ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.676.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 676/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele BONERA s. r. o. se sídlem Brno, Husovice, Svitavské nábřeží č. 920/33, IČO 47679794, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská č. 456, proti zástavním dlužníkům 1) L. H. , a 2) S. H. , oběma zastoupeným Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně č. 426, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 253/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. června 2009, č. j. 12 Co 160/2009-185, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal k uspokojení pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 8. 7. 2002 mezi zástavními dlužníky a společností CDC-Credit and Development Company a. s. ve výši 750.000,- Kč nařízení soudního prodeje zástavy, a to „pozemkových parcel p.č. 794/6, 794/11, 794/17, 795/1 a 824/1, vše zapsané na LV č. 352, vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník, pro katastrální území Ostružná, obec Ostružná, okres Jeseník“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že společnost CDC-Credit and Development Company a.s. poskytla na základě smlouvy o půjčce ze dne 8. 7. 2002 zástavním dlužníkům částku 750.000 Kč, která byla splatná ve lhůtě do šesti měsíců ode dne podpisu smlouvy, tj. do 8. 1. 2003, a že k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce bylo na základě zástavní smlouvy, uzavřené mezi CDC-Credit and Development Company a. s. a zástavními dlužníky zřízeno k předmětným nemovitostem zástavní právo. Zástavní dlužníci však dosud půjčenou částku včetně jejího příslušenství zcela nezaplatili a ke dni 30. 10. 2006 dluží celkem 1.135.793,- Kč. Na základě dohody o postoupení pohledávky ze dne 18. 9. 2006 přešla uvedená pohledávka z CDC-Credit and Development Company a. s. na BONERA s. r. o. - zástavního věřitele.
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 6. 3. 2007, č. j. 5 C 253/2006- 80, nařídil „k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 1.053.244,40 Kč sestávající z pohledávky na smluvních úrocích ve výši 376.510,- Kč a pohledávky na smluvní pokutě ke dni 28. 2. 2007 ve výši 676.734,40 Kč prodej zástavy: parcely p. č. 794/6, parcely p. č. 794/11, parcely p. č. 794/17, parcely p. č. 795/1, parcely p. č. 824/1, vše v k. ú. Ostružná zapsané na LV č. 352 vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník“, „návrh na uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 122.624,25 Kč prodejem zastavených nemovitostí“ zamítl a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradu nákladů řízení 14.424,- Kč k rukám „zástupce zástavního věřitele“. Vyšel z toho, že „výše pohledávky ze smlouvy o půjčce činí ke dni 28. 02. 2007 částku 1.053.244,40 Kč“, že tato pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví zástavních dlužníků a že tak jsou splněny podmínky pro částečné vyhovění návrhu.
K odvolání zástavních dlužníků Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 2. 2008, č. j. 12 Co 539/2007-104, usnesení soudu prvního stupně „v napadené části, ve výroku I., III.“ (ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval výší úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky, tedy ke dni 8. 7. 2002 tak, aby bylo možno posoudit, zda dohodnutou výši úroků (ve výši 66 % ročně) lze v konkrétním případě tolerovat nebo zda podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry tak, aby bylo možné dovodit, zda šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a tedy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku neplatné či nikoliv. Je-li neplatné ujednání o výši úroku obsažené ve smlouvě o půjčce, „z povahy právního úkonu ani z jeho obsahu nevyplývá, že by tuto část nebylo možné oddělit od ostatního obsahu smlouvy, zejména v té části smlouvy o zástavě nemovitostí, která zajišťovala splnění závazku z právního úkonu o sjednaných úrocích z půjčky“. Proto bude zapotřebí také „zvážit, zda za situace, kdy nevznikla (platně) pohledávka, která měla být zástavním právem na nemovitostech zajištěna, nevzniklo ani zástavní právo“.
Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne 4. 11. 2008, č. j. 5 C 253/2006-149, „návrh na uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 1.053.244,40 Kč prodejem zastavených nemovitostí - parcel p. č. 794/6, 794/11, 794/17, 795/1, 824/1, vše v k. ú. Ostružná“, zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům 1) a 2) na náhradu nákladů řízení částku 32.494,- Kč „k rukám zástupce zástavních dlužníků 1) a 2)“. Byv vázán právním názorem odvolacího soudu a vycházeje z toho, že ve smlouvě o půjčce sjednaná sazba úroků z půjčky ve výši „66% p. a.“ představuje více jak trojnásobek nejvyšších hodnot úrokových sazeb, „jakož i RPSN“, ve smlouvách o úvěrech poskytovaných v rozhodnou dobu bankami, dovodil, že ujednání o „66% p. a.“ úrokové sazbě z půjčky odporuje dobrým mravům a je tedy podle ustanovení §39 obč. zák. neplatné, že však ve smyslu §41 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy, neboť sjednání úroků z půjčky není nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 a 658 obč. zák. Podle smlouvy o půjčce mezi CDC-Credit and Development Company a. s. a zástavními dlužníky ze dne 8. 7. 2002 (při neplatnosti sjednání úroků) tak bylo povinností zástavních dlužníků půjčku 750.000,- Kč vrátit do dne 8. 1. 2003 a v případě nesplnění této povinnosti byli zástavní dlužníci dále povinni plnit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. V řízení bylo prokázáno, že ke dni splatnosti půjčky dlužili zástavní dlužníci jistinu ve výši 585.000,- Kč; za období od 9. 1. 2003 byli povinni z dlužné jistiny hradit smluvní pokutu 0,1 % denně. Při započtení následných plateb nejdříve na nabíhající smluvní pokutu a posléze na dlužnou jistinu ke dni 23. 2. 2004 dluh (a tím i závazek zástavních dlužníků ze smlouvy o půjčce) zcela zanikl zaplacením. Ode dne 23. 2. 2004 tak neexistuje pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, a proto soud prvního stupně návrh zástavního věřitele směřující k uspokojení tvrzené pohledávky jako nedůvodný zamítl.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 6. 2009, č. j. 12 Co 160/2009-185, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům 1) a 2) na nákladech odvolacího řízení 6.150 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Nedomy. Souhlasil se soudem prvního stupně, že „ve smlouvě o půjčce sjednaná sazba úroků z půjčky hodnotou 66 % ročně představuje více jak trojnásobek nejvyšších hodnot úrokových sazeb, jakož i RPSN, ve smlouvách o úvěrech poskytovaných v rozhodnou dobu bankami“, a že „sjednaný úrok je tak neplatný pro rozpor s dobrými mravy“, a shodně se soudem prvního stupně také uzavřel, že vzhledem k neplatnosti sjednaných úroků z prodlení zástavní dlužníci již zcela splnili svůj dluh vůči zástavnímu věřiteli a že tedy neexistuje pohledávka, která by byla zajištěna zástavním právem; soud prvního stupně proto správně zamítl návrh zástavního věřitele směřující k uspokojení tvrzené pohledávky.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zástavní věřitel nesouhlasí se závěrem o neplatnosti ujednání o smluvních úrocích a namítá, že pro posouzení přiměřenosti sjednaného úroku je třeba vycházet z roční procentní sazby nákladů (RPSN), která udává poměr toho, co celkem dlužník zaplatí za to, že půjčku dostal, vůči částce, kterou si půjčil. Dovolatel – jak výslovně uvádí – „nezpochybňuje závěry ustálené a bohaté soudní praxe při posuzování mravnosti či nemravnosti sjednaných úroků z půjčky, ale způsob jejich konkrétní aplikace na souzený případ odvolacím a v důsledku jeho právního názoru i okresním soudem“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 11. 2008, č. j. 5 C 253/2006-149, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zástavní dlužníci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť usnesení odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. o. s. ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Nejedná se přitom o „nepřípustné přenášení sporu z nalézacího do vykonávacího řízení“, ale o zákonem předepsaný postup při rozhodování o prodeji zástavy soudem, který zajišťuje na straně jedné, že k prodeji zástavy soud přistoupí neprodleně, a na straně druhé, že nedojde k prodeji zástavy, nemá-li zástavní věřitel vskutku právo na uspokojení ze zástavy.
Zanikne-li zajištěná pohledávka splněním, započtením nebo z jiného důvodu nebo složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli (obvyklou) cenu zástavy, zástavní právo zanikne [srov. §170 odst.1 písm. a) a e) občanského zákoníku]; uvedené platí také tehdy, dojde-li ke splnění zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny zástavy do konkursní podstaty (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3587/2009). Uvedenými otázkami se soud v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy - jak uvedeno výše - nezabývá a své uplatnění mohou mít jen ve fázi druhé, nařídí-li soud na návrh zástavního věřitele výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Soudy se proto v projednávané věci nesprávně (a nadbytečně) zabývaly též tím, zda plněním poskytnutým zástavními dlužníky došlo k úplnému zaplacení pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 8. 7. 2002 zajištěné zástavním právem na předmětných nemovitostech; tyto otázky pro rozhodnutí soudu v první fázi soudního prodeje zástavy nemají právní význam. Nejvyšší soud ČR se proto nezabýval ani námitkami dovolatele, v nichž s řešením přijatým odvolacím soudem vyjadřoval svůj nesouhlas.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu