ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2167.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2167/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 1432/18, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1594/1, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 290/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 14 Co 298/2008-282, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Rostislava Sochora.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. července 2008, č. j. 9 C 290/98-260, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité (vesměs vybavení bytu) a pod bodem II. do vlastnictví žalovaného ledničku Calex. Pod bodem III. žalobkyni přikázal k zaplacení půjčku od České spořitelny, a. s., ve výši 16.000,- Kč. Pod bodem IV. žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatil částku 748.365,- Kč. Pod body V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 10. 12. 1997 a že nedošlo k dohodě účastníků o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Při rozhodování aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „obč. zák.“). Vzal za prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci movité, které učinil předmětem vypořádání pod body I. a II. výroku rozsudku. Ceny těchto věcí byly stanoveny znaleckým posudkem. Mezi účastníky nebylo sporné, že jejich společný dluh z úvěru u České spořitelny č. 75/814165-7 činil ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví částku 16.000,- Kč a že tento dluh splácela žalobkyně. Žalovaný za trvání manželství podnikal v oboru dopravy. Motorová vozidla a ostatní vybavení podniku do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nezařadil s tím, že jde o věci sloužící pouze výkonu povolání žalovaného a jsou v jeho výlučném vlastnictví. Soud prvního stupně ale dospěl k závěru, „že finanční prostředky, které oba účastníci nabyli po dobu podnikání žalovaného a které patřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byly vynaloženy na pořízení majetku, patřícího výhradně žalovanému, namísto aby byly spotřebovány pro zvýšení životní úrovně jeho rodiny. Žalobkyně má proto nárok na to, aby jí žalovaný nahradil to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho osobní majetek. … žalobkyni přísluší náhrada v částce, odpovídající jedné polovině hodnoty firmy žalovaného“. Při stanovení hodnoty podniku žalovaného soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. P., který vyčíslil účetní hodnotu majetku podniku žalovaného ke dni 31. 12. 1997 částkou 1.529.039,- Kč. Tato částka sestává z ceny hmotného majetku ve výši 1.203.557,- Kč, pohledávek ve výši 257.982,- Kč a finančních prostředků v částce 67.500,- Kč. Soud nepoužil znalecký posudek Ing. Petra Landy, který ocenil podnik žalovaného částkou 1.890.000,- Kč, neboť přisvědčil žalovanému, že tento znalec provedl ocenění „v rovině obchodně právní a není vhodné pro účely vypořádání společného jmění manželů“.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 14 Co 298/2008-282, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání jejího podílu částku 928.845,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že podnik, v němž výlučně vykonává pracovní činnost žalovaný, je ve smyslu §143 obč. zák. výlučným vlastnictvím žalovaného. Žalovanému však nepřisvědčil, že hodnota jeho podniku nemůže být zahrnuta do majetku tvořícího bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil to, co ze společného bylo vynaloženo na jeho výlučný majetek, sloužící k podnikání. Nesouhlasil ale s jeho zjištěním hodnoty podniku žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že podnikající manžel by měl ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví manželů takovou částku, jež by se rovnala kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která zpravidla představuje cenu podniku. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při vypořádání vyšel ze znaleckého posudku Ing. P. L., o jehož správnosti neměl žádných pochybností, podle kterého obvyklá (tržní) cena podniku žalovaného činila 1.890.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. i judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) podnik žalovaného nemohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a náležel výlučně žalovanému. Investice do podniku nebyly prováděny „na úkor bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť investované prostředky nikdy neopustily sféru podniku, a tak nemůže platit pravidlo dle §149 odst. 2 obč. zák.“. I kdyby toto pravidlo platilo, pak dokazování neskýtá podklad pro zjištění, jaká částka odpovídá vypořádání podílu. Žalovaný nesouhlasí se znaleckým posudkem Ing. P. L., který např. zohlednil nevymožitelné pohledávky, a nesouhlasí ani s oceněním goodwillu. Zahrnutí věci v leasingu a věcí pořízených až po zániku bezpodílového spoluvlastnictví do předmětu vypořádání je v rozporu s §150 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že se odvolací soud správně vypořádal se skutkovým i právním stavem věci a uvedla, že o hodnotě tzv. goodwillu „nelze diskutovat za situace, kdy právě díky této hodnotě mohl žalovaný založit prosperující obchodní společnost, která by bez dobrého postavení na trhu a plynulého navázání činnosti firmy žalovaného nemohla úspěšně podnikat“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí), pod pořadovým č. C 44.
Dovolatel jím uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. však ve smyslu výše uvedeného nijak nekonkretizoval. Při vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody a námitkami, jimiž dovolatel dovolací důvod vymezuje, nelze v daném případě při absenci konkrétních dovolacích námitek považovat dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. za opodstatněný.
K námitkám dovolatele ohledně zahrnutí podniku do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a k metodice ocenění podniku, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovými č. C 3282 a C 3283, kde je uvedeno, že podle právní úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů patřily i výnosy z podnikání do tohoto spoluvlastnictví. S ohledem na výdaje a závazky podnikajícího manžela spojené s jeho podnikáním je podnikající manžel povinen do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit takovou částku, jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví, a dále, jestliže podnikající manžel uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc, kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, nemůže být tato věc předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V uvedeném případě lze jen uvažovat o tom, že podnikající manžel má majetkové právo ve vztahu k leasingové společnosti a že jeho hodnota by měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení výsledné částky, kterou by měl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit.
Odvolací soud nikde neuvádí, že by podnik žalovaného měl být předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Tento podnik byl oceněn proto, aby byla v souladu s citovaným judikátem vyčíslena částka, kterou by s ohledem na vnosy a výnosy spojené s vlastnictvím podniku měl žalovaný nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví manželů; do bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahrnut nebyl. Odvolací soud při úvaze o ceně podniku žalovaného správně vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. L., neboť pro potřeby oceňování podniku v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je podle již ustálené soudní praxe určující cena obvyklá, resp. tržní, rozhodně jí není cena účetní. V postupu uvedeného kvalifikovaného znalce, jenž řešil odborné otázky, které soud sám řešit nemůže, resp. v hodnocení tohoto posudku odvolacím soudem, neshledal dovolací soud žádné pochybení. Zda je hodnota oceňovaných pohledávek se zřetelem k jejich vymahatelnosti reálná či nereálná, je otázkou odbornou a bez konkrétního zpochybnění podkladů znalce k této otázce, nelze jeho dílčí závěr znevážit. Dovolací soud nijak nepochybuje o tom, že do ceny podniku se promítá i hodnota jeho dobrého jména či pověsti (tzv. goodwillu), jejíž výši znalec odhadl. To je zřejmé např. z publikace Kislingerová, E.: Oceňování podniku. Praha C. H. Beck 1999.
Žalovaný rovněž nemůže odvolacímu soudu dobře vytýkat, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků k době jeho zániku zahrnul i věci, které měl žalovaný nikoli ve vlastnictví ale v leasingu, neboť odvolací soud tak neučinil, když pouze přihlížel k hodnotě majetkových práv žalovaného plynoucích z uzavřených smluv o leasingu. Samotnou výši uvedených hodnot pak žalovaný nijak nerozporoval. Věci, které měl žalovaný nabýt až po zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků v dovolání nijak nekonkretizoval.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout, neboť vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a je v souladu hmotným právem i stávající citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.), které představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §3 odst. 1, bodu 5 (z částky 928.845,- Kč), §4 odst. 1 a 3, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 27.940,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy celkem 28.238,50,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu