ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1035.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1035/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci E. P. , bytem v O., zastoupeného JUDr. Ivanou Dufkovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Tyršova 666/8, proti žalovaným: 1) K. P. , a 2) J. S. , oběma bytem v O., zastoupeným JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 479/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2010, č. j. 49 Co 331/2006-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu).
Okresní soud ve Vyškově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 4 C 479/2001-91, výrokem pod bodem I. určil, „že výlučnou vlastnicí nemovitosti – pozemku o výměře 509 m2 – zahrada, zapsaného na listě vlastnictví pro obec a katastrální území O., okres V. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště V., je A. P., bytem O., výrokem pod bodem II. zamítl „návrh, aby bylo určeno, že výlučnými vlastníky“ výše uvedeného pozemku „jsou žalovaní K. P., bytem O., aj. P., provdaná S., bytem O“ a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. března 2010, č. j. 49 Co 331/2006-143, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, „že se určuje, že výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. 178 o výměře 509 m²– zahrada, zapsaného na listě vlastnictví č. 1091 pro obec a katastrální území O., okres V. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště V., je žalobce E. P., bytem O.“ (právní nástupce původní žalobkyně, která v průběhu řízení zemřela), a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Dovolací soud tak mohl posuzovat dovolání jen z hlediska jeho obsahu a případnými pochybeními tam neuvedenými se nemohl zabývat.
Závěr, že k nabytí vlastnictví k přídělu nebylo třeba v daném případě intabulace, je v souladu s konstantní judikaturou. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2320/98, publikovaném v informačním systému ASPI, se uvádí: „Tato otázka je řešena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 14. června 1995 sp. zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, č. 32, na který lze plně odkázat. Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovením §114 občanského zákoníku z roku 1950 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip. Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vzhledem k ustanovením §111 odst. 1, §114 cit. občanského zákoníku nebylo již podmínkou nabytí vlastnictví k nemovitostem, ať již převodem či přechodem, převzetí držby - podmínka odevzdání nezbytná k převodu vlastnictví byla stanovena pouze u věcí určených podle druhu -, což znamená, že i u přídělů podle zákona č. 46/1948 Sb. přešlo vlastnictví k přidělené nemovitosti na přídělce již na základě právoplatné přídělové listiny. Dovolací soud neshledává důvod, pro který by se mohl od uvedeného právního názoru odchýlit. Je tedy zřejmé, že k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, přiděleným podle zák. č. 142/1947 Sb. nebylo po 1. 1. 1951 třeba intabulace“.
Nabyli-li předchůdci žalobce vlastnického práva a nebylo-li zjištěno, že by jej pozbyli (dovolatelé ostatně nic takového netvrdí), nemá pro vlastnické vztahy význam skutečnost, že předchůdcům žalovaných byly nemovitosti vydány v restituci. Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1837); to pochopitelně musí platit i pro účinky případné dohody o vydání nemovitosti, kterou údajná povinná osoba dobrovolně nemovitost vydala.
Konečně tvrzení, že vlastnické právo je založeno vkladem do katastru nemovitostí bez ohledu na platnost smlouvy jej zakládající, neobstojí; jednak judikatura konstantně připouští existenci rozporu mezi tzv. knihovním vlastnictvím (tedy stavem podle katastru nemovitostí) a skutečnými vlastnickými poměry, přičemž důvodem pro tento rozpor je i neplatnost smlouvy, na jejímž základě bylo vlastnické právo vloženo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, publikovaný v informačním systému ASPI). Samotný vklad do katastru nemovitostí nemá za následek vznik vlastnického práva, je-li smlouva o jeho převodu absolutně neplatná. Navíc tu jednoznačně platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám měl. „Oprávněný držitel věci, jejímž vlastníkem není, má právo na takovou dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud takový držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické, nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem (srov. rozsudek ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2060). Je třeba připomenout, že šlo o tzv. duplicitní zápis v katastru nemovitostí, tedy stav katastru svědčil oběma stranám sporu.
Pokud dovolatelé odkazují na svá dřívější podání učiněná v nalézacím řízení, nelze k nim přihlédnout. Pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá; podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry,
na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Pouhým odkazem na argumentaci předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí pak dovolatel nemůže dostát ani procesní povinnosti vymezit (formulovat) právní otázku, jejíž řešení by mohlo přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 4246/2010, www.nsoud.cz).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je
podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jiří Spáčil
předseda senátu