ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1394.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1394/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) M. G., b) K. J., c) N. N., d) M. F., všech zastoupených JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti žalovaným: 1) K. K., 2) M. Š., 3) F. K., 4) H. K., všem zastoupeným Mgr. Lenkou Ptáčkovou-Resovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, 5) společnosti UNISTAV, a. s., se sídlem v Brně, Příkop 6, zastoupené JUDr. Rudolfem Danielem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 3687, 6) M. P., zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, opatrovníkem pro řízení, 7) J. M., a 8) obci Popovice, se sídlem úřadu v Popovicích 5, oběma zastoupeným Mgr. Lenkou Ptáčkovou Resovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno–venkov pod sp. zn. 12 C 1139/98, o dovolání žalobkyň a), b), c), d) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 187/2008-423, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 12 C 1139/98-375, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, a to každá z ideální ¼, celkem 19 nemovitostí, ležících v katastrálním území P., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno–venkov, a přesně specifikovaných ve výroku I., přičemž nedílnou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán pro rozdělení pozemku číslo 223-118/2006, který vyhotovil Ing. V. S. dne 24. července 2006; ve výrocích II., III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 16 Co 187/2008-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
V dané věci by přicházela přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Naprostá většina dovolacích tvrzení však naplňuje v této věci právě dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat tzv. nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5042.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že v podstatě všechny pozemky právních předchůdců žalobkyň (kromě pozemku pod rodinným domem), tedy pozemky parcelní číslo 427, 429, 451, 496/2 a 182 byly v letech 1947 až 1948 „dány do scelení“. Manželé F. – právní předchůdci žalobkyň - za ně obdrželi náhradní pozemky, a to parcelní číslo 461 a 296 (později parcelní číslo 151 a 152). Vzhledem k tomu, že scelovací řízení „nebylo dotaženo do konce po formálněprávní stránce ve smyslu §63 odst. 3 zákona č. 47/1948 Sb., byla omylem vedena dvojí evidence, a to na jedné straně scelovací operát a na druhé straně Pozemková kniha, která nadále zaznamenávala stav, jakoby ke scelení vůbec nedošlo. Žalobkyně tedy uplatňují nárok na původní pozemky pojaté do scelování za situace, kdy bylo prokázáno, že z tohoto scelování obdrželi pozemky náhradní, zapsané nyní na listech vlastnictví žalobkyň“. Dále soud prvního stupně učinil zjištění, že „katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu“, a že právní předchůdci žalovaných se ujali držby sporných pozemků (nakládali s nimi jako s vlastními) již v roce 1948. Nájemní smlouva ohledně sporných pozemků, na kterou se žalobkyně odvolávají, se podle zjištění soudu prvního stupně týká „neexistujících pozemků“. Žalobkyně se tak domáhají jak vlastnictví pozemků, které jejich právní předchůdci dali do směny, tak i pozemků, které za ně obdrželi jako náhradní.
Dovolací soud je při zvažování přípustnosti tzv. nenárokového dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy v nalézacím řízení; proto musí ze shora uvedených skutečností vycházet. Dovolatelky pak neoznačily právní otázku, která by z napadeného rozsudku měla činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Těžiště dovolání spočívá v polemice se skutkovými zjištěními, resp. jde o námitky vad řízení (neprovedení důkazů), které však nemohou založit zásadní právní význam rozhodnutí. Dovolací soud se tak nemohl zabývat námitkami, že zjištění o tom, že zápis v katastru se shoduje s návrhem scelovacího plánu (jakož i existence tohoto plánu), nemá oporu v provedeném dokazování, že předchůdci žalovaných sporné pozemky nabyli na základě jiných důvodů a že tyto pozemky žalující strana nepřetržitě užívala. Tyto námitky jsou skutkového charakteru, tvoří však jádro dovolání.
Za zjištěného skutkového stavu, ze kterého dovolací soud musí vycházet, je nevýznamná výtka, že scelovací řízení nebylo vůbec dokončeno. Soud totiž opřel rozhodnutí o vlastnickém právu o §14 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; aplikace toto ustanovení totiž právě předpokládá, že scelovací řízení nebylo ukončeno. To vyplývá z jednoznačně formulovaného ustanovení zákona i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2008, č. j. 3 As 16/2008, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1716/2008, ve kterém se uvádí: „Pro určení vlastnictví k pozemkům zahrnutým do pozemkových úprav s nedokončeným scelovacím řízením není důležitá existence potvrzeného scelovacího plánu, nýbrž existence návrhu scelovacího plánu, a dále pak skutečnost, že katastr vede evidenci v souladu s tímto návrhem“. Dovolatelky míní, že měl být aplikován §12 odst. 6 zákona č. 139/2002 Sb.; jeho aplikace by však předpokládala jiná skutková zjištění, než z jakých soudy vyšly.
To platí i o námitce směřující proti úvaze o vydržení; dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že předchůdci žalovaných se ujali držby pozemků na základě scelovacího řízení v roce 1948, není úvaha o vydržení nepřiměřená a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1304). Dovolací soud též již dříve konstatoval, že „pokud účastník náhradní pozemky, které získal v rámci scelovacího řízení, užíval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že sporný pozemek, k němuž se domáhal určení vlastnického práva, je stále v jeho vlastnictví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 2772/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7570).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelky s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu