ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.648.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 648/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 45797072, proti žalované Československé obchodní bance, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 0001350, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 119/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2010 č.j. 57 Co 144/2010-338, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5. února 2010 č.j. 11 C 119/2007-281 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 10.10.2003 proti žalované a proti Zbrojovce Vsetín, a.s. se sídlem v Jasenicích č. 1254, IČO 00010189 domáhal určení, že "zástavní právo zapsané u nemovitostí p.č. 8610/8, p.č. 2269/3 a p.č. 1939/22 vedených u Katastrálního úřadu ve Vsetíně na LV č. 10002 pro obec a k.ú. Vsetín, neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zástavní právo k těmto pozemkům bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy, kterou žalovaná (jako zástavní věřitelka) uzavřela se Zbrojovkou Vsetín, a.s. (jako zástavcem) dne 1.3.1996. Zastavené pozemky však byly ode dne 24.6.1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., ve správě žalobce; žalobce byl proto "jediný, kdo mohl s předmětnými pozemky platně disponovat". Zbrojovka Vsetín, a.s. nemohla (jako nevlastník) "platně zřídit zástavní právo k těmto nemovitostem".
Okresní soud ve Vsetíně - poté, co usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.3.2007 č.j. Ncp 350/2007-30 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, co usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.5.2007 č.j. 15 C 86/2007-33 byla věc z důvodu místní příslušnosti postoupena Okresnímu soudu ve Vsetíně a co usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9.7.2007 č.j. 11 C 119/2007-36 bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno řízení proti Zbrojovce Vsetín, a.s. a rozhodnuto, že "ve vztahu mezi žalobcem a Zbrojovkou Vsetín, a.s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení" - rozsudkem ze dne 19.6.2008 č.j. 11 C 119/2007-153 zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo k pozemkům p.č. 3302, 6340, 9113 zapsaným na LV č. 10002 pro obec a k.ú. Vsetín u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Vsetín, neexistuje" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19.893,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Vavřiny. Z provedených důkazů dovodil, že Zbrojovka Vsetín, a.s. v době uzavření zástavní smlouvy byla a dosud je vlastníkem zastavených pozemků, když je nabyla na základě "velké privatizace, konkrétně privatizačního projektu ze dne 16.4.1992 a doplněného privatizačního projektu ze dne 31.1.1995", který byl schválen usnesením vlády ČR ze dne 4.3.1992, tedy již po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaná jako zástavní věřitelka navíc přijala pozemky do zástavy v dobré víře, že Zbrojovka Vsetín, a.s. je jejich vlastníkem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.1.2009 č.j. 57 Co 614/2008-190 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Považoval "za nejméně předčasný" závěr soudu prvního stupně o tom, že by vlastníkem předmětných pozemků byla společností Zbrojovka Vsetín, a.s., když samotný schválený privatizační projekt takové vlastnictví nezaložil; k tomu by "muselo dojít např. ke vkladu předmětných pozemků do akciové společnosti či k uzavření převodní smlouvy či k prodeji ve veřejné dražbě". Současně shledal nepřezkoumatelným závěr soudu prvního stupně, že by zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře, že zástavce je vlastníkem zástavy.
Okresní soud ve Vsetíně poté rozsudkem ze dne 5.2.2010 č.j. 11 C 119/2007-281 zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo k pozemkům p.č. 3302, 6340, 9113 zapsaných na LV č. 10002 pro obec a k.ú. Vsetín u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Vsetín, neexistuje", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 32.101,20 Kč. Zjistil nejprve, že zastavené pozemky (v průběhu řízení došlo ke změně označení parcelních čísel pozemků tak, že původní pozemek parc.č. 2296/3 je nyní představován parc.č. 9113, že původní pozemek parc.č. 8610/8 je představován parc.č. 3302 a že původní pozemek parc.č. 1939/22 je představován parc.č. 6340), které byly "zahradami a loukou", měly být podle privatizačního projektu, schváleného usnesením vlády České republiky ze dne 4.3.1992, převedeny na společnost Zbrojovka Vsetín, a.s. (její vlastnictví bylo na žádost ze dne 26.10.1993 zapsáno do katastru nemovitostí záznamem v roce 1993), přičemž k převodu předmětných pozemků muselo dojít v období ode dne 4.3.1992 do dne 31.12.1992, kdy k němu nebyl právní úpravou vyžadován vklad vlastnického práva, "nejspíše dne 25.11.1992, kdy došlo ke zvýšení základního jmění Zbrojovky Vsetín, a.s.". Dne 1.3.1996 byla mezi žalovanou, jako zástavním věřitelem, a společností Zbrojovka Vsetín, a.s., jako zástavcem, uzavřena zástavní smlouva, kdy zástavou byly i předmětné pozemky; vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy do katastru nemovitostí byl povolen s právními účinky vkladu ke dni 10.4.1996. Žalobce oznámil dopisem doručeným katastrálnímu úřadu dne 6.5.1996 přechod práva správy předmětných pozemků ve vlastnictví státu s účinností ode dne 24.6.1991; podle tohoto dopisu byla záznamem do katastru nemovitosti zapsána jako vlastník předmětných pozemků (znovu) Česká republika. Podle názoru soudu prvního stupně "předmětné pozemky byly a jsou součástí zemědělského půdního fondu, vztahoval se na ně proto zákon o půdě" a, byly-li vloženy státem jako povinnou osobou "do základního jmění společnosti Zbrojovka Vsetín, a.s.", došlo k tomu v rozporu s "blokačními ustanoveními zákona o půdě"; Zbrojovka Vsetín, a.s. proto nebyla v době uzavření zástavní smlouvy 1.3.1996 vlastníkem předmětných pozemků, neboť ve skutečnosti patřily České republice s právem hospodaření s majetkem státu ve prospěch žalobce. Soud prvního stupně současně dovodil, že žalovaná "přijala zástavní právo" ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 v dobré víře, neboť vycházela při ověřování vlastnického práva z údajů zapsaných v katastru nemovitostí (tím byla založena právní domněnka o její dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci), a "přes výzvu soudu podle ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. nebylo prokázáno, že by žalovaná při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře nejednala". Dobrá víra žalované byla posílena i "důvěrou v řádné jednání státu" a "ve správnost jím provedených majetkových převodů v rámci procesu velké privatizace", jakož i "značným časovým odstupem mezi dnem účinnosti zákona o půdě a dnem 1.3.1996, kdy byla zástavní smlouva uzavřena" (žalovaná mohla předpokládat, že jestliže by "předmětné pozemky byly vlastnictvím státu a žalobci svědčilo právo hospodaření s nimi, žalobce by již dávno zjednal nápravu chybné evidence vlastnických práv k nim v katastru nemovitostí"). Případná vada spočívající v tom, že uzavřenou zástavní smlouvu "měla schvalovat", podle stanov, valná hromada společnosti Zbrojovka Vsetín, a.s., a nikoliv jen její představenstvo, nemůže vést k závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy, neboť podle tehdy platného ustanovení §191 odst. 2 obchodního zákoníku se "omezení dané představenstvu stanovami nevztahovalo na jednání vůči třetím osobám".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.7.2010 č.j. 57 Co 144/2010-338 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.191,- Kč. Vycházeje z jeho skutkových zjištění, dovodil shodně se soudem prvního stupně, že Zbrojovka Vsetín, a.s. nenabyla k předmětným nemovitostem vlastnické právo a že proto bylo pro závěr, zda k nim vzniklo zástavní právo, významné posouzení toho, zda v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 1.3.1996 byla žalovaná (jako zástavní věřitel) v dobré víře, že zástavce (Zbrojovka Vsetín, a.s.) je oprávněn věc zastavit. Odvolací soud přihlédl k tomu, že Zbrojovka Vsetín, a.s. byla v době uzavření zástavní smlouvy zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků (zástavy) "na základě privatizačního projektu", že se "za vlastníka považovala" a "s věcí jako vlastník nakládala" a že žalovanou o svém vlastnictví "výslovně ujistila ve smlouvě o zřízení zástavního práva", a uzavřel, že žalovaná byla "v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci" a "za této situace neměla důvod po uzavření zástavní smlouvy zkoumat, zda někdo třetí zpochybnil vlastnické právo zástavce, kdy a proč". Žalovaná ani nebyla "účastníkem řízení před katastrálním úřadem o oznámení žalobce o správě majetku ve vlastnictví státu ohledně předmětných pozemků", navíc v té době již byla zástavní smlouva uzavřena a "účinky vkladu (zástavního práva) nastaly dříve, než žalobce zaslal uvedené oznámení katastrálnímu úřadu". Protože podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku "ve znění platném v rozhodném období" v případě pochybností platí, že zástavní věřitel (žalovaná) jednal v dobré víře, a že v době, kdy mu byla zastavená věc odevzdána (v daném případě to představuje vklad práva dne 10.4.1996), je zástavce oprávněn s věcí disponovat, náleží žalované sporné zástavní právo. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se soudem prvního stupně v tom, že ve smyslu ustanovení §191 odst. 2 obchodního zákoníku "v rozhodném znění" není dán důvod absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro její neschvální valnou hromadou zástavce, i kdyby takové schválení mělo být podle stanov vyžadováno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zdůrazňuje, že je "podstatná dobrá víra zástavního věřitele po celou dobu procesu vzniku zástavního práva, tedy od okamžiku uzavření smlouvy až po odevzdání věci a její přijetí zástavním věřitelem", a dovozuje, že žalovaná nebyla v takové dobré víře "ani v době uzavření zástavní smlouvy, ani k okamžiku přijetí zástavy". Předmětné nemovitosti přešly ze zákona dnem 24.6.1991 (dnem účinností zákona č. 229/1991 Sb.) na základě ustanovení §1 "ve spojení s ustanovením §17" zákona č. 229/1991 Sb. do správy žalobce a zástavní věřitel - s ohledem na zásadu, že "neznalost zákona neomlouvá" - musel vědět, že mu zástavce dává do zástavy "zemědělský majetek" (původně ve vlastnictví státu) a že proto měl (musel mít) důvodné pochybnosti, zda je zástavce jeho vlastníkem. Žalovaná se vzhledem k výši zajišťované pohledávky neměla spokojit "s pouhým výpisem z katastru nemovitostí", ale "měla podrobit zkoumání všechny podklady, vztahující se k zástavě, zejména se měla zabývat obsahem sbírky listin a celkovým stavem zápisů v katastru nemovitostí". Žalobce dále poukazuje na to, že odevzdáním nemovitostí zástavnímu věřiteli se rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch a že ke vkladu zástavního práva ve prospěch žalované došlo "dnem, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu, tedy dnem 29.8.1996", zatímco listina oznamující přechod práva správy k předmětným nemovitostem na žalobce byla katastrálnímu úřadu doručena dne 6.5.1996 a doplnění oznámení bylo provedeno listinou doručenou katastrálnímu úřadu dne 30.9.1996. Řízení o povolení vkladu zástavního práva probíhalo v době od 29.8.1996 do 10.10.1996, ode dne 30.9.1996 byly "předmětné pozemky zapsány ve správě žalovaného" a žalovaná proto nebyla "v době odevzdání věci v dobré víře s přihlédnutím ke všem okolnostem". Podle názoru žalobce požadavek případného schválení zástavní smlouvy valnou hromadou zástavce podle jeho stanov není "otázkou dodržení formy při jednání navenek", ale může jít o "zásadní vadu schvalovacího procesu"; pro odlišný názor soudů v této otázce však nebyly provedeny důkazy navrhované žalobcem k prokázání tvrzení, že "nebyl dodržen schvalovací proces při rozhodování o uzavření zástavní smlouvy". Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Posouzení otázky dobré víry zástavního věřitele v zápis v katastru nemovitostí již bylo dovolací soudem řešeno, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2005 sp. zn. 29 Odo 1340/2004, podle kterého, "vycházela-li zástavní věřitelka při ověřování vlastnického práva z údajů zapsaných v katastru nemovitostí, byla tím založena právní domněnka o existenci její dobré víry, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci". Ke dni uzavření zástavní smlouvy dne 1.3.1996 byl zástavce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků (zástavy) na základě "velké privatizace - smlouva o převodu". K zápisu vlastnického práva zástavce k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí došlo záznamem pod položkou výkazu změn č. 630/93 na základě žádosti zástavce ze dne 26.10.1993, doručené katastrálnímu úřadu téhož dne, jejíž nedílnou součástí byl "ověřený výpis z privatizačního projektu a.s. Zbrojovka Vsetín". Zástavce "nabyl předmětné pozemky na základě vládou schváleného privatizačního projektu - Usnesení vlády České republiky ze dne 4.3.1992 č. 153", v době schválení privatizačního projektu již byl účinný zákon č. 229/1991 Sb., a "přesto byl schválen privatizační projekt, jehož součástí byly i pozemky, se kterými, v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., mohl disponovat pouze Pozemkový fond České republiky". Jestliže vláda schválila uvedený privatizační projekt, "rozhodla také o převodu předmětných pozemků ze státu na Zbrojovku Vsetín, a.s.".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 5.2.2010 č.j. 11 C 119/2007-281 nerozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku ze dne 19.6.2008 č.j. 11 C 119/2007-153, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27.1.2009 č.j. 57 Co 614/2008-190 zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí projednávané věci bylo mimo jiné významné posouzení podmínek vzniku zástavního práva podle ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 v případě, že zástavce dá do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, zejména podmínky dobré víry zástavního věřitele, jemuž je zástava odevzdána. Protože právní posouzení uvedených otázek odvolacím soudem neodpovídá judikatuře dovolacího soudu a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Otázku, zda k předmětným pozemkům vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 1.3.1996 zástavní právo, je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že zástavní právo bylo podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 10.4.1996 - zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.5.1996 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2. obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že by zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že zástavní smlouva je postižena neplatností z jiného důvodu, k nabytí zástavního práva podle ustanovení §151d odst.1 obč. zák. - jak je nepochybné již z jeho znění - nemůže dojít.
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, má-li důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2011 sp. zn. 21 Cdo 3689/2009].
Katastr nemovitostí ČR je soubor údajů o nemovitostech v České republice. Je zdrojem informací, které slouží mimo jiné také k ochraně práv k nemovitostem. Katastr nemovitostí ČR je veřejný a každý má právo do něj za přítomnosti zaměstnance katastrálního úřadu nahlížet a pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty (srov. §1 a 21 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Katastr nemovitostí ČR je, co se týče zápisu vlastnických, zástavních a dalších práv k nemovitostem, vybudován zejména na principu formální publicity (veřejnosti katastru nemovitostí) a materiální publicity (důvěry, veřejné víry, ve správnost zápisů v katastru nemovitostí). Protože katastr nemovitostí je souborem údajů o nemovitostech, je třeba jej chápat jako celek, který úplnou informaci podává teprve ve své komplexnosti. Výpis z katastru nemovitostí je (i když také pro něj platí princip materiální a formální publicity) pouze dílčím údajem z katastru nemovitostí. Dobrá víra ve smyslu §151d odst. 1 obč. zák. ve vztahu ke katastru nemovitostí tedy předpokládá, že je katastr nemovitostí také jako jediný celek vnímán a je s ním i takto zacházeno (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2636/2008).
V projednávané věci odvolací soud dovodil dobrou víru zástavního věřitele (žalované) při přijetí zástavy poskytnuté na základě zástavní smlouvy ze dne 1.3.1996 z toho, že zástavce (Zbrojovka Vsetín, a.s.) byl v době uzavření zástavní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků (zástavy) "na základě privatizačního projektu", že se "za vlastníka považoval" a "s věcí jako vlastník nakládal" a že žalovanou o svém vlastnictví "výslovně ujistil ve smlouvě o zřízení zástavního práva", přičemž žalovaná "za této situace neměla důvod po uzavření zástavní smlouvy zkoumat, zda někdo třetí zpochybnil vlastnické právo zástavce, kdy a proč".
I když zástavce (Zbrojovka Vsetín, a.s.) byl ještě podle výpisu z katastru nemovitostí (listu vlastnictví č. 139 pro obec a katastrální území Vsetín) ze dne 26.8.1996 vskutku zapsán jako vlastník předmětných pozemků, bylo potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že v jeho části "E" - "Nabývací tituly nebo jiné podklady zápisu" - je (i ve vztahu k předmětným pozemkům) jako nabývací titul vlastnictví zástavce uvedeno "Velká privatizace - smlouva o převodu, privatizační projekt ze dne 16.4.1992 č. 3052/92" - zapsáno pod položkou výkazu změn č. 630/93 a "Velká privatizace - smlouva o převodu, doplněný privatizační projekt č. 3052 ze dne 31.1.1995 č. 3052/92" - zapsáno pod položkou výkazu změn č. 727/95. Vlastnické právo zástavce bylo do katastru nemovitostí - jak bylo v řízení zjištěno - zapsáno v roce 1993 záznamem na základě žádosti zástavce ze dne 26.10.1993, jejíž přílohou byl "ověřený výpis z privatizačního projektu" zástavce. Z tohoto privatizačního projektu (č. 3052 ze dne 16.4.1992) přitom vyplývá, že šlo o privatizaci již založené a vzniklé akciové společnosti Zbrojovka Vsetín podle zákona č. 92/1991 Sb., tedy že předmětem privatizace byla majetková účast státu na této obchodní společnosti. Takovýto privatizační projekt ovšem není (a nemůže být) titulem pro nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům a ani sám o sobě nevypovídá nic o tom, zda součástí majetkové podstaty takto privatizované společnosti byly předmětné pozemky, popřípadě zda by Zbrojovka Vsetín, a.s v důsledku takového privatizačního projektu, jenž vedl ke změně vlastníků akcií společnosti, měla být vlastníkem předmětných pozemků. Titulem pro nabytí vlastnictví předmětných pozemků Zbrojovkou Vsetín, a.s. by mohl být (na základě schváleného privatizačního projektu provedený) vklad takového majetku do základního kapitálu společnosti nebo jeho prodej společnosti na základě kupní smlouvy nebo ve veřejné dražbě (srov. ustanovení §11 až §14 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinných do 12.8.1993), o něm se však ve výpisu z katastru nemovitostí nic neuvádí.
Akciová společnost Zbrojovka Vsetín vznikla - jak vyšlo za řízení najevo - dnem 29.12.1990. Považovala-li se za vlastníka předmětných pozemků, nebylo za řízení objasněno, jak by mohla k tomuto přesvědčení dospět a tedy zda opravdu nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Kdyby předmětné pozemky byly vloženy do jejího základního kapitálu již v souvislosti se založením společnosti, nebyly by ke dni 24.6.1991 (ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) ve vlastnictví státu a žalobci by k nim nemohlo uvedeným dnem vzniknout podle ustanovení §17 zákona č. 229/1991 Sb. právo správy. Otázkami, jaké byly vlastnické vztahy k předmětným pozemkům po vzniku Zbrojovky Vsetín, a.s. až do dne 24.6.1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., se však soudy - vedeny chybnými závěry o titulu pro nabytí vlastnictví na základě privatizačního projektu č. 3052 ze dne 16.4.1992 (a o jeho rozporu s "blokačními ustanoveními zákona o půdě") - nezabývaly.
Dobrou víru žalované soudy v projednávané věci postavily pouze na zjištění, že zástavce (Zbrojovka Vsetín, a.s.) byl v době odevzdání zástavy (ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí) zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí a že zástavnímu věřiteli byla tato skutečnost zřejmá z výpisu z katastru nemovitostí. Tyto okolnosti ovšem samy o sobě dobrou víru (přesvědčení) zástavního věřitele o tom, že zástavci svědčí i právní titul, na jehož základě je jeho vlastnické právo v katastru nemovitostí zapsáno, nezakládá. Zkoumání dobré víry zástavního věřitele nutně vyžaduje posouzení ve vztahu k titulu, na němž se zakládá jeho přesvědčení, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Pod běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu (vztah banka - úvěrový klient) při uzavírání zástavní smlouvy požadovat (od něj očekávat), nutno subsumovat požadavek aktivního zjištění konkrétních skutečností, vedoucích (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) k přesvědčení, že zástavce disponuje takovým právním titulem, jež mu umožňuje věc zastavit. K posouzení dobré víry žalované bylo potřebné současně objasnit, jakým způsobem se v době odevzdání zástavy měla a mohla (objektivně vzato) přesvědčit, kdo je vlastníkem zástavy, tedy, řečeno jinak, jakým způsobem se měla a mohla přesvědčit o nabývacím titulu zástavce a zda v případě, že se o něm přesvědčila, měla či mohla mít (opět objektivně posuzováno) pochybnost, že zástavci příslušné právo k zástavě svědčí. Patřilo totiž k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce vždy náležitě přesvědčil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 3089/2007).
S uvedeným závěrem není v rozporu ani ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť zakládá - v souladu s principem publicity katastru nemovitostí - "speciální" dobrou víru osobě, jež vychází ze stavu zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, avšak to jen ve vztahu k té osobě, jež je ohledně určitého věcného práva jako jeho nositel v katastru zapsána. Jinými slovy řečeno, sám stav zápisu v katastru nemovitostí chrání (prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) osobu vycházející z jeho stavu toliko před osobou, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného práva evidována. Vůči třetím osobám se tato osoba nemůže dovolávat dobré víry podle ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů; o dobrou víru tu tedy jde, jen jestliže ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) důvodné pochybnosti o tom, že ve skutečnosti osobě, jež je jako nositel určitého práva v katastru zapsána, takové právo nesvědčí.
Pro závěr o dobré víře zástavního věřitele, že zástavce byl oprávněn věc zastavit, je rozhodná doba přijetí zástavy; je-li zástavou nemovitost (evidovaná v katastru nemovitostí), je tu významný den, k němuž vznikají právní účinky vkladu zástavního práva podle ustanovení §2 odst.3 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Nelze proto při závěru o zpochybnění dobré víry zástavního věřitele přihlédnout k okolnostem, které zpochybňují vlastnické právo či jiné oprávnění zástavce dát věc do zástavy až ode dne následujícího po podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Odvolací soud se "z hlediska časového" zabýval zkoumáním dobré víry zástavního věřitele ke dni uzavření zástavní smlouvy (ke dni 1.3.1996) a ke dni právních účinků vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí po jeho povolení (ke dni podání návrhu na vklad dne 10.4.1996) a správně nepřihlížel k tomu, k jakým změnám v evidenci vlastnictví došlo později.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem též v závěru, že není dán důvod absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro její neschvální valnou hromadou zástavce akciové společnosti Zbrojovka Vsetín, i kdyby takové schválení vyžadovaly stanovy akciové společnosti. Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které je proto oprávněno jednat jménem společnosti ve všech věcech. Jestliže omezení této "jednatelské působnosti" vyplývá jen z vnitřních aktů společnosti (a nikoliv přímo ze zákona), a tedy i v případě, že právní úkon představenstva vůči třetí osobě je podle stanov společnosti vázán na souhlas valné hromady, jde o omezení "jednatelských oprávnění", které působí jen ve vztazích uvnitř společnosti a které vůči třetím osobám není účinné, přičemž není ani rozhodné, zda třetí osoby byly či nebyly v dobré víře. Právní úkony, které představenstvo učiní v rozporu s úpravou obsaženou ve stanovách, společnost zavazují, i když členové představenstva porušili svou povinnost při výkonu funkce. Je proto správný závěr soudů rovněž o nerozhodnosti důkazů navrhovaných žalobcem k prokázání tvrzení, že "nebyl dodržen schvalovací proces při rozhodování o uzavření zástavní smlouvy".
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť se odvolací soud posouzením dobré víry zástavního věřitele ze shora uvedených hledisek a posouzením aktivní legitimace žalobce (v návaznosti na závěr, kdy byly případně předmětné pozemky vloženy do základního kapitálu zástavce) nezabýval; rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Vsetíně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu