzdala řádně a včas tématické plány učiva českého jazyka a literatury a hudební výchovy pro 7. ročník a nesplnila ani pokyn, aby tak učinila do 10. 12. 2007. Naopak „neoznámení termínu fotografování a jejich neinformovanost o změnách rozvrhu hodin 12. 6. 2007“ nepovažoval za porušení pracovních povinností, neboť tato povinnost nevyplývá ani z pracovní náplně učitele či třídního učitele, ani nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že žalobkyni byl dán ze strany nadřízených pokyn tyto informace předat. Uzavřel, že žalobkyně opakovaně nejméně ve třech případech závažně či méně závažně porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, přičemž v posledních šesti měsících od dání výpovědi v souvislosti s porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci byla písemně upozorněna na možnost výpovědi, a to písemnostmi ze dne „12. 6. 2007“ (správně 27. 6. 2007) a 12. 11. 2007; dopis ze dne 27. 6. 2007 odmítla žalobkyně převzít.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 16 Co 42/2009-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 19. 12. 2007 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 25.091,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kabudi. Poté, co doplnil dokazování výslechem ředitelky žalované a žalobkyně, souhlasil se soudem prvního stupně, že výpovědní důvod spočívající v tom, že „svým přístupem ke komunikaci s žáky i rodiči narušila ovzduší důvěry mezi učitelem a žákem a učitelem a rodiči - neinformovala rodiče o nedostatcích a rezervách ve vědomostech žáků“, je neurčitý, neboť žalobkyni ani z okolností, za nichž jí byla dána výpověď z pracovního poměru, nemohlo být zřejmé, kdy, vůči komu a jakým konkrétním způsobem se uvedeného jednání měla dopustit. Souhlasil také, že žalobkyně neporušila své pracovní povinnosti tím, že neinformovala dne 12. 6. 2007 žáky 6. třídy, ve které v té době působila jako třídní učitelka, o změnách rozvrhu hodin, a tím, že dne 11. 6. 2007 „řádně nepředala“ informace o společném fotografování, jakož i s tím, že jako méně závažné porušení pracovních povinností hodnotil to, že žalobkyně nerespektovala pokyn ředitelky školy ze dne 1. 6. 2007 odevzdat včas písemnou zprávu o termínu, místu a organizačním zabezpečení výletu 6. třídy. Oproti soudu prvního stupně však nepovažoval skutečnost, že žalobkyně nerespektovala (porušovala) pokyny ředitelky žalované týkající se tzv. internetové žákovské školy v systému „škola“, které byly uvedeny v „Záznamu z hospitace a kontroly č. 8“, pouze za závažné porušení pracovních povinností, neboť samotná žalovaná hodnotila uvedené jednání pouze jako méně závažné; významné rovněž je, že žáci a jejich rodiče byli informováni o hodnocení a klasifikaci současně formou „klasických" žákovských knížek. Jednání žalobkyně spočívající v tom, že „zadávání prací, jejich hodnocení a klasifikace není transparentní“, že „nedodržuje pravidla hodnocení pro klasifikaci v předmětu“ a že „ve stanoveném termínu do 1. 12. 2007 odevzdala tématické plány učiva českého jazyka a literatury a hudební výchovy pro 7. ročník, které svým obsahem a formou nesplňovaly kritéria daná schváleným školním vzdělávacím programem, a ani následně je neuvedla do souladu se schváleným školním vzdělávacím programem v náhradním stanoveném termínu do 10. 12. 2007, resp. tématický plán učiva českého jazyka v požadované formě odevzdala až dne 12. 12. 2007“, nepovažoval za zaviněné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) zák. práce, ale za neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce. Uvedená jednání nebyla totiž důsledkem zaviněného porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně, ale důsledkem její neschopnosti. Žalobkyně se tedy podle odvolacího soudu dopustila méně závažného porušení pracovních povinností pouze ve dvou případech a nejedná se tak o soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Protože hmotněprávní podmínkou výpovědi podle ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce je mimo jiné skutečnost, že zaměstnanec byl písemně vyzván v posledních 12 měsících k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků a v přiměřené lhůtě je neodstranil, a protože žalobkyně k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků vyzvána nebyla, není dán ani výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že povinnost informovat žáky jako třídní učitel vyplývá z náplně práce třídního učitele, a proto nebylo nutno povinnost informovat žáky o změnách rozvrhu hodin připomínat v týdenním plánu, a že žalobkyně byla s obsahem stížností rodičů na její práci v několika případech ústně a za přítomnosti svědků podrobně seznámena. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud posoudil důvody výpovědi z pracovního poměru spočívající v tom, že „zadávání prací, jejich hodnocení a klasifikace není transparentní“, že žalobkyně „nedodržuje pravidla hodnocení pro klasifikaci v předmětu“ a že „ve stanoveném termínu do 1. 12. 2007 odevzdala tématické plány učiva českého jazyka a literatury a hudební výchovy pro 7. ročník, které svým obsahem a formou nesplňovaly kritéria daná schváleným školním vzdělávacím programem, a ani následně je neuvedla do souladu se schváleným školním vzdělávacím programem v náhradním stanoveném termínu do 10. 12. 2007, resp. tématický plán učiva českého jazyka v požadované formě odevzdala až dne 12. 12. 2007“, jako důvody spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích žalobkyně ve smyslu ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce. Je přesvědčena, že žalobkyně při prováděném hodnocení a klasifikaci žáků porušila vnitřní „Klasifikační řád školy“ a jeho nedílnou přílohu „Kritéria hodnocení v předmětu český jazyk“ a v souvislosti s odevzdáním tematického plánu učiva písemné nařízení ředitelky školy, týkající se náhradního termínu odevzdání tématických plánů jako součásti „Školního vzdělávacího programu“. Vzhledem k míře dosaženého vzdělání a délce praxe žalobkyně, se „nelze vůbec ztotožnit“ se závěrem odvolacího soudu, že nesplnění zadaných úkolů a základních povinností, které vyplývají z náplně práce učitele je dáno „neschopností“ žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007 [tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §50 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v §52. Dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn (§50 odst. 4 zák. práce).
Podle ustanovení §52 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Jak správně uvedl odvolací soud, protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení §52 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
Ustanovení 52 písm. g) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Povinnost dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, (zejména ustanoveními §301 až 304 zák. práce), pracovním řádem (§306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soustavným méně závažným, závažným a zvlášť hrubým způsobem. Přitom může mít zaměstnanec dobré pracovní výsledky, ale, přestože dobrých pracovních výsledků dosahuje, porušuje některé své povinnosti, jež z pracovního poměru vyplývají.
Oproti tomu uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance především vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce vychází totiž z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují. Přitom, oproti výpovědnímu důvodu podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce (jak již výše uvedeno), je zcela nepodstatné, zda zaměstnanec všechny své povinnosti plní a pracovní kázeň dodržuje (chodí do práce, dodržuje pracovní dobu, respektuje pokyny nadřízených atd.). Rozhodující pro posouzení, zda vytýkané jednání představuje neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce nebo zda jde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) zák. práce, tedy je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti. Není-li zde byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností, nemůže se jednat o výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce, ale případně, při splnění dalších zákonných požadavků, pouze o výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. f) věty za středníkem zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, vztahující se k obsahově shodné dřívější právní úpravě).
Ze stejných závěrů odvolací soud v napadeném rozhodnutí také vycházel. Správně dovodil, že, jestliže žalobkyni vytýkané nedostatky měly spočívat zejména v tom, že hodnocení prací nebylo transparentní, kdy některé práce byly nadhodnoceny, některé naopak podhodnoceny, že byly zjištěny přehlédnuté chyby, chybělo označení slohového útvaru a typu práce, chyběla osnova apod., a v tom, že žalobkyně vypracovala tématické plány učiva, které po formální a obsahové stránce neodpovídaly schválenému školnímu vzdělávacímu programu, přestože měla k dispozici vzorový školní vzdělávací program vypracovaný ředitelkou žalované a přestože se konaly porady, na kterých měli učitelé možnost konzultovat způsob vypracování tématických plánů, nešlo o důsledek zaviněného porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně, ale o důsledek její neschopnosti.
Na tom nemůže nic změnit ani přesvědčení dovolatelky, že žalobkyně porušila při prováděném hodnocení a klasifikaci žáků vnitřní „Klasifikační řád školy“ a jeho nedílnou přílohu „Kritéria hodnocení v předmětu český jazyk“ a v souvislosti s odevzdáním tematického plánu učiva písemné nařízení ředitelky školy, týkající se náhradního termínu odevzdání tématických plánů jako součásti „Školního vzdělávacího programu“. Protože – jak výše uvedeno - soud při posouzení, o jaký výpovědní důvod jde, vychází ze skutkového vylíčení tohoto důvodu a okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, není sama o sobě významná, neboť je věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení §52 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn, platí i v projednávané věci, že posouzení, zda jednání vytýkané žalobkyni ve výpovědi z pracovního poměru je důsledkem zaviněného porušení povinností vyplývajících z žalovanou stanovených vnitřních předpisů či pokynů nebo, zda je důsledkem odborné neschopnosti, nezpůsobilosti či neodpovědného přístupu k práci, je výlučně na soudu. Závěr odvolacího soudu v tomto směru plně koresponduje se zjištěními v řízení učiněnými.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že žalobkyně porušila své povinnosti tím, že dne 12. 6. 2007 vůbec neinformovala žáky 6. třídy o změnách rozvrhu hodin, neboť tato povinnost vyplývá z náplně práce třídního učitele, a proto ji není nutno připomínat v týdenním plánu. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud svůj opačný názor (že o porušení povinnosti nešlo) opřel o zjištění z žalovanou předloženého týdenního plánu na období od 11. 6. 2007 do 15. 6. 2007, v němž bylo třídním učitelům uloženo zapsat náhradní rozvrh od 18. 6. 2007 do žákovských knížek dne 14. 6. 2007, nikoliv dne 12. 6. 2007. I když lze souhlasit s tím, že by povinnost informovat žáky o změnách rozvrhu hodin mohla být obecnou povinností třídního učitele, jestliže žalovaná svým pokynem (týdenním plánem) tuto povinnost upřesnila časově (na den 14. 6. 2007), nelze žalobkyni důvodně vyčítat, že tak neučinila již 12. 6. 2007; jinak by totiž pokyn žalované ztrácel zcela smysl.
Obdobně nemůže obstát námitka, že důvod výpovědi z pracovního poměru spočívající v tom, že žalobkyně „svým přístupem ke komunikaci s žáky i rodiči narušila ovzduší důvěry mezi učitelem a žákem a učitelem a rodiči - neinformovala rodiče o nedostatcích a rezervách ve vědomostech žáků“, byl vymezen dostatečně určitě, neboť žalobkyně byla v několika případech ústně a za přítomnosti svědků podrobně seznámena s obsahem stížností rodičů na její práci. Jestliže sama ředitelka žalované slyšena před odvolacím soudem potvrdila, že žalobkyni nebylo umožněno se s podklady, z nichž nedostatky v práci žalobkyně dovozovala, seznámit (při předávání písemných výtek žalobkyni jí „pouze sdělila obsah těchto listin, protože rodiče si nepřáli, aby se žalobkyně dozvěděla, kdo konkrétně si na ni stěžoval“), je správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyni ani z okolností, za kterých jí byla dána výpověď, nemohlo být zřejmé, kdy, vůči komu a jakým konkrétním způsobem narušila svým přístupem ke komunikaci „ovzduší důvěry“, kdy, koho a o čem odmítla informovat. Jednalo se tak pouze o obecné vymezení porušení pracovních povinností, které nesplňuje požadavky na řádné skutkové vymezení důvodu výpovědi ve smyslu §50 odst. 4 zák. práce. Na tom by nic nemohlo změnit, ani kdyby soudy provedly dokazování výslechem „svědků z řad stěžujících si rodičů“, neboť podstatou věci není, zda, kdo a v jakém směru si případně na žalobkyni stěžoval, ale to, že taková informace (skutkové vylíčení) nebyla obsažena v samotné výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2007. Není-li totiž možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemné výpovědi z pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím, za jakých okolností byl projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru. Při výkladu projevu vůle není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době doručení výpovědi z pracovního poměru (neplatnost výpovědi z pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době jejího doručení), za kterých byl projev vůle učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat (srov. obdobně např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb., tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně Mgr. Jiří Kabuďa osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu