ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.920.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 920/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. D. , zastoupeného Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova č. 24, proti žalované České televizi se sídlem v Praze 4 - Kavčí Hory, IČO 00027383, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 133/2002 a 15 C 89/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2009 č.j. 68 Co 598/2008-242, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná sdělila dopisem ze dne 22.1.2002 žalobci a dopisem ze dne 28.1.2002 F. R., že jim dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v obou případech v tom, že „opatřením ředitele výroby a techniky č. 1 ze dne 9.1.2002 bylo s účinností od 1.5.2002 zrušeno místo řidiče“, které žalobci v dopravním provozu zastávali, a proto, vzhledem k tomu, že nikdo z nich „žádné z nabízených volných míst do 21.1.2002 (resp. F. R. do 25.1.2002) nepřijal“, stali se pro Českou televizi nadbytečnými.
Žalobce a F. R. se samostatně podanými žalobami domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žaloby zdůvodnili zejména tím, že žalovaná má možnost je dále zaměstnávat, neboť ještě v průběhu výpovědní doby jim nabízela, aby i nadále pro ni pracovali jako řidiči „za použití vozidel žalované“, avšak jako osoby samostatně výdělečně činné. Podle názoru žalobců „toto jednání zaměstnavatele je klasickým zneužitím zákona“ a porušením nejen zákoníku práce, ale i ustanovení §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, neboť právnická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomuto účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co věc žalobce a F. R. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 13.6.2003 č.j. 15 C 133/2002-55 žalobu žalobce a žalobu F. R. zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalované nelze vytýkat porušení ustanovení §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb. V daném případě je totiž předmětem činnosti žalované především provozování televizního a rozhlasového vysílání (kromě doplňkových aktivit, na které má živnostenské oprávnění, a které v tomto sporu nejsou podstatné), a doprava tedy nepatří do předmětu její činnosti. Podle názoru soudu prvního stupně sice „je pravdou, že pořady se často natáčejí v exteriérech a věci a osoby je třeba tam dopravit“, avšak „doprava přímo nesouvisí s výrobou takového pořadu“.
K odvolání žalobce a F. R. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.11.2003 č.j. 11 Co 353/2003-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který podle jeho názoru „správně vycházel ze zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a ze zapsaného předmětu podnikání žalované“, a dospěl ke správnému závěru o tom, že „v případě žalované nelze usuzovat na její povinnost zaměstnávat řidiče v pracovním poměru“. O nadbytečnost zaměstnance se totiž jedná v případě, že zaměstnavatel nadále nepotřebuje práce konané zaměstnancem buď vůbec, nebo alespoň v původním rozsahu nebo náplni. „V daném případě žalovaná usoudila, že nepotřebuje určitý počet řidičů, což se promítlo v uvedené organizační změně. Žalovaná usoudila, že jí postačí zaměstnávat řidiče pracemi podle konkrétní potřeby na základě smlouvy“. Podle názoru odvolacího soudu „je pak než logické, že se jedná o stejnou činnost jako v pracovním poměru (řidič), nicméně z hlediska obsahu a rozsahu práv a povinností na straně účastníků o činnost odlišnou“.
K dovolání žalobce a F. R. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že z hlediska povinnosti zaměstnavatele zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho činnosti zaměstnanci v pracovních vztazích podle zákoníku práce je podstatné, zda jde o takovou běžnou činnost, která souvisí přímo se zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku (stanoveného zákonem). V případě vzdálenější souvislosti s předmětem činnosti zaměstnavatele je již věcí jeho úvahy, jakým způsobem bude tyto činnosti zajišťovat; z tohoto hlediska již není významné, zda se jedná o činnost svou povahou výjimečnou anebo jinak běžnou, nebo o činnost, která je pro chod podniku důležitá, či dokonce nezbytná. Vzhledem k uvedenému bylo tudíž na žalované, jejímž (zákonem stanoveným) předmětem činnosti je „poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů na území České republiky“, zda bude zajišťovat dopravu prostřednictvím svých zaměstnanců nebo bude využívat služeb v oblasti silniční motorové dopravy, poskytovaných kupř. jako koncesovaná živnost na základě zákona č. 455/1991 Sb. Protože však žalovaná netvrdila, že začala využívat služeb řidičů na základě koncesované živnosti v oblasti silniční motorové dopravy, zabýval se dovolací soud povahou „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, která byla u žalované od 1.5.2002 právním podkladem pro zajištění dopravní obsluhy řidiči „externisty“, a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu, kdy z obsahu spisu nevyplývají (a žalovaná jejich existenci ani netvrdí) předpoklady, jimiž je charakterizován „podnikatelský“ vztah a kdy se „zhotovitelé“ (jak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) zavázali „provádět přepravu věcí a osob vozidly objednatele (žalované)“, „jehož logem je vozidlo zpravidla opatřeno“, že se zavázali tak činit „po území České republiky a států Evropy“ s tím, že „smlouva nabývá účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami“, neznamená to z obsahového hlediska nic jiného, než dohodu o podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 zák. práce; na uvedeném závěru nic nemění, že řidiči „jsou sice úkolováni dispečinkem, ale jízdu podle jeho pokynů musí provést až poté, co dílčí objednávku přijali“, že „nemají pracovní dobu“ a že „jsou placeni za uskutečněné dílo, nikoliv za to, že práci konají“, protože uvedené skutečnosti představují dohodu o dalších (pracovních a mzdových) podmínkách, na kterých měli účastníci zájem, podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce. Podle názoru dovolacího soudu proto „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“ představovaly simulované právní úkony (zastírající platné pracovní smlouvy) a je třeba uzavřít, že výše uvedená změna obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách nově přijímaných řidičů není organizační změnou ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na jejímž základě by žalovaná mohla dát žalobci a F. R. platnou výpověď z pracovního poměru. Kromě toho dovolací soud shledal v rozporu se zákonem rovněž postup žalované při plnění její nabídkové povinnosti, jestliže žalobci a F. R. před dáním výpovědi předložila „nabídku volných míst v České televizi k datu 10.1.2002 (resp. k datu 16.1.2002), „ze které můžete vybírat nové pracovní zařazení odpovídající Vaší kvalifikaci a zdravotnímu stavu do 21.1.2002 (resp. do 25.1.2002)“, neboť – jak dovolací soud zdůraznil - odkaz na seznam pracovních míst, o nichž není zřejmé, zda se ve vztahu k zaměstnanci, jemuž má být dána výpověď, jedná o práci vhodnou ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 zák. práce a zda nabízená pracovní místa jsou v době, kdy je nabídka činěna, vůbec volná, není způsobilým úkonem ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 8.9.2006 č.j. 15 C 89/2005-159 žalobám žalobce a F. R. vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a F. R. na náhradě nákladů řízení 12.400,- Kč „na účet jejich právního zástupce“. Poté, co „soud znovu prověřil smlouvy, které žalovaná uzavřela s řidiči na základě rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob, a co z nich zjistil, že tato osoba si musela zajistit koncesní listinu na vlastní podnikání (jehož předmětem byla silniční motorová doprava) a tato osoba pak na základě převzetí motorového vozidla od žalované vykazovala a sama účtovala jízdy, které pro žalovanou vykonávala“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tuto „rámcovou smlouvu o přepravě věcí a osob“ lze „charakterizovat jako smlouvu, kdy podnikatel na základě činnosti a vlastním jménem na vlastní zodpovědnost vykonává činnosti za účelem výdělku“, a že „z těchto důvodů se domnívá, že tato činnost je vykonávána podle ustanovení §2 odst. 1 obch. zák.“. Zabývaje se dále otázkou splnění nabídkové povinnosti ze strany žalované soud prvního stupně s poukazem na právní názor, vyslovený dovolacím soudem v rozsudku ze dne 8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102, dovodil, že tato „hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi splněna nebyla“, jelikož „žalovaná nepředložila soudu žádný jiný důkaz o tom, že by postupovala jinak podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, tzn. že by nabídla žalobci a F. R. nějakou konkrétní práci“ ze seznamu volných míst, který jim zaslala v dopisech ze dne 16.1.2002 a 17.1.2002“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.5.2007 č. j. 68 Co 128/2007-185, ve znění usnesení ze dne 21.5.2007 č.j. 68 Co 128/2007-188 a ze dne 10.10.2007 č.j. 68 Co 128/2007-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu mezi F. R. a žalovanou potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku o nákladech řízení mezi F. R. a žalovanou rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit F. R. na náhradě nákladů řízení 33.507,- Kč „k rukám jeho advokáta“, a rozhodl, že tamtéž je žalovaná povinna zaplatit F. R. na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.996,- Kč. Odvolací soud na základě doplněného dokazování zjistil, že fyzické osoby, s nimiž žalovaná uzavřela od 1.5.2002 smlouvy o zajištění dopravy, „vykonávaly pro žalovanou činnost v rámci svého podnikání na základě koncesních listin na předmět podnikání silniční motorová vozidla“; tyto „samostatně činné“ fyzické osoby „fakturovaly na základě objednávek žalované vykonanou práci podle rámcové smlouvy o přepravě osob a věcí“ a „žalovaná jim cenu prací hradila“, přičemž „přepravu prováděly (zpravidla) vozidly žalované, která přebíraly na základě protokolu o převzetí a odevzdání vozidla České televize“. Za tohoto stavu odvolací soud „sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalovaná na základě rozhodnutí o reorganizaci své činnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců v pozici řidičů, a to za situace, kdy doprava je v rámci činnosti žalované obslužnou, nikoliv základní podnikatelskou činností zapsanou v obchodním rejstříku, důvodně ve vztahu k žalobci i F. R. využila výpovědní důvod ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť po reorganizaci provedené v souladu se zákonem se oba stali pro ni ve své funkci řidiče nadbytečnými a na základě stávající pracovní smlouvy je k výkonu uvedené práce neměla možnost zaměstnávat“. Vzhledem k tomu, že na seznamu volných pracovní míst, který žalovaná zaslala F. R., „byla taková pracovní místa, která jmenovaný mohl zastávat“, avšak žalovaná vůči němu „neučinila výslovnou nabídku umožňující uzavření dohody o změně dosud sjednaných pracovních podmínek, a nesplnila tedy svoji nabídkovou povinnost“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že s F. R. „nebyl pracovní poměr výpovědí ukončen platně“. Jiná procesní situace ovšem podle názoru odvolacího soudu nastala ve vztahu k žalobci, ohledně něhož žalovaná již před soudem prvního stupně namítala, že pro něj neměla žádné volné pracovní místo s ohledem na to, že se jednalo o zaměstnance se základním vzděláním, zatímco všechna pracovní místa v té době u žalované volná vyžadovala určitou kvalifikaci. Protože se soud prvního stupně důvodností této námitky, kterou žalobce při odvolacím řízení vyvracel, nijak nezabýval, odvolací soud mu uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu.
Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 16.4.2008 č. j. 15 C 89/2005-213 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dne 22.1.2002 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25.063,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. Pavla Ondry. Soud prvního stupně při zkoumání, zda žalovaná ve vztahu k žalobci při nabídce volných pracovních míst postupovala správně, vycházel ze zjištění, že všechny profese uvedené v seznamu pracovních míst, která byla u žalované ke dni 10.1.2002 volná, „si vyžadovaly určité kvalifikace“, a že v seznamu volných pracovních míst ke dni 10.1.2002 „je jediná profese, kterou by mohl žalobce vykonávat – lešenář, kde je však zapotřebí, aby měl praxi v tomto oboru a byl zdravý a měl ukončenou vojenskou službu“. Zdůraznil však, že „již od nabídky volných pracovních míst od 16.1.2002 se vedle lešenáře uvádí v nabídce volných pracovních míst také stavěč dělník - zařizovač, minimální vyučení, fyzická zdatnost a trestní bezúhonnost“, což byla práce, kterou žalobce „vykonával dříve u jiných divadel, neboť se jedná hlavně o stavbu dekorací“. Protože tato práce nebyla žalobci nabídnuta, „i když po nabídce z 10.1.2002 se toto místo uvolnilo a bylo volné ještě 4.2.2002, tzn. po podání výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.1.2002“, soud prvního stupně uzavřel, že za této situace žalovaná „nesplnila svoji nabídkovou povinnost, kterou měla ve smyslu ust. §46 odst. 2 zák. práce“, a že z tohoto důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.3.2009 č. j. 68 Co 598/2008-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud setrval na svých právních názorech, které vyslovil ve svém rozsudku ze dne 21.5.2007 č.j. 68 Co 128/2007-185 k otázce důvodnosti žalovanou uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve vztahu k žalobci. Při rozhodování, zda výpověď z pracovního poměru daná žalobci „je neplatná vinou nesplnění nabídkové povinnosti žalované stanovené v ust. §46 odst. 2 zák. práce“, pak přisvědčil soudu prvního stupně, že „žalobce nebyl schopen vykonávat funkci lešenáře“, neboť – jak soud prvního stupně správně zjistil – „pro výkon této práce bylo třeba zvláštního školení, které bylo třeba pravidelně opakovat“, a žalobce ani „netvrdil, že by byl schopen vykonávat funkci lešenáře, ani to, že by byl držitelem průkazu lešenáře či absolventem potřebných školení pro výkon této funkce“. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal žalobce schopným (s ohledem na jeho vzdělání, praxi a zdravotní stav) ani k výkonu práce dělník stavěč dělník – zařizovač (pro kterou bylo ze strany žalované vyžadováno minimálně vyučení, fyzická zdatnost a trestní bezúhonnost), „a to především proto, že v řízení bylo postaveno najisto, že žalobce není jednak vyučen, jednak není, resp. nebyl v době, kdy s ním byl výpovědí rozvázán pracovní poměr, fyzicky zdatný“. Za této situace, kdy sám žalobce v řízení netvrdil opak, nelze podle názoru odvolacího soudu „i s odkazem na ustálenou judikaturu soudů“ dospět k závěru, že by žalovaná byla povinna toto volné pracovní místo žalobci nabídnout, jestliže „je právem zaměstnavatele, aby sám podle svého uvážení stanovil požadavky, které považuje za nezbytné pro řádný výkon určité práce“. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce v letech 1963 a 1964 vykonával práci „kulisáka“ pro pražská divadla, a to „s ohledem na odstup doby, posun technického vybavení při provádění obdobných prací, ale zejména s ohledem na nedostatek fyzické zdatnosti žalobce v době rozvázání pracovního poměru a nedostatek vyučení jako kvalifikačního požadavku žalované stanovené pro obsazení volného pracovního místa“ dělník stavěč – zařizovač. Protože za této situace bylo podle názoru odvolacího soudu „v řízení prokázáno, že žalovaná v době výpovědi z pracovního poměru neměla pro žalobce žádné (vhodné) volné pracovní místo, nemůže být to, že žalobci žádné místo nenabídla, důvodem pro neplatnost výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná ve vztahu k žalobci splnila svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť v době dání výpovědi nebylo u žalované žádné vhodné volné pracovní místo, které by mohla žalobci nabídnout. Podle názoru dovolatele „právě práce stavěče dělníka byla volným pracovním místem v době výpovědi, tedy ke dni doručení výpovědi žalobci dne 24.1.2002, a měla být žalobci nabídnuta, neboť se jedná o práci v kategorii pomocného dělníka“. Opačný závěr odvolací soud „opírá o zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají“. Podle názoru dovolatele „není patrné, na základě jakého důkazu dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nebyl v době výpovědi fyzicky zdatný“, (soud neprovedl žádný důkaz týkající se zdravotní způsobilosti žalobce ke dni 24.1.2002) a „neprovedl ani žádný důkaz, kterým by prokazoval posun technického vybavení pro provádění obdobných prací (kulisák)“. Dovolatel přitom poukázal na obsah písemného vyjádření žalované ze dne 20.3.2008, kde žalovaná potvrzuje, že podle pracovního prostředí u žalované „lze práci kulisáka podřadit pod označení stavěč scénických dekorací nebo dělník stavěč“. Odvolací soud pak v této souvislosti pochybil, jestliže přesto, že nesouhlasil s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně, „nezopakoval důkazy o vykonané praxi žalobce jako kulisáka v Národním divadle, Městských divadlech pražských a v Hudebním divadle v Karlíně“. Podle názoru dovolatele mohl žalobce vykonávat i práci lešenáře, neboť všechny žalovanou požadované předpoklady (absolvování zdravotní prohlídky pro práci ve výškách, řádné proškolení a průkaz lešenáře) mohl po předchozí průpravě splnit (žalobci není známo, že by existoval vzdělávací obor lešenář, jímž žalovaná podmiňuje výkon této práce), „přičemž nelze dopředu předjímat, zda byl či nebyl fyzicky způsobilý pro výkon této činnosti“. Odvolací soud se podle mínění dovolatele rovněž „nevypořádal s rozpory ve výpovědích žalované, která zpočátku zaujímala stanovisko, že nabídkovou povinnost splnila, tedy že volné pracovní místo existovalo a ona jej žalobci nabídla, později však zcela účelově zaujala žalovaná stanovisko, že žádné místo neměla a tak nemusela žalobci nic nabízet“. V dalším řízení se pak odvolací soud již nezabýval otázkou, „zda takto účelově přizpůsobená výpověď žalované není změnou výpovědního důvodu, resp. změnou skutečností, pro kterou lze dát výpověď z organizačních důvodů“, jestliže – jak dovolatel zdůraznil - z obsahu výpovědi dané žalobci vyplývá, že „k rozvázání pracovního poměru dochází s odkazem na skutečnost, že žalobci byla nabídnuta volná pracovní místa, ovšem protože žádné nepřijal, stal se nadbytečným“. Kromě toho žalobce vytkl odvolacímu soudu „nesprávné právní posouzení otázky podnikání bývalých zaměstnanců – řidičů žalované, a to ve vztahu k zajišťování dopravy pro žalovanou“. Dovozoval, že jejich činnost vykonávaná podle rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob, ačkoli získali živnostenská oprávnění k výkonu koncesované živnosti v oblasti dopravy, „nesplňuje pojmové znaky živnosti“, neboť byli „ve své samostatnosti při provozování činnosti omezováni žalovanou“, když byli vázáni pokynem žalované „ve smyslu časového rozsahu a předpokládané trasy přepravy“. Podle názoru dovolatele „pokud si podnikatel nemůže sám určit, jakou trasu přepravy zvolí, nemůže se jednat o samostatnost v jeho činnosti“, a „stejně tak není možné hodnotit samostatnost výkonu činnosti dotčených podnikatelů s ohledem na jejich povinnost dodržovat vnitřní předpisy objednatele – žalované“. Kromě toho nelze přehlédnout, že žalované byla fakturována „pouze činnost řidiče s vozem, nikoli provedení služby spočívající v přepravě osob či věcí“. Podle jeho názoru se tedy „jedná o zastřený právní úkon, kterým se žalovaná snažila obejít příslušná ustanovení zákoníku práce, když uvedený postup je třeba posuzovat jako změnu obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách řidičů žalované (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 2137/2004-102)“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval pro žalovanou v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy, naposledy jako řidič dopravního provozu. Opatřením ředitele výroby a techniky č. 1 ze dne 9.1.2002 byl na středisku 692-doprava s účinností od 1.5.2002 snížen počet pracovních míst „řidič silničních motorových vozidel“ o celkem 46, s tím, že - jak plyne ze žádosti žalované o projednání zrušení pracovních míst adresované „Výkonnému výboru NOO“ - „převážná část řidičů“ „bude s Českou televizí externě spolupracovat“. Žalovaná poté dopisem ze dne 10.1.2002 sdělila žalobci, že jeho pracovní místo řidiče bylo zrušeno, že činí nabídku „rozvázání pracovního poměru dohodou“ a že „současně“ předkládá „nabídku volných míst v České televizi k datu 10.1.2002“, „ze které můžete vybírat nové pracovní zařazení odpovídající Vaší kvalifikaci a zdravotnímu stavu do 21.1.2002“. Následně žalovaná dopisem ze dne 22.1.2002, který žalobce převzal dne 24.1.2002, sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že se žalobce v souvislosti s „opatřením ředitele výroby a techniky č. 1 ze dne 9.1.2002“, jímž bylo „s účinností od 1.5.2002 zrušeno místo řidiče“, které žalobce v dopravním provozu zastával, „stal pro žalovanou nadbytečným“. Ke dni dání výpovědi bylo u žalované – kromě jiných – volné pracovní místo „lešenáře“ a „dělníka stavěče – zařizovače“. Od 1.5.2002 začala být doprava u žalované zajišťována řidiči – externisty, na základě „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“ uzavírané s každým z nich, v níž se - kromě jiného - „zhotovitel“ zavázal „pro objednatele na základě dílčích objednávek a dále uvedených podmínek provádět přepravu věcí a osob vozidly objednatele po území České republiky a států Evropy a objednatel se zavazuje za to zhotoviteli zaplatit sjednanou cenu“.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.1.2002 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce] – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Z uvedeného vyplývá, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
V daném případě nebylo pochyb o tom, že žalovaná přijala (svým ředitelem výroby a techniky) rozhodnutí o organizační změně, sledující snížení počtu zaměstnanců u žalované spočívající mimo jiné v tom, že práce v dopravním provozu, které doposud vykonávali řidiči v pracovním poměru, budou vykonávat řidiči - externisté na základě „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, a že se žalobce v důsledku této organizační změny stal pro žalovanou nadbytečným. Pro posouzení věci však bylo významné, zda uvedený postup žalované byl v souladu se zákonem.
V této souvislosti vyslovil dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102 názor, že z hlediska povinnosti zaměstnavatele zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho činnosti zaměstnanci v pracovních vztazích podle zákoníku práce (srov. §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 28.5.2002) je podstatné, zda jde o takovou běžnou činnost, která souvisí přímo se zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku (stanoveného zákonem). V případě vzdálenější souvislosti s předmětem činnosti zaměstnavatele je již věcí jeho úvahy, jakým způsobem bude tyto činnosti zajišťovat; z tohoto hlediska již není významné, zda se jedná o činnost svou povahou výjimečnou anebo jinak běžnou, nebo o činnost, která je pro chod podniku důležitá, či dokonce nezbytná. Z uvedeného vyplývá, že v případě žalované, která byla zřízena zákonem č. 483/1991 Sb., jímž byl zároveň vymezen předmět její činnosti: Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky (§2 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb.), záviselo pouze na její úvaze, zda bude zajišťovat dopravu (jako činnost obslužnou ve vztahu k předmětu její činnosti) prostřednictvím svých zaměstnanců nebo bude využívat služeb v oblasti silniční motorové dopravy, poskytovaných kupř. jako koncesovaná živnost na základě zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Tato činnost - jak dále v souvislosti s dalším výkladem bylo zmíněno - by mohla být podle okolností posouzena jako podnikání, avšak pouze za předpokladu, jestliže by se jednalo o soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obch. zák.) a kdyby „zhotovitelé“ (jak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) byli „podnikateli“ ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 obch. zák. Zabývaje se dále povahou „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, která byla u žalované od 1.5.2002 právním podkladem pro zajištění dopravní obsluhy řidiči „externisty“, pak dovolací soud dovodil, že ujednání mezi „zhotoviteli“ (jak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) a „objednatelem“ (žalovanou) představují z obsahového hlediska toliko změnu obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách nově přijímaných řidičů, což ovšem není organizační změnou ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
V dalším řízení (následujícím po rozsudku dovolacího soudu ze dne 8.3.2005 č. j. 21 Cdo 2137/2004-102) učinil soud prvního stupně skutková zjištění (a odvolací soud se s nimi ztotožnil), že fyzické osoby, s nimiž žalovaná uzavřela od 1.5.2002 „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, „vykonávaly pro žalovanou činnost v rámci svého podnikání na základě koncesních listin na předmět podnikání silniční motorová vozidla“, vydaných „dle §54 odst. 1 a 2, resp. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů“. Na základě této skutečnosti, a s přihlédnutím k tomu, že tyto „samostatně činné“ fyzické osoby „fakturovaly na základě objednávek žalované vykonanou práci podle rámcové smlouvy o přepravě osob a věcí“ a „žalovaná jim cenu prací hradila“, dovodil, že se jednalo o soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem, podnikajícím na základě živnostenského oprávnění (koncesní listiny), vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku podle ustanovení §2 odst. 1 a 2 obch. zák. S tímto závěrem nelze vyslovit souhlas.
Odvolací soud náležitě neuvážil, že zjištění, že řidiči „externisté“ disponovali rovněž koncesní listinou vydanou pro „předmět podnikání: silniční motorová doprava osobní“, představuje pouze jevovou stránku věci. Přehlédl, že východiskem úvah při posuzování povahy právního vztahu mezi účastníky - jak již bylo v dřívějším rozhodnutí dovolacího soudu zdůrazněno – nemůže být sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, že tato okolnost není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný (§242 odst. 1 písm. b/ zák. práce, §37 obč. zák.). Z tohoto hlediska je tedy třeba rozlišovat, že zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obch. zák.).
V posuzovaném případě samotná okolnost, že řidiči „externisté“ disponovali koncesní listinou, na věcném obsahu právního vztahu s žalovanou založeném „rámcovou smlouvou o přepravě osob a věcí“ ničeho nezměnila. „Zhotovitelé“ (tak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) se zavázali – jak zůstává v posuzované věci po skutkové stránce zjištěno - „provádět přepravu věcí a osob vozidly objednatele,“ „jehož logem je vozidlo zpravidla opatřeno,“ že zavázali se tak činit „po území České republiky a států Evropy“ s tím, že „smlouva nabývá účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami,“ což neznamená z obsahového hlediska nic jiného, než dohodu o podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 zák. práce. Ostatně o činnosti jako podnikatele vlastním jménem na vlastní zodpovědnost nevypovídá kupř. ani ujednání v rámcové smlouvě, podle něhož „objednatel“ nese náklady na údržbu automobilu a pohonné hmoty (čerpání se „zpravidla odehrává prostřednictvím platební karty CCS objednatele“), a smlouvu o odpovědnosti za škodu má rovněž uzavřenou „objednatel“ jako pojistník. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že řidiči „jsou sice úkolováni dispečinkem, ale jízdu podle jeho pokynů musí provést až poté, co dílčí objednávku přijali,“ že „nemají pracovní dobu“ a že „jsou placeni za uskutečněné dílo, nikoliv za to, že práci konají,“ protože uvedené skutečnosti představují dohodu o dalších (pracovních a mzdových) podmínkách, na kterých měli účastníci zájem, podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce. Z těchto důvodů dovolací soud setrvává na názoru, že výše uvedená změna obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách nově přijímaných řidičů není organizační změnou ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a nemá důvod svůj názor měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu