ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1346.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1346/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Mgr. I. S. , b) V. S. , zastoupených JUDr. Marií Mackovou, advokátkou se sídlem ve Slavičíně, Mladotická 731, proti žalovaným: 1) F. T. , 2) V. T. , zastoupeným JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 119/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. října 2009, č. j. 59 Co 175/2009-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 C 119/2002-138, určil, že žalobci „jsou spoluvlastníky (ve společném jmění manželů) pozemku p. č. 93/10 o výměře 49 m2 v k. ú. P. u L., obec P., odděleného z pozemku p. č. 93/5 – zahrada o původní výměře 1.589 m2, zapsaného na LV č. 262 pro k. ú. Podhradí u L., obec P., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Klobouky, označeného znalcem Ing. B. L. v Geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 22. 5. 2008 č. 137-15/2008, který je nedílnou součástí výroku rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. října 2009, č. j. 59 Co 175/2009-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatelé ve svém dovolání vymezili právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezili-li dovolatelé v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod č. C 2463 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaní se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývají. Námitky dovolatelů mají skutkovou povahu a je jimi uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.; pro řešení skutkových otázek však dovolání nemůže být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobci podali k dovolání žalovaných prostřednictvím advokátky vyjádření, a podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. by měli mít právo na náhradu nákladu vynaloženého na toto vyjádření. Nicméně dovolací soud vychází z toho, že účastník má právo na náhradu těch nákladů řízení, které byly vynaloženy „k účelnému uplatňování nebo bránění práva“ (§142 odst. 1 o. s. ř.). Ve vyjádření však žalobci nepolemizují s argumenty uvedenými v dovolání a vůbec se nevyjadřují k otázce přípustnosti dovolání, která byla pro jeho posouzení stěžejní. Náklad vynaložený na vyjádření k dovolání tak nevedl k účelnému bránění práva; proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu