ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.714.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 714/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Č. , zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 20, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 16, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 41.781,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 46/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2009 č.j. 11 Co 272/2008-103, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.506,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Svatopluka Šplechtny, advokáta se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 20.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.12.2006 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle §53 zákoníku práce z důvodu "opakované neomluvené absence". Naplnění důvodu k tomuto opatření spatřoval v tom, že "pracovní neschopnost žalobci skončila 6.12.2006" a že "od 7.12.2006 se opakovaně a bez omluvy nedostavil do zaměstnání".
Žalobce se žalobou ze dne 21.2.2007 podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 23.2.2007 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 28.12.2006, je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil (poté, co vzal žalobu zčásti zpět) náhradu mzdy za dobu výpovědní doby ve výši 41.781,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 4.4.2005 jako dělník, že dne 6.12.2005 utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti a pro který byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne 15.11.2006 shledán plně invalidním, a že žalovaný věděl o žalobcově invaliditě, neboť mu pro účely stanovení invalidního důchodu vystavil evidenční list důchodového pojištění. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2006 žalobce považuje za neplatné, neboť žalovaný věděl, že žalobce byl uznán plně invalidním a že tedy není schopen konat dosavadní práci. Žalobce netrvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával; přísluší mu proto náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dvouměsíční výpovědní doby.
Žalovaný potvrdil, že žalobce utrpěl dne 6.12.2005 pracovní úraz, pro jehož následky byl do 6.12.2006 v pracovní neschopnosti a byl mu přiznán invalidní důchod. Po skončení pracovní neschopnosti žalobce nepožádal o převedení na jinou práci a ani nepředložil žalovanému žádný lékařský posudek, na základě kterého by mohl vykonávat u žalovaného jinou práci; teprve po okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce zaslal žalovanému vyjádření MUDr. Pršalové, v němž se "pouze obecně konstatuje, že vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobce byl tomuto přiznán invalidní důchod a že nemůže vykonávat dosavadní zaměstnání s tím, že pokud by se rozhodl vykonávat jiné, bylo by nutné nové posouzení schopnosti toto zaměstnávání vykonávat lékařem".
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7.2.2008 č.j. 14 C 46/2007-82 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.381,50 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 4.4.2005 jako dělník a že dne 6.12.2005 utrpěl pracovní úraz, pro který byl v pracovní neschopnosti až do 6.12.2006 a pro jehož následky byl uznán plně invalidním; potvrzení o ukončení pracovní neschopnosti, na němž byla uvedena poznámka "invalidní důchod", žalobce předal žalovanému. Dne 20.12.2006 proběhlo mezi účastníky jednání, při němž žalobce oznámil žalovanému, že "do práce již docházet nebude, neboť má invalidní důchod", a dne 21.12.2006 ošetřující lékařka MUDr. A. P. vystavila na žádost žalobce potvrzení pro zaměstnavatele, že žalobce není schopen vykonávat dosavadní práci a že mu byl přiznán plný invalidní důchod. Vzhledem k tomu, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti ode dne 7.12.2006 nedocházel do zaměstnání, aniž by žalovaného "řádně informoval o invalidním důchodu" a o tom, jaká má "zdravotní omezení a jaké práce případně může konat", a že žalovaný mohl se žalobcem jednat "o jiné práci, kterou by mohl u žalovaného vykonávat", kdyby žalobce doložil "všechny skutečnosti o zdravotních omezeních", představuje žalobcova nepřítomnost v práci podle názoru soudu prvního stupně "neomluvené absence", přičemž "po žalovaném v dané věci nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával". Soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že "nebylo na místě" použití ustanovení §46 odst. 1 písm. d) či písm. f) zákoníku práce, neboť žalovaný "neměl dostatek informací o zdravotní způsobilosti žalovaného o tom, jaké práce může či nemůže vykonávat", a "bylo zřejmé, že žalobce nadále do práce docházet nebude, a to ani ve výpovědní lhůtě".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4.8.2009 č.j. 11 Co 272/2008-103 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne 27.12.2006, a že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci "náhradu mzdy v hrubé výši" 41.781,- Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.187,27 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.442,42 Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Svatopluka Šplechtny. Poté, co dovodil, že pro právní posouzení věci je rozhodující pouze to, zda "zdravotní stav žalobce umožňoval, aby konal práce, ke kterým byl podle pracovní smlouvy povinen", odvolací soud zdůraznil, že rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne 15.11.2006, z něhož je soud povinen ve smyslu ustanovení §135 odst.2 věty druhé o.s.ř. vycházet, byl žalobce uznán plně invalidním a že tedy zdravotní stav žalobce v rozhodné době od 7.12.2006 do 27.12.2006 mu neumožňoval plnění povinností vyplývající z ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce konat práce podle pracovní smlouvy. Žalobce o uznání plné invalidity žalovaného opakovaně informoval (předložením potvrzení o ukončení pracovní neschopnosti s poznámkou "invalidní důchod" a při osobním jednání s žalovaným dne 20.12.2006, kdy žalovanému sdělil, že do práce docházet nebude, protože má invalidní důchod), a proto jednání žalobce, které žalovaný vymezil jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (nedostavení se do zaměstnání od 7.12. do 27.12.2006), není porušením pracovní kázně; okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2006 je proto0 neplatným právním úkonem. Protože žalobce dopisem ze dne 19.2.2007 sdělil žalovanému, že na dalším zaměstnávání netrvá, skončil pracovní poměr účastníků ve smyslu ustanovení §61 odst.3 písm.b) zákoníku práce dnem 28.12.2006 a žalobce má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby (za dva měsíce). Při stanovení náhrady mzdy vycházel odvolací soud z pravděpodobného výdělku, stanoveného na základě "hrubé mzdy, které by žalobce v rozhodném období zřejmě dosáhl" (z hrubé hodinové mzdy, kterou dosahoval od vzniku pracovního poměru do pracovního úrazu), ve výši 20.972,69 Kč. I když náhrada mzdy za dobu výpovědní doby činí 41.945,38 Kč, přiznal mu odvolací soud pouze částku 41.781,- Kč, kterou žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby) v řízení požadoval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že "žalobce žalovanému nikterak neprokázal, že mu byl přiznán invalidní důchod", a že "ani z lékařských zpráv ošetřující lékařky nevyšly najevo žádné skutečnosti o konkrétních omezeních žalobce". Uvedl, že již dříve zaměstnával zaměstnance se zdravotním omezením, že, kdyby žalobce "doložil požadované skutečnosti, mohl mu žalovaný dát jinou práci, případně s ním ukončit pracovní poměr dohodou nebo podle §46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce". Žalobce však rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu žalovanému nikdy nepředal a žalovaný proto nemohl rozvázat jeho pracovní poměr podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce". Žalovaný se snažil nastalou situaci řešit, žalobce však "odmítl ukončit pracovní poměr dohodou, požadované podklady žalovanému nedoložil a do práce nenastoupil, žalovaný tak neměl jinou možnost, než okamžitě zrušit se žalobcem pracovní poměr". Podle názoru žalovaného se "jednalo o záměrnou absenci a neřešení celé situace, nikoliv o absenci z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, ani o jiné důležité důvody týkající se osoby žalobce"; kdyby žalobce "souhlasil s tím, že bude jeho absence považována za pracovní volno, mohlo dojít k ukončení pracovního poměru dohodou a ke smírnému vyřešení celé věci". Odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že žalobce "neměl žádný zájem na smírném vyřešení věci" a že žalovanému "nepředložil potřebné dokumenty a vznášel nepřiměřené majetkové požadavky", a dovodit, že "takovýto výkon práv je v rozporu s dobrými mravy, a nepřiznat žalobci nárok na náhradu mzdy ani náhradu nákladů řízení". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, event. zamítl. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti jehož výroku o věci samé je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce, který pracoval u žalovaného v pracovním poměru sjednaném ode dne 4.4.2005 na dobu neurčitou nejprve jako dělník a později jako řidič, utrpěl dne 6.12.2005 pracovní úraz, pro jehož následky byl ode dne 7.12.2005 uznán práce neschopným. Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne 15.11.2006 byl žalobce uznán plně invalidním "dle §39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění", neboť "z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%", a dnem 6.12.2006 byla jeho pracovní neschopnost ukončena z důvodu uplynutí podpůrčí doby. Po skončení pracovní neschopnosti žalobce nenastoupil zpět do práce s odůvodněním, že není schopen vykonávat dosavadní práci a že mu byl přiznán invalidní důchod. Žalovaný dopisem ze dne 27.12.2006 okamžitě zrušil se žalobcem pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce pro hrubé porušení pracovní kázně, které spatřoval v tom, že žalobce po ukončení pracovní neschopnosti 6.12.2006 "od 7.12.2006 opakovaně a bez omluvy nenastoupil do zaměstnání"; dopis byl žalobci doručen dne 28.12.2006.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný okamžitě zrušil se žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 27.12.2006, který žalobce převzal dne 28.12.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.) - dále jen "zák. práce".
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. b) zák. práce zrušil-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně okamžitě nebo ve zkušební době, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
Z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce vyplývá že, zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, jestliže zaměstnanec porušil pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity (porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem).
Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době [§35 odst. 1 písm. b), §73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce]. Naproti tomu zaměstnavatel je - mimo jiné - povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti [§133 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1979 sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Obdobně - s ohledem na shora podaný výklad - nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení pracovní kázně) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 2779/2005).
V projednávané věci bylo - jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobce poté, co jeho ošetřující lékařka z formálních důvodů (po uplynutí podpůrčí doby) ukončila jeho pracovní neschopnost ke dni 6.12.2006, odmítl nastoupit do zaměstnání na své pracoviště s odůvodněním, že není schopen vykonávat dosavadní (dohodnutou) práci a že mu byl přiznán plný invalidní důchod. Odvolací soud správně dovodil, že pro závěr o tom, zda se žalobce tímto jednáním (kterým žalovaný odůvodnil předmětné okamžité ukončení pracovního poměru ze dne 27.12.2006) dopustil porušení pracovní kázně, bylo nezbytné postavit najisto, zda žalobce byl nebo nebyl ve dnech 7.12. až 27.12.2006 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (způsobilý) vykonávat práci podle pracovní smlouvy.
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k jeho zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne 15.11.2006, jímž byl žalobce uznán plně invalidním podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že "z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%". Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z tohoto rozhodnutí, z něhož je soud povinen podle §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vycházet, je třeba dovodit, že zdravotní stav žalobce mu v rozhodné době od 7.12. do 27.12.2006 neumožňoval (vylučoval) plnění povinností vyplývajících z ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, a že proto jednání žalobce, které žalovaný skutkově vymezil jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (nedostavení se do zaměstnání ve dnech 7.12.2006 až 27.12.2006), není porušením pracovní kázně, pro které by žalovaný mohl se žalobcem platně okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Požadavky žalobce nelze důvodně označil za odporující dobrým mravům.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. §7 odst.2 zák. práce). Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", považovat chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za výkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalovaný nepochybně (jak vyplývá z výsledků dokazování) věděl, že žalobce byl uznán plně invalidním, aniž by tu bylo jakkoliv významné, zda mu žalobce předložil příslušné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení. Za tohoto stavu věci žalovanému nic nebránilo, aby z nezpůsobilosti žalobce vykonávat dosavadní práci (práci, kterou měl konat v pracovním poměru účastníků) vyvodil odpovídající závěry. Přistoupil-li však žalovaný k (nedůvodnému) okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání žalobce, kterým se domáhal vyslovení (určení) neplatnosti tohoto právního úkonů a kterým požadoval náhradu mzdy za dobu výpovědní doby podle ustanovení §61 odst.3 písm.b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.955,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod 4, §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 11.255,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Svatopluk Šplechtna osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 2.251,- Kč (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání žalovaného bylo ve věci samé zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 13.506,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu