ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1578.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1578/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. P. N., bytem v M, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalovaným 1) Ing. T. V., bytem v P., zastoupenému Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, 2) R. V., bytem v P., zastoupené Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 272/2008, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 26 Co 214/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) Ing. T. V. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Hostinského.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu dále „o. s. ř.“).
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 2. února 2009, č. j. 4 C 272/2008-72, uložil žalovaným povinnost „zdržet se obtěžování žalobkyně a členů její rodiny na pozemcích a v domě v M. hlukem z hudebních produkcí z jejich pozemků a rekreační chaty a garáže na pozemku v M., B., a to do tří dnů od právní moci rozsudku“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 26 Co 214/2009-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně vzala svoji žalobu proti žalované 2) R. V. zpět a navrhla v tomto rozsahu zastavení řízení podáním (č. l. 110), které bylo doručeno k rukám předsedy senátu odvolacího soudu až po vyhlášení výše uvedeného rozsudku. Proto k němu nebylo přihlédnuto. Žalovaná 2) jako účastnice dovolacího řízení je zastoupena advokátem Mgr. M. K. na základě univerzální plné moci z 21. 7. 2008.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z tohoto skutkového stavu: Obec,
ve které k rušení dochází, je klidná, je zde oblast klidného bydlení. Reprodukovaná hudba z pozemku žalovaných je slyšet jako hlučná na protějších svazích, obyvatelé tam ležících domů ji vnímají jako obtěžující. Hudba je slyšet nepravidelně po celý rok, o víkendech však pravidelně, a to nejméně 6 hodin denně, někdy i po 22. hodině. Je ji slyšet i přes zavřená okna v domě a dcera žalobkyně má vzhledem k nedostatku klidu způsobeného hlukem zdravotní problémy. Obtěžování žalobkyně hlukem tak převyšuje míru přiměřenou místním poměrům.
Za této skutkové situace, ze které dovolací soud musí při úvaze o přípustnosti dovolání vycházet, je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní judikaturou. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v několika případech Nejvyšší soud vyslovil, že je třeba míru obtěžování v místě obvyklou zvažovat s přihlédnutím k poměrům v jiných obdobných lokalitách. Tuto úvahu však nelze vytrhnout z kontextu rozhodnutí, ve kterých se objevila. Ovšem skutečnost, že v lokalitě určené k bydlení není přípustné rušit sousedy hlukem z audio zařízení takovým způsobem, že hluk pravidelně proniká nejen na sousední pozemky, ale dokonce i dovnitř obytných budov je natolik zřejmá, že by porovnávání obvyklých poměrů v jiných lokalitách nemohlo k posouzení věci přispět.
V rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, publikovaném v informačním systému ASPI, Nejvyšší soud uvedl: "Občanský zákoník zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží k jak poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak
i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavbě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle §127 odst. 1 obč. zák. v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné“. Jde totiž o otázku, zda by šlo o nepřípustné obtěžování i v případě, že by např. v konkrétní obci bylo shodou okolností více rušitelů hluku (např. osob pořádajících hlučné večírky), takže místní poměry by byly takové, že např. hlasitá hudba pronikající k sousedům by tu byla „normálním“ jevem; pak by místní poměry nebyly rozhodující, pokud by takové rušení v průměrných lokalitách téhož typu bylo nižší. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Z uvedeného je zřejmé, že podle judikatury při posuzování žaloby na ochranu proti rušení hlukem je tak třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné (R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Teprve v případě, že by se intenzita obtěžování hlukem v dané lokalitě zjevně vymykala stavu v jiných obdobných lokalitách, bylo by třeba při posuzování žaloby přihlédnout i k obvyklým poměrům v takových lokalitách. Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito pravidly v souladu.
Lze dodat, že vzhledem k tomu, že hluk proniká i do domu žalobkyně přes zavřená okna a působí zdravotní potíže, byla na místě i úvaha o tom, že jde již o vážné poškozování výkonu práv žalobkyně; v takovém případě by „míru přiměřenou poměrům“ již nebylo třeba zjišťovat.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta při jednom úkonu právní služby,
a to za písemné vyjádření k dovolání, která činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku
2.250,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 510,- Kč, celkem tedy činí 3.060,-Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) vychází z toho, že žalobkyni nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované 2) právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 1) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu