ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2266.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2266/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. J. – Z. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti žalovanému T. B. J. , 1401, zastoupenému JUDr. Michalem Chrůmou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Hradešínská 5, vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 684/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 30 Co 425/2008-328, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Chrůmy, Ph. D.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 16. května 2008, č. j. 5 C 684/2004-273, zamítl „návrh žalobkyně, aby bylo žalovanému uloženo vyplatit žalobkyni částku představující polovinu částky zjištěné ceny SJM účastníků“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 30 Co 425/2008-328, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, „že se zamítá žaloba na vypořádání společného jmění manželů účastníků, podle kterého z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů ke dni zániku společného jmění manželů, zůstává ve vlastnictví žalovaného 50 % akcií společnosti Millenium Praha, a. s., IČ: 25070762, 100 % akcií společnosti Dan Czech Teplice, a. s., IČ: 25004255, 100 % akcií společnosti D.– dům v D. v rekreační oblasti B., restaurace P. D., a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku představující jednu polovinu z částky soudem zjištěné ceny společného jmění manželů účastníků“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Žádnou z dovolatelkou vymezených námitek za takovou relevantní právní otázku považovat nelze. Dovolatelka nalézacím soudům především vytýká, že se nevypořádaly se skutečností, že tzv. „dohoda“ ze dne 28. dubna 1987 nevyloučila vznik společného jmění manželů pro budoucnost. Podle jejího názoru řešila pouze věci do manželství vnesené a neměla charakter smlouvy předmanželské s volbou práva pro dobu manželství. Tvrdí, že uzavřením manželství na území ČR deklarovali účastníci pro své manželské, ale i majetkové vztahy podřízenost právu československému a že jim uzavřením manželství vzniklo společné jmění manželů. Dále se domnívá, že forma dohody odporovala platnému dánskému právu. Dovolací soud k tomu uvádí, že stejnými námitkami žalobkyně se řádně zabýval již odvolací soud a dospěl se soudem prvního stupně ke shodnému závěru, že „dohoda“ ze dne 28. dubna 1987 ve znění dodatku ze dne 16. května 1988 byla uzavřena platně, což jak vyplývá ze spisu potvrdil i dánský soud, účastníci si na jejím základě zvolili pro úpravu svých majetkových vztahů dánské právo a zároveň sjednali režim výlučného vlastnictví. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani s judikaturou vyšších soudů. Hmotněprávní posouzení věci a právní závěr o tom, že společné jmění manželů nevzniklo, odpovídá skutkovému zjištění o obsahu dohod uzavřených účastníky ohledně jejich majetku, které učinil soud prvního stupně a převzal odvolací soud. Dovolací soud v dané věci nenalézá žádný důvod, kterým by bylo možno právem zpochybnit hodnotící skutkové a na ně navazující právní závěry nalézacích soudů.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly v daném případě naplněny. Proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 2.250,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, celkem 2.700,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. František B a l á k
předseda senátu