ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2359.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2359/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. Č. , bytem v Ž., zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, s adresou pro doručení Brno, Orlí 27, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1927/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2008, č. j. 38 Co 408/2007-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2004, č. j. 4 C 1927/2003-51, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parcelních čísel 272/1 a 273/1, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště K., pro obec a kat. území Ž. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je pro obec a kat. území Ž. veden duplicitní zápis vlastnického práva k pozemkům žalobkyně podle kupní a odstupní smlouvy ze dne 6. dubna 1963 a žalované podle smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 22. srpna 1977. V pozemkové knize byl ve vlastnictví B. P. zapsán pozemek o výměře 1644 m2 a ve vlastnictví J. P. pozemek o výměře 1946 m2. Geometrickým plánem ze dne 3. března 1957, č. 21-10/424-922-57, byla z pozemku ZE PK 512 oddělena část o výměře 776 m2, označená jako díl „B“, a z pozemku ZE PK 514 část o výměře 1088 m2, označená jako díl „A“. Podle tohoto geometrického plánu a směnné smlouvy ze dne 17. září 1957 byl díl „A“ sloučen do pozemku ZE PK 512 a díl „B“ do pozemku ZE PK 514. Darovací smlouvou ze dne 17. září 1957 B. P. darovala pozemek ZE PK 512 o výměře 1956 m2 J. a M. M. Kupní a odstupní smlouvou ze dne 6. dubna 1963 J. P. převedla pozemek ZE PK 514 o výměře 1634 m2 do vlastnictví žalobkyně. Geometrickým plánem ze dne 26. dubna 1971, č. 761-0009-71-1626, byla z pozemku ZE PK 514 oddělena část o výměře 746 m2, označená jako díl „A“, a část o výměře 53 m2, označená jako díl „H“. Oba tyto díly žalobkyně převedla kupní smlouvou ze dne 10. listopadu 1971 do vlastnictví československého státu s právem hospodaření pro MNV v Ž. Zbývající část pozemku ZE PK 514 byla geometrickým plánem ze dne 12. 7. 1977, č. 142-113-062, označena jako díl „E“ o výměře 790 m2. V tomto geometrickém plánu však bylo chybně uvedeno, že díl „E“ je oddělen od pozemku ZE PK 512. Uvedený díl „E“ následně byl předmětem smlouvy o převodu nemovitostí do vlastnictví československého státu s právem hospodaření pro ONV v Hodoníně, v níž jako převádějící byli označeni J. a M. M. místo žalobkyně. Podle geometrického plánu ze dne 12. července 1977 byl díl „E“ sloučen do pozemku parc. č. 383/5, který byl podle hospodářské smlouvy ze dne 22. srpna 1977 odevzdán do trvalého užívání SBD Moravan. Podle geometrického plánu č. 142-179-062-81 vznikl z části pozemku parc. č. 383/5 nový stavební pozemek parc. č. 303, na němž se nachází dům č. p. 246. V roce 1991 při tvorbě základní mapy velkého měřítka vznikl z pozemku EN parc. č. 385/5 v katastru nemovitostí pozemek KN parc. č. 273 a ze stavebního pozemku parc. č. 303 KN parc. č. 272. Katastrální úřad v Hodoníně záznamem podrobného měření změn č. 300 obnovil původní vlastnické hranice dílu „E“ o výměře 790 m2 a tím rozdělil pozemky parc. č. 272 a 273. Díl „E“ je nyní veden jako pozemek KN parc. č. 272/1 s výměrou 205 m2 a parc. č. 273/1 s výměrou 613 m2. Na podkladě těchto zjištění se soud prvního stupně postavil na stanovisko, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům. Nepřisvědčil námitce žalované, že vlastnické právo k označeným pozemkům nabyla vydržením, s tím, že žalovaná nebyla jejich oprávněným držitelem, neboť jí „nesvědčila dobrá víra nakládat s věcí jako s vlastní“.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. září 2008, č. j. 38 Co 408/2007-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplnění dokazování kupní smlouvou ze dne 22. srpna 1977, uzavřenou mezi manžely J. a M. M. na straně převodců a Československým státem – ONV Hodonín jako nabyvatelem, vázán právním závěrem Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“), vysloveným v rozsudku ze dne 29. května 2007, č. j. 28 Cdo 1766/2007-93, jímž byl zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. října 2006, č. j. 38 Co 270/2004-73, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. Uvedl, že mezi účastníky spornou a rozhodnou otázku pro posouzení věci bylo, zda žalovaná, která svůj titul uchopení držby odvíjela od smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 22. srpna 1977, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí takový právní titul svědčí. Podle názoru odvolacího soudu textová část smlouvy o převodu nemovitostí nevykazuje takové vady, které by způsobily její neplatnost z hlediska určitosti právního úkonu. Předmět smlouvy je dostačujícím způsobem identifikován. Nesrovnalost smlouvy spočívající v plánku grafického náčrtu, jenž byl přílohou smlouvy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu hodnotil jako nikoli způsobilou vyvolat bez dalšího pochybnosti o obsahu smlouvy. Požadavek následné kontroly odborně zpracovaného geometrického plánu považoval za neodpovídající obvyklé opatrnosti. Uzavřel, že i když na základě chyby v geometrickém plánu došlo k tomu, že předmětné pozemky smlouvou ze dne 22. srpna 1977 převáděli manželé M., kteří je nevlastnili, postačoval tento titul jako titulus putativus k založení dobré víry držitele pozemků, že je jejich oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by zpochybňovalo dobrou víru žalované ke dni podpisu smlouvy ani po celou dobu, přesahující vydržecí dobu. Za stavu, kdy žalovaná nabyla vlastnictví ke sporným pozemkům vydržením, nebylo možno vyhovět žalobě na určení, že jedinou vlastnicí předmětných pozemků je žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že předmětné pozemky nabyla kupní a odstupní smlouvou ze dne 6. dubna 1963. O jejich užívání neměla žádné informace a v době, kdy byly prodány, nemohla „uplatňovat svá práva v důsledku té skutečnosti, že bylo v roce 1972 značně omezeno soukromé vlastnictví“. Smlouva o převodu nemovitostí ze dne 22. srpna 1977 „nemůže být řádným titulem pro nabytí vlastnictví ani pro dobrou víru“, neboť nesplňovala náležitosti ani podle tehdy platné právní úpravy. Odvolací soud učinil závěr, že tato smlouva má veškeré náležitosti a že je určitá, aniž by se zabýval nejasnostmi v rámci jejího uzavření. Poukázala na dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. října 2006, v němž soud uvedl, že smlouva ze dne 22. srpna 1977 vycházela z geometrického plánu, kdy z jeho grafické části, která je přílohou smlouvy, je zřejmé, že došlo ke sloučení parcel v parc. č. 383/5 a díl „E“ a tato navazuje na parc. č. 514 nikoli parc. č. 512, že jedna z příloh smlouvy obsahovala „výměry podle evidence nemovitostí a že jde o zřejmý rozpor“. Podle názoru žalobkyně odvolací soud nepostupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007 a neposoudil řádně platnost smlouvy ze dne 22. srpna 1977 z hlediska její určitosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání s tím, že všechny žalobkyní uvedené důvody v dovolání byly odvolacím soudem vyhodnoceny a nabytí vlastnictví žalovanou bylo řádně odůvodněno.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť nejenže řádně vycházelo z intencí předchozího (zrušujícího) rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1766/2007, ale je i v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu, na níž ostatně správně odkazuje. Rozhodné pro výsledek sporu mezi účastníky bylo, zda předmětná smlouva, na jejímž základě žalovaná byla v evidenci nemovitostí zapsaná jako vlastník předmětných pozemků, byla dostatečně určitá především z hlediska určitosti převáděných nemovitostí. Právní závěry odvolacího soudu v tomto směru jsou správné natolik, že na ně dovolací soud může plně odkázat. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, mají oporu v provedeném dokazování a dovolatelka nijak nespecifikovala, která konkrétní zjištění oporu v provedeném dokazování nemají; spíše namítala nesprávnost jejich hodnocení v rámci právních úvah odvolacího soudu. Dovolací soud proto znovu jen připomíná, že podle běžné a správné soudní praxe vadný právní titul k nabytí vlastnictví určité věci sice nestačí, ale může podle okolností být titulem oprávněné držby, jež vyústí ve vydržení. Právě také v daném případě tyto předpoklady vydržení žalovanou osobou byly naplněny, když v nalézacím řízení uplatněné argumenty žalobkyně proti vznesené námitce vydržení neobstály.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalované náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobkyni právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu