ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.958.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 958/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složené z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. I. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Fadingerem, advokátem se sídlem v Tišnově, Brněnská č. 184, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, o odškodnění pracovního úrazu a o 130.660,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 1416/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2009 č.j. 15 Co 134/2008-539, ve znění usnesení ze dne 9. října 2009 č. j. 15 Co 134/2008-543, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku krajského soudu III., jímž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci za ztížení společenského uplatnění částku 11.250,- Kč“, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku I., jímž byl změněn zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci na odstupném částku 130.660,- Kč s 3% úrokem od 11.12.1993 do 14.7.1994 a 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení“, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. listopadu 2007 č.j. 5 C 1416/93-484 ve výroku I., se v tomto rozsahu zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu) náhrady škody za pracovní úrazy ze dne 13.2.1992 a 11.5.1992 sestávající z bolestného, ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 11.5.1992 do 12.5.1993, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti od 12.5.1993, jakož i odstupného ve výši 130.660,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval naposledy jako horník v podzemí a dne 13.2.1992 utrpěl pracovní úraz tím, že při přípravě kulatiny k rozrážce uklouzl pravou nohou po kolejnici, spadl na zem a kulatina, kterou nesl, jej zasáhla do kolena. V druhém případě zvedal VK-22 s podpěrou na poval, přitom jej píchlo v koleně a došlo k zablokování kolena. Žalovaný, třebaže byl o obou úrazech informován, provedl pouze formální šetření a odmítl jakoukoli náhradu s odůvodněním, že jde o tzv. obecnou chorobu, respektive zvýšenou dispozici k předmětnému onemocnění. Protože jeho pracovní poměr skončil výpovědí ze zdravotních důvodů pro následky uvedených úrazů, domáhal se též odstupného ve výši desetinásobku průměrného výdělku.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 12.4.2000 č. j. 5 C 1416/93-130 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci (I.)„na bolestném částku 1.050,- Kč“ s 11% úrokem od 1.3.2000 do zaplacení, (II.)„na bolestném částku 8.940,- Kč“ s 11% úrokem od 1.3.2000 do zaplacení, (III.)„na ztížení společenského uplatnění částku 11.250,- Kč“, (IV.) „na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 2.3.1992 do 24.4.1992 14.108,- Kč“ a (V.) „na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 12.5.1992 do 11.5.1993 částku 108.315,- Kč“ s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, žalobu (VI.) „v části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 1.026.227,- Kč“, zamítl, zamítl žalobu též (VII.) „v části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na odstupném částku 130.660,- Kč“ s příslušenstvím, (VIII. a IX) „v části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku úroky z prodlení“ (které vyčíslil), a (X.) „v části, kde se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit na ztížení společenského uplatnění částku 22.500,- Kč“ s úroky z prodlení, rozhodl, že (XI.) „žalovaný je povinen zaplatit České republice Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou na soudním poplatku částku 5.748,- Kč“, a (XII.) žalovanému a (XIII.) České republice „nepřiznal“ náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobce utrpěl při plnění pracovních úkolů dne 13.2.1992 a dne 11.5.1992 pracovní úrazy, a proto mu přísluší podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce za každý úraz náhrada bolestného hodnoceného 35 body a náhrada za ztížení společenského uplatnění hodnoceného lékařem 375 body, tj. částka 11.250,- Kč. Odstupné podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci nepřísluší, protože „soud dospěl k závěru, že v daném případě došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a pracovním úrazem, neboť ze znaleckého posudku včetně jeho doplnění vyplývá, že nepracovní úraz z 22.12.1991 se na trvalé nezpůsobilosti žalobce vykonávat práci v podzemí podílí 60%, a tedy podstatnou, důležitou a značnou příčinou vzniku náhrady škody je právě nepracovní úraz“. „Následně pracovní úrazy v únoru a květnu, pouze dovršily změny potencované prvotním úrazem“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.3.2003 č.j. 15 Co 352/2000-148 „rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích VI., VII., VIII., X. a v závislých výrocích XI., XII. a XIII.“ zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že dospěl bez bližšího vysvětlení k protichůdným závěrům, neboť na základě stejných skutkových okolností, tedy úrazových dějů z 22.12.1991, 13.2.1992 a 11.5.1992, dospěl k závěru, že je zde příčinná souvislost mezi poškozením zdraví žalobce úrazy ze dne 13.2.1992 a 11.5.1992 a žalobci přísluší bolestné, ztížení společenského uplatnění a náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti, zatímco, jde-li o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, není poškození zdraví žalobce v příčinné souvislosti s pracovními úrazy. Tato „rozporuplnost závěrů soudu prvního stupně“ způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž nevyplývá, z jakých důvodů zamítl nárok na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Vzhledem k tomu byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně těchto nároků a nároku na bolestné a ve výrocích souvisejících zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k novému řízení.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou po doplnění řízení poté rozsudkem ze dne 7.11.2007 č.j. 5 C 1416/93-484 zamítl žalobu, (I.) „kterou se žalobce domáhal zaplacení na odstupném částky 130.660,- Kč“ s příslušenstvím, (II.) „zaplacení ztížení společenského uplatnění ve výši 22.500,- Kč“ s příslušenstvím, (III.) „náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 2.638.114,- Kč“, (IV.) zastavil řízení ohledně úroků z prodlení (které ve výroku specifikoval) a ohledně náhrady za ztrátu na výdělku od 13.2.1992 do 12.5.1993, žalovanému uložil (VI.), aby zaplatil České republice – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou soudní poplatek ve výši 5.750,- Kč, a aby žalobce (VII.) „nahradil žalovanému náklady řízení ve výši 8.525,- Kč“, a aby zaplatil (VIII.) České republice – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou náklady řízení ve výši 40.800,- Kč. Ve věci samé poukázal na okolnost, že původně „znalec úrazy žalobce z 13.2. a 11.5.1992 nehodnotil jako pracovní“, avšak „posléze tento znalec bez bližšího odůvodnění označil úrazy žalobce ze dne 13.2. a ze dne 11.5.1992 za pracovní“. Protože však „otázka existence úrazů a jejich hodnocení jako pracovních byla již pravomocně vyřešena“, snažil se soud „doplňujícími otázkami na znalce dospět k jednoznačnému závěru, zda, případně v jakém rozsahu se na nepříznivém zdravotním stavu žalobce podílely právě úrazy v rámci pracovního poměru“. Na základě revizního znaleckého posudku pak dovodil, že „nepracovní úraz žalobce utrpěný dne 22. 12. 1991 při rvačce s třetí osobou byl tou hlavní a jedinou příčinou poškození zdraví žalobce“, neboť nejvíce poškodil pravý kolenní kloub. „Byl vyvolávající a jedinou příčinou poškození zdraví žalobce a tudíž i jeho následkem v podobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“. Nárok na odstupné ve výši 130.660,- Kč není důvodný, neboť nebyly splněny podmínky podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 19/1991 Sb., protože pracovní poměr sice skončil dnem 30.11.1993 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, ale žalobce se nestal dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce pro pracovní úrazy, ale pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Nedůvodný je i požadavek na zvýšení odškodnění, ztížení společenského uplatnění o 200 %, „neboť žalobce neztratil svůj pracovní potenciál, od roku 1994 soustavně podniká jako topenář“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.9.2009 č.j. 15 Co 134/2008-539 (ve znění usnesení ze dne 9.10.2009 č.j. 15 Co 134/2008-543) (I.) „v napadeném zamítavém výroku I.“ změnil rozsudek soudu prvního stupně „tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na odstupném částku 130.660,- Kč s 3% úrokem od 11.12.1993 do 14.7.1994 a 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení“, (II.) „ve zbývajícím napadeném výroku I. ohledně 3% úroku z částky 130.660,- Kč za dobu od 12.5.1993 do 10.12.1993“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, (III.) „v zamítavém výroku II.“ změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci za ztížení společenského uplatnění částku 11.250,- Kč“, (IV.) „ve zbývající části zamítavého výroku II. ohledně částky 11.250,- Kč a příslušenství“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že „v napadených výrocích III., IV., VI., VII. a VIII. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení“. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil věc nesprávně, dovodil-li, že nepracovní úraz žalobce utrpěný ve rvačce dne 22.12.1991 se třetí osobou byl tou hlavní a jedinou příčinou poškození zdraví žalobce, a že jeho další nároky, které v řízení uplatňuje, nejsou již v příčinné souvislosti s utrpěnými pracovními úrazy; na základě revizního znaleckého posudku MUDr. Milana Richtera učinil závěr, že i další nároky žalobce v řízení uplatněné jsou v příčinné souvislosti s utrpěnými pracovními úrazy. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že u žalobce „nebyly shledány důvody mimořádného zřetele hodné pro zvýšení výměry odškodnění nad nejvyšší stanovené limity“. Jsou však dány důvody, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění byla zvýšena až na dvojnásobek podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Jsou splněny i podmínky pro přiznání odstupného podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 19/1991 Sb., neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce pracoval v podzemí uranového dolu jako horník – lamač, a je tedy zaměstnancem uvedeným v ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb. Výpovědí z pracovního poměru rovněž bylo prokázáno, že se žalobce stal nezpůsobilým k dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a v důsledku toho došlo k rozvázání jeho pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci přísluší odstupné ve výši desetinásobku pravděpodobného průměrného výdělku zjištěného za rozhodné období třetího čtvrtletí roku 1993 ve výši 13.066,- Kč.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že ani dodatečný výslech znalce MUDr. Richtera, CSc., nebyl důvodem „pro obrat ve sporu z pozice odvolacího soudu“. Základní a převažující příčinou poškození zdraví žalobce je jeho nepracovní úraz utrpěný dne 22.12.1991, kdy s největší pravděpodobností došlo k ruptuře předního zkříženého vazu, což potvrzuje i artroskopické vyšetření ze dne 19.5.1992, jež prokázalo skrytou rupturu vazu nemající charakter čerstvých změn. Za tohoto stavu žalovaný setrvává na stanovisku, že rozhodujícím faktorem v jeho postupu při skončení pracovního poměru se žalobcem bylo rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o tom, že žalobce pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci, nikoliv pro pracovní úraz, ale pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a ten byl důvodem výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Spatřuje-li dále odvolací soud hlavní důvod pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve věku žalobce, kdy došlo k poškození jeho zdraví a vyloučení ze sportovního života, žalovaný naopak za podstatné považuje ta zjištění, že žalobce po ukončení pracovní neschopnosti neztratil pracovní potenciál a od roku 1994 soustavně podniká jako topenář. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.a.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. I kdyby stanovené předpoklady přípustnosti byly splněny, podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přesto není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,-Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Uplatnil-li účastník v jednom řízení více samostatných nároků, je třeba přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.1999 sp. zn. 2 Cdon 379/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2000, pod č. 9).
V posuzované věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v měnících výrocích I. a III., jimiž bylo rozhodnuto jednak o nároku na odstupné, jednak o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, tedy o samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. V prvním případě bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 130.660,- Kč, ve druhém případě o částce 11.250,- Kč. Jestliže dovoláním dotčeným výrokem III. nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50.000,- Kč. Dovolací soud proto dovolání žalované v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že jinak ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o odstupném, jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený měnící rozsudek v této části bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy došlo ke skutečnostem, z nichž žalobce dovozuje svůj nárok na odstupné – podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění účinném od 1.6.1992, t.j. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení (dále též jen „vyhláška“).
Hmotné zabezpečení zaměstnanců v hornictví stanovené vyhláškou č. 19/1991 Sb. má za účel kompenzovat ztrátu na výdělku u zaměstnanců, kteří se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto způsobem ovlivnit zaměstnance, jimž to umožňuje jejich zdravotní stav, aby přešli na jinou vhodnou práci (u dosavadního nebo jiného zaměstnavatele), popřípadě aby absolvovali rekvalifikaci.
Hmotné zabezpečení se přiznává (kromě jiných) též zaměstnancům, kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz anebo jestliže dosáhli nejvyšší přípustné expozice (§1 odst. 1 vyhlášky). Tyto zaměstnance zaměstnavatel převede na jinou práci v podzemí hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku); nedojde-li k převedení zaměstnance na jinou práci, zaměstnavatel s ním rozváže pracovní poměr (§2 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky).
Pracovní kategorie byly zrušeny zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, který nabyl účinnosti dnem 1.6.1992. U nároků podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., které jsou podmíněny zařazením zaměstnání do I. pracovní kategorie, se zaměstnání hodnotí v době po 31.5.1992 podle předpisů o sociálním zabezpečení platných ke dni 31.5.1992, pokud bylo takové zaměstnání zařazeno do I. pracovní kategorie k tomuto dni [srov. čl. IV písm.f) zákona č. 235/1992 Sb.].
Jedním z nároků hmotného zabezpečení je odstupné. Z ustanovení §2 odst. 1, 2 a 4 vyhlášky a z okolností, za nichž se poskytuje podle ustanovení §5 odst.1 až 3 vyhlášky odstupné, vyplývá, že pro vznik nároku zaměstnance na odstupné poskytované podle ustanovení §5 odst. 1 až 3 vyhlášky jsou rozhodné okolnosti, které nastaly v době, v níž byl zaměstnanec, který se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz nebo který dosáhl nejvyšší přípustné expozice (§1 vyhlášky), převeden na jinou vhodnou práci, popřípadě které nastaly v době, v níž došlo z tohoto důvodu k rozvázání jeho pracovního poměru (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.5.1997 č.j. 2 Cdon 846/96, uveřejněný v časopise Soudní Judikatura roč. 1998, pod č. 37).
Z uvedeného vyplývá, že ke vzniku nároku na odstupné podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky nedochází již tehdy, je-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože se stal „nezpůsobilým k dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu“, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Předpokladem vzniku nároku na odstupné podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a) vyhlášky zaměstnancům uvedeným v ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky je jednak skutečnost, že se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro pracovní úraz ( nezpůsobilost pro nemoc z povolání nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice se v projednávané věci netvrdí). Dalším předpokladem pak je, že – nedojde-li k převedení zaměstnance na jinou vhodnou práci – zaměstnavatel rozváže se zaměstnancem pracovní poměr pro dlouhodobou nezpůsobilost k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce právě pro pracovní úraz.
V posuzované věci žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.1993 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce proto, že žalobce „vzhledem k rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci“. Toto skutkové vymezení výpovědního důvodu ale samo o sobě ještě neznamená, že – jak dovolatel namítá – žalobce „pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci nikoliv pro pracovní úraz, ale pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav“, neboť „zdravotní stav“ žalobce musel v tehdejší době nutně zahrnovat i případné následky pracovních úrazů ze dne 13.2. a ze dne 11.5.1992, a to bez ohledu na to, zda je posudková komise OSSZ ve Žďáře nad Sázavou při svém rozhodování o plném invalidním důchodu dne 23.7.1993 zahrnula do rámce svých úvah, či nikoliv, anebo zda „v dokumentaci jsou uvedeny pouze anamnestické údaje o úrazech, které byly 22.12.1991 a 12.2.1992“, jak uvádí OSSZ Brno-venkov ve svém sdělení ze dne 10.5.2004. Vzhledem k tomu není rovněž významné, jakým aritmetickým procentním podílem se na tehdejším dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu žalobce podílí uvedené pracovní úrazy, nepracovní úraz utrpěný dne 22.12.1991, nebo jiné skutečnosti, např. degenerativní onemocnění kloubu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007), ale zda v době, kdy mu byla dávána výpověď, se žalobce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce právě pro pracovní úrazy ze dne 13.2. a ze dne 11.5.1992, nebo, zda tehdy byla jeho dlouhodobá nezpůsobilost k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pracovními úrazy ze dne 13.2. a ze dne 11.5.1992 dovršena.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu