ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1595.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1595/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) E. M. , b) J. M. , zastoupených JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, proti žalovanému N. A. , zastoupenému JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k části spoluvlastnického podílu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 94/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 11 Co 340/2007-111, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Heleny Tukinské.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil povinnost uzavřít s nimi kupní smlouvu o prodeji jeho podílu na nemovitostech, jejichž jsou účastníci spoluvlastníky. Žalovaný tento podíl nabyl do spoluvlastnictví od předchozích spoluvlastníků, kteří při prodeji svého podílu porušili předkupní právo žalobců.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť předmětný podíl koupil od předchozích spoluvlastníků nemovitostí poté, kdy žalobci od nich odmítli podíl odkoupit, a tak k porušení jejich předkupního práva nedošlo.
Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2007, č. j. 13 C 94/2006-76, zamítl žalobu „o stanovení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobci kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti 1653/10000 na nemovitostech – pozemku parcelní číslo 1784 a budově č. p. 1933 v ulici J. H. v T., zapsaných na listu vlastnictví č. 6868 u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T., za kupní cenu 271.527,- Kč“; dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že spoluvlastníky pozemkové parcely č. 1784 a domu č. p. 1933 jsou žalobci s podílem 5063/10000 a žalovaný s podílem 4937/10000.
Původními spoluvlastníky nemovitostí s žalobci byli manželé V. Ti svůj celý spoluvlastnický podíl nabídli 13. 1. 2003 žalobcům za cenu 2.300.000,- Kč, žalobci však tuto nabídku neakceptovali.
Poté manželé V. část svého podílu prodali kupní smlouvou z 13. 3. 2003 P. M. (3348/10000 za 550.000,- Kč), další část podílu prodali 25. 3. 2003 žalovanému (3284/10000 za 1.750.000,- Kč) s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 14. 3. 2003, resp. k 25. 3. 2003.
P. M. poté svůj podíl 3. 7. 2003 prodal žalovanému, kterému však později Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 17 C 415/2004-83, uložil povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvu o prodeji části podílu, který získal od P. M., neboť ten porušil předkupní právo žalobců; žalovaný poté 9. 1. 2006 prodal žalobcům podíl o velikosti 1695/10000.
Žalobci pak 7. 3. 2006 žalovaného vyzvali, aby jim nabídl ke koupi ze svého spoluvlastnického podílu o velikosti 4937/10000 část tohoto podílu o velikosti 1653/10000 za kupní cenu 271.529,- Kč, což neakceptoval.
S přihlédnutím k §140 a §605 občanského zákoníku („obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, a shrnul: Manželé V. prodali svůj spoluvlastnický podíl P. M. a žalovanému poté, kdy jej předtím písemně, avšak marně, nabídli ke koupi žalobcům. Ti na nabídku písemně reagovali tak, „že své překupní právo nevyužívají a neučinili žádný úkon, kterým by nabídku přijali, resp. nevyplatili nabízenou kupní cenu“; tím jejich překupní právo zaniklo. Manželé V. předkupní právo žalobců neporušili, „neboť tito svůj podíl ke koupi žalobcům nabídli za stejnou cenu a stejných podmínek, za jakou byl prodán žalovanému a P. M.“, a „i kdyby žalobci písemně neodmítli svého předkupního práva využít a kupní smlouva byla s P. M. podepsána dne 13. 3. 2003, nebylo ani tímto právním úkonem porušeno jejich předkupní právo, neboť zákonná lhůta pro přijetí nabídky manželů V. jim uběhla ve stejný den a žalobci během lhůty neučinili žádný právní úkon, ze kterého by bylo patrno, že chtějí předkupní právo využít“. Účelovým pak shledal tvrzení žalobce a), že nabídka byla doručena jen žalobkyni b), nikoliv jemu; zamítl návrhy na provedení dalších důkazů.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 11 Co 340/2007-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že je žalobci uhradí žalovanému společně a nerozdílně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho právním názorem, že nedošlo k porušení předkupního práva žalobců, pokud šlo o převody činěné manžely V. Poté uvedl: „Žalovaný není v posuzované věci pasivně věcně legitimován z porušení předkupního práva, ke kterému mělo dojít při převodu spoluvlastnického podílu z P. M. na žalovaného ohledně ideálního podílu v rozsahu 1653/10000. Uvedený podíl je zbývající poměrná část ideálního podílu, který žalovaný nabyl od P. M. S ohledem na to, že se P. M. rozhodl tento svůj spoluvlastnický podíl převést na osoby nikoliv blízké, byl tím povinným spoluvlastníkem, jenž byl povinen nabídnout v rámci předkupního práva ostatním spoluvlastníkům (tímto povinným spoluvlastníkem nebyli manželé V., jak tvrdí žalobci)“. Dále konstatoval, že žalovaný v době, kdy se P. M. rozhodl převést svůj podíl 3348/10000, byl rovněž podílovým spoluvlastníkem nemovitostí a i jemu byl P. M. povinen nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi, takže i žalovaný měl předkupní právo. Vzhledem k tomu, že účastníky nebylo tvrzeno, že by ohledně převáděného podílu P. M. byla uzavřena nějaká dohoda spoluvlastníků – žalobců a žalovaného – o výkonu tohoto předkupního práva ve vztahu k nabídce P. M., jako v té době povinného spoluvlastníka, měli žalobci a žalovaný v souladu s §140 věta druhá obč. zák. právo uvedený podíl vykoupit podle svých podílů. Podíl, který je předmětem tohoto řízení, odpovídá poměru velikosti spoluvlastnického podílu účastníků v době, kdy k převodu docházelo. Na základě těchto úvah dospěl k závěru: „Věcněprávní povaha předkupního práva spočívá v tom, že je spojeno s vlastnictvím k věci a zatěžuje každého spoluvlastníka převádějícího svůj podíl, což znamená, že v případě spoluvlastnického podílu působí i vůči právním nástupcům kupujícího, který se stal novým spoluvlastníkem namísto prodávajícího, ovšem zase jen ve vztahu mezi ním a ostatními spoluvlastníky, kteří jsou oprávněnými osobami. Znamená to, že pokud se nový spoluvlastník rozhodne k převodu svého podílu nikoliv na osoby blízké, musí splnit předkupní právo vůči ostatním spoluvlastníkům“. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný ve vztahu k předmětnému podílu nenese důsledky případného porušení předkupního práva vůči žalobcům ze strany manželů V., kteří převáděli spoluvlastnický podíl na P. M.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“); rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejich názoru po právní stránce zásadní význam, neboť se zabývalo právní otázkou, „která nebyla dosud dovolacím soudem řešena a odvolací soud ji vyřešil v rozporu s hmotným právem“, a dále právní otázkou, již odvolací soud vyřešil rozdílně od rozhodnutí dovolacího soudu. Jde o „řešení právních důsledků vyplývajících z §603 odst. 3 obč. zák. při porušení předkupního práva, které oprávněné osobě zůstalo zachováno a o řešení otázky obsažené v §140 obč. zák. ve spojení s §605 věta třetí obč. zák. vztahující se k ohlášení všech podmínek při písemné nabídce k využití předkupního práva“.
V rozporu se zákonnou úpravou předkupního práva dovolatelé shledávají především právní závěr odvolacího soudu, že, bez ohledu na porušení předkupního práva právními předchůdci nabyvatele spoluvlastnického podílu, zákon ukládá převodci povinnost převést svůj podíl na ty spoluvlastníky, kteří o něj projeví zájem, a to v poměru výše jejich spoluvlastnických podílů. Jsou přesvědčeni, že smyslem právní úpravy důsledků porušení předkupního práva je pravý opak toho, k čemu dospěl odvolací soud; soudí, že podílový spoluvlastník nesmí být na svém právu poškozen protiprávním chováním jiného podílového spoluvlastníka, jeho postavení nesmí být horší, než v situaci, kdy prodávající spoluvlastník splní svoji povinnost ze zákonného předkupního práva. Proto se může domáhat nabídky prodeje podílu, a to i v soudním řízení, nebo mu zůstane předkupní právo zachováno, případně namítne relativní neplatnost kupní smlouvy. Soud měl vycházet z toho, že žalobci nedostali nikdy od manželů V. nabídku k využití předkupního práva na podíl 3348/10000, který převedli 13. 3. 2003 na P. M. za 550.000,- Kč – nabídka předkupního práva na podíl 6632/10000 za 2.300.000,- Kč byla zcela jiným obchodem, který se nikdy neuskutečnil. Pokud pak šlo o stejný obchod, pak písemná nabídka předkupního práva z 13. 1. 2003 se předmětem prodeje a cenou podstatně odlišovala od kupních smluv z 13. 3. 2003 a 25. 3. 2003. Takto došlo k porušení jejich předkupního práva, tj. práva uzavřít kupní smlouvu na podíl 3348/10000 za 550.000,- Kč, případně na podíl 3284/10000 za cenu 1.750.000,- Kč, či obě kupní smlouvy na oba nabízené podíly za kupní cenu 550.000,- Kč a 1.750.000,- Kč.
Žalobci se vůči P. M. nedomáhali práva vyplývajícího z porušení jejich předkupního práva manžely V., když jim podle §603 odst. 3 obč. zák. zůstalo předkupní právo zachováno, a stejně tak jim zůstalo zachováno předkupní právo k podílu žalovaného ve výši 3284/10000 za kupní cenu 1.750.000,- Kč.
Dovolatelé dospívají k závěru: „Zachování předkupního práva ve smyslu §603 odst. 3 obč. zák. znamená, že původně porušená povinnost manželů V. nabídnout při převodu vlastnictví podíl 3348/10000 za kupní cenu 550.000,- Kč přešla na nabyvatele P. M. Protože podílový spoluvlastník nemá možnost domáhat se uzavření kupní smlouvy proti jinému spoluvlastníku, může své porušené předkupní právo uplatnit teprve tehdy, když při převodu vlastnického práva na dalšího nabyvatele mu nebude stejný podíl nabídnout k prodeji. P. M. žalobcům nenabídl svůj podíl 3348/10000 za 550.000,- Kč, přesto tento podíl prodal kupní smlouvou z 3. 7. 2003 žalovanému – tím porušil předkupní právo žalobců a ti měli možnost se domáhat nabídky na uzavření kupní smlouvy na celý převedený podíl, nejen na jeho část ve výši 1695/10000, za kupní cenu 278.473,- Kč. Nyní je již bezpředmětné zabývat se tím, zda soud ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 415/2004 měl nárok žalobci uplatněný přiznat podle §140 obč. zák. nebo také podle §603 odst. 3 obč. zák. Nárok v jimi požadované výši byl rozhodnutím soudu uspokojen, a žalobci se tak v tomto řízení mohou domáhat na žalovaném jen části původního podílu P. M., tj. podílu 1653/10000 za zbývající část kupní ceny 271.527,- Kč. Podstatné je, že žalobci, pokud by byli v této věci úspěšní, by dosáhli stavu sledovaného právní úpravou, tj. že i přes porušení předkupního práva manžely V. budou mít podíl na nemovitostech ve stejné výši, jako kdyby manželé V. svoji povinnost zavázaných z předkupního práva splnili“. Shrnují: „Odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval tím, zda předkupní právo žalobců bylo porušeno manžely V.; pokud by dospěl k závěru, že k porušení došlo, měl se zabývat obsahem pojmu zachování předkupního práva podle §603 odst. 3 obč. zák. a důsledky, které v této souvislosti vyplynuly z porušení zachovaného předkupního práva uzavřením kupní smlouvy z 3. 7. 2003 mezi žalovaným a P. M. Soud prvního stupně pochybil, pokud obsah písemné nabídky k využití předkupního práva na koupi podílu 6632/10000 za cenu 2.300.000,- Kč považoval za srovnatelný obsahu kupních smluv z 13. 3. 2003 a 25. 3. 2003, kterými V. prodali samostatné části svého původního podílu, a to ve výši 3348/10000 za 550.000,- Kč a 3284/10000 za 1.750.000,- Kč, když obdobné věci byly již řešeny, a to Ústavním soudem i soudem dovolacím se závěrem, že k porušení předkupního práva dojde, pokud nabídka obsahuje výzvu k uzavření kupní smlouvy s cenou za všechny nabízené pozemky, ty jsou však podle kupních smluv prodány nikoliv jako celek, ale jednotlivě s cenou vždy jen za každý pozemek“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu „se závazným právním názorem na výše označené právní otázky“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, neboť je zjevně bezdůvodné. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že ve věci není pasivně legitimován, odkazuje na argumentaci tohoto soudu a namítá, že žalobci mohli své tvrzení o údajném porušení předkupního práva uplatnit již v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 415/2004.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) otázka, zda a za jakých okolností svědčí spoluvlastníkovi, který nabyl svůj podíl za porušení předkupního práva jiného spoluvlastníka (§140 obč. zák.), předkupní právo vůči ostatním spoluvlastníkům (včetně spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo dříve porušeno).
Dovolací soud vychází z právního závěru odvolacího soudu, že manželé V. porušili při převodech jejich podílů zákonné předkupní právo žalobců; pro stručnost odkazuje na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které v této části dovolatelé nezpochybňují.
Podstata věci je (zjednodušeně) v tomto: Jeden ze dvou původních spoluvlastníků prodal svůj spoluvlastnický podíl za porušení předkupního práva druhého spoluvlastníka dvěma různým osobám; spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo porušeno, však v souvislosti s těmito převody neuplatnil ani námitku relativní neplatnosti, ani předkupní právo. Otázkou je, zda ti (noví) spoluvlastníci, kteří nabyli své podíly za porušení předkupního práva, mají při dalších převodech podílů též předkupní právo, a to i ve vztahu k tomu spoluvlastníkovi, jehož předkupní právo bylo dříve porušeno.
Podle §140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílu.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mj. podle ustanovení §140 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Relativní neplatnost převodu spoluvlastnického podílu z důvodu uvedeného v §140 obč. zák. je uplatněna tím, že se dotčený spoluvlastník dovolá tohoto důvodu u převodce i nabyvatele. Právní účinky dovolání se této neplatnosti nastávají okamžikem, kdy tento projev vůle dojde všem subjektům relativně neplatného právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2474/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 778). Nebyla-li relativní neplatnost uplatněna, právní úkon jí postižený vyvolá stejné právní následky jako právní úkon, který není postižen žádnou vadou. To je důsledkem toho, že zákon postihuje relativní neplatností méně závažné vady, jejichž důsledky nastanou jen tehdy, když postižená osoba se neplatnosti dovolá.
V dané věci nebylo zjištěno, že by se některý ze spoluvlastníků řádně dovolal relativní neplatnosti smlouvy z 25. 3. 2003, kterou manželé V. převedli (při nesporném porušení předkupního práva žalobců) na žalovaného ideální část 3284/10000 sporných nemovitostí; v této souvislosti nebylo ani uplatněno předkupní právo ve smyslu §140 obč. zák. Stejně tak nebyl relevantně (tj. řádně vznesenou námitkou relativní neplatnosti či uplatněním předkupního práva) napaden převod části podílu manželů V. P. M..
V době, kdy P. M. převáděl svůj podíl v rozsahu ideálních 3348/10000 sporných nemovitostí, tedy 3. 7. 2003, tak byl žalovaný nepochybně spoluvlastníkem ideálních 3284/10000, a v tomto rozsahu mu svědčilo předkupní právo; v tomto rozsahu tak pochopitelně nemohlo existovat předkupní právo žalobců. Nabytí podílu žalovaným v rozsahu odpovídajícím jeho předkupnímu právu tak nemůže být sankcionováno.
Jinak řečeno, žalobci by mohli zabránit účinkům převodu části podílu z jednoho spoluvlastníka na jiného v rozsahu jeho podílu jen v případě, že by buď relevantním způsobem uplatnili námitku relativní neplatnosti právního úkonu, v jehož důsledku se nabyvatel podílu stal spoluvlastníkem, anebo pokud by uplatnili předkupní právo v souvislosti s tímto úkonem. Pokud se však nabyvatel, který nabyl podíl za porušení předkupního práva žalobců, již spoluvlastníkem stal, a jeho spoluvlastnické právo nebylo zpochybněno námitkou relativní neplatnosti převodu, pak i jemu svědčí v případě dalších (pozdějších) převodů podílů předkupní právo ve smyslu §140 obč. zák. Nelze tedy dovodit, že právní postavení spoluvlastníků, kteří svůj podíl nabyli za porušení předkupního práva a vůči kterým nebylo v souvislosti s tím uplatněno předkupní právo, měli nadále jiné (horší) postavení než ostatní spoluvlastníci.
I když ten spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo porušeno, toto právo uplatní u soudu a domáhá se na nabyvateli převodu podílu, až do realizace předkupního práva (převodu podílu na toho, jehož právo bylo porušeno) zůstává nabyvatel spoluvlastníkem; v takovém případě by však uplatnění jeho předkupního práva bylo možné podle okolností případu posoudit jako obcházení §140 obč. zák., a smlouva o převodu podílu uzavřená v této době by byla absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
K námitce dovolatelů, že takto je chráněno spoluvlastnické právo nabyté v důsledku porušení předkupního práva žalobců, lze poukázat na zásadu soukromého práva, že každý si má střežit svá vlastní práva (vigilantibus iura scripta sunt), tedy že právo přeje bdělým. Dovolatelé nevyužili zákonné prostředky ke zpochybnění převodu podílu manželů V. na žalovaného, a proto musejí snášet důsledky toho, že žalovaný se tak stal spoluvlastníkem sporných nemovitostí.
Dovolací soud uzavírá, že pokud někdo nabude spoluvlastnický podíl na základě právního úkonu, jímž bylo porušeno předkupní právo jiného spoluvlastníka, pak v případě, že postižený spoluvlastník se řádně nedovolal relativní neplatnosti, se nabyvatel stává spoluvlastníkem a i jemu nadále svědčí předkupní právo vůči ostatním spoluvlastníkům.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšnému žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátky za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §7 písm. e), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 4.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 860,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 5.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek není přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu