ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1545.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1545/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovaným: 1) L. S. a 2) V. S., oběma zastoupeným Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Jurkovičova alej 20, o ochranu práv z věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 282/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. srpna 2008, č. j. 59 Co 117/2008-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č. j. 20 C 282/2001-279, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní umožnili právo chůze a jízdy přes pozemek označený novým parc. č. 24/4, jak je uvedeno v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Mrůzkem – Geoman číslo 416-2017/2003 ze dne 25. 3. 2003 v obci a katastrálním území V., zapsaném na listu vlastnictví č. 1201, k domu č. p. 151 na pozemku parc. č. stavební 233, zapsaným na listu vlastnictví č. 306 pro obec a katastrální území V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. srpna 2008, č. j. 59 Co 117/2008-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatel v dané věci nesplnil. Žalobce především v dovolání tvrdí, že soudy obou stupňů posuzovaly otázku vydržení v rozporu s hmotným právem. Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se dovolací soud opakovaně zabýval a uvedl, že ze znění zákona je třeba dovodit, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. V dané věci není nic, co by mohlo zakládat dobrou víru žalobce, že mu z objektivního hlediska svědčí právo odpovídající věcnému břemenu k cestě na pozemku žalovaných. Jestliže žalobce tvrdil, že on ani jeho právní předchůdci nevykonávali právo cesty pro sebe, ale že ji užívali jako cestu veřejnou spolu s ostatními, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Ze stejných důvodů pak nebyli v dobré víře ani jeho právní předchůdci. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaného v Souboru rozhodnutí pod č. C 551, „přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“. Dále pak podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, uveřejněného v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2000, „kdo užívá cizí pozemek v domnění, že jde o veřejnou cestu, není v oprávněné držbě práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty.“ Nalézací soudy tak správně uzavřely, že žalobce právní důvod k uchopení oprávněné držby práva cesty neprokázal. V jiném řízení žalobce ostatně uplatňuje, aby k témuž pozemku bylo zřízeno věcné břemeno podle §151o odst. 3 obč. zák.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly v daném případě naplněny. Proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšným žalovaným náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 9. červen 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu