ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1357.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1357/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Moravel, a. s. , se sídlem v Olomouci-Holicích, Sladkovského 42, IČ: 45192511, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, MBA, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti žalovanému DISTEP, a. s. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Ostravská 961, IČ: 65138091, zastoupenému JUDr. Milanem Pavelcem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, o zaplacení částky 48.597,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 204/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2008, č. j. 11 Co 314/2008-74, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 15 C 204/2007-58, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 533 v ulici Revoluční ve Frýdku-Místku, jejíž celková užitná plocha činí 2.516,8 m2. Žalovaný v této budově užívá v prvním nadzemním podlaží nebytové prostory o výměře 242,5 m2 jako výměníkovou stanici, a to na základě zákonného věcného břemene. Žalovaný za užívání nebytových prostor žalobci nic neplatí. Žalobce v letech 2005 až 2006 vynaložil na opravu označené budovy celkovou částku 443.904,10 Kč. Požadovaná částka 48.597,- Kč představuje podíl žalovaného na vynaložených nákladech na opravu budovy v poměru 24250/251816. Soud prvního stupně věc posoudil podle §151n odst. 3 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalobní nárok je co do základu opodstatněný. Odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále „Ústavní soud“) č. 134/2005 Sb., z něhož vyplývá, že pokud speciální právní předpisy, podle nichž zákonná věcná břemena vznikají, nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. září 2008, č. j. 11 Co 314/2008-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vycházel při rozhodování z nálezu Ústavního soudu č. 134/2005 Sb. Uvedl, že věcná břemena zřízená na základě zákona mají nejen veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, ke kterému slouží, ale i významný prvek soukromoprávní. Pokud současné speciální předpisy zákonných věcných břemen neupravují náhrady související s jejich výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní (§151n odst. 3 obč. zák.). Podle odvolacího soudu zásadně nelze užívat věcné břemeno bezplatně, ale za úplatu zahrnující výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvedl, že na nemovitosti žalobce vzniklo žalovanému právo z věcného břemene podle §20 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, dnem právní moci stavebního povolení, tj. 5. 7. 1982. S odkazem na v dovolání blíže uvedenou judikaturu Ústavního soudu, zejména právní názor, že „nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami“, žalovaný dovozuje, že úplata za omezení vlastnického práva v sobě musí obsahovat i výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami. S ohledem na to, že žalobce se již domáhal náhrady za omezení svého vlastnického práva samostatnou žalobou, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, žalovaný má za to, že v daném případě jde o překážku věci rozsouzené. Namítl, že stávající judikatura neřeší, „zda i v případě tzv. věcných břemen vzniklých ze zákona platí stejná právní úprava jako u soukromoprávních břemen, tj. zda lze uplatňovat přiměřenou část nákladů po oprávněném z věcného břemene vzniklého ze zákona či nikoli, a to samostatně nikoli v rámci úplaty za omezení vlastnického práva, a zda pro tento vztah platí i možnost jednorázové úplaty obsahující i budoucí přiměřené náklady na opravu a údržbu věci“. Oba soudy se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že nárok žalobce s ohledem na §20 odst. 6 zákona č. 89/1987 Sb. zanikl prekluzí. Podle názoru žalovaného se žalobce „domáhá odlišného nároku, avšak se stejným právním režimem, který mohl být kompenzován“ podle §20 zákona č. 89/1987 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že první část otázky nastolené žalovaným, „tj. zda i v případech tzv. věcných břemen vzniklých ze zákona platí stejná právní úprava jako u soukromoprávních věcných břemen, tj. zda lze uplatňovat přiměřenou část nákladů po oprávněném z věcného břemene vzniklého ze zákona či nikoli“, byla již v obecné rovině vyřešena judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“). V tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního právního významu. Pokud jde o druhou část otázky, je třeba odlišovat náhradu za omezení vlastnického práva (zřízení věcného břemene) a náhradu nákladů vynaložených na zachování a opravy věci (náhradu související s výkonem práva odpovídajícího věcnému břemeni). V době kolaudace výměníkové stanice nepřicházelo v úvahu, aby se tehdejšímu vlastníkovi budovy dostalo náhrady za omezení vlastnického práva. Podle žalobce je vyloučeno, že by v rámci náhrady za omezení vlastnického práva podle §20 zákona č. 89/1987 Sb. a vyhlášky č. 122/1984 Sb. mohla být poskytnuta náhrada odpovídající nákladům, které bude třeba v budoucnu vynaložit na zajištění řádného užívání nemovitosti. Žádná taková náhrada nikdy poskytnuta nebyla. Povinnost žalovaného podílet se na nákladech na zachování a opravy zatížené věci podle §151n odst. 3 obč. zák. je zcela obecná. V dané věci nejde o věc rozsouzenou, neboť v předchozím řízení se žalobce domáhal toliko jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, protože otázkou zásadního právního významu v dané věci je, zda jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva zřízením tzv. zákonných věcných břemen podle veřejnoprávních předpisů (v této věci podle §20 odst. 5 zákona č. 89/1987 Sb.) v sobě zahrnuje i budoucí přiměřené náklady na zachování a opravy věcným břemenem zatížené nemovitosti, které je jinak podle §151n odst. 3 obč. zák. povinna nést osoba oprávněná k jejímu užívání na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Odpověď na uvedenou otázku v podstatě předurčuje judikaturou již vyřešená otázka, zda právní úprava povinnosti osoby z věcného břemene oprávněné podílet se na nákladech na zachování a opravách věci užívané na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni podle §151n odst. 3 obč. zák. platí i v případě věcných břemen vzniklých ze zákona veřejnoprávní povahy. Tuto otázku řešil jak nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 134/2005 Sb., tak r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 6114, jenž dospěl k závěru, že p rávní režim věcných břemen zřízených na základě zákona se v otázkách neupravených speciálními veřejnoprávními předpisy řídí obecnou občanskoprávní úpravou. Uvedené ustanovení tedy dopadá i na právní vztahy z věcného břemene vzniklého na základě veřejnoprávní úpravy.
Podle přesvědčení dovolacího soudu pak poskytnutí jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva náležející osobě ze zákonného věcného břemene povinné podle uvedené veřejnoprávní úpravy v sobě nezahrnuje plnění odpovídající povinnosti stanovené v §151n odst. 3 obč. zák. Stejně jako je tomu v případě vzniku věcného břemene zřízeného smlouvou nebo rozhodnutím příslušného státního orgánu (není-li v těchto právních titulech stanoveno jinak), sjednaná či stanovená náhrada logicky neslouží k úhradě teprve v budoucnu vzniklých zpravidla předem nepředvídatelných či neurčitelných nákladů na údržbu či opravy věcným břemenem zatížené věci, je tomu i v případě věcného břemene vzniklého ze zákona. Jestliže tedy v takovém případě stanoví zákon osobě zatížené věcným břemenem právo na náhradu za omezení vlastnického práva, aniž by stanovil něco odchylného od obecné úpravy podle §151n odst. 3 obč. zák., může se uvedená osoba domáhat svých práv podle označeného ustanovení zákona, jsou-li k tomu naplněny stanovené předpoklady.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací námitky nejsou opodstatněné a že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Protože nebyly ani zjištěny vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu