ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2549.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2549/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. S. , zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, o zaplacení 355.164,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 108 C 277/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 Co 506/2008-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 Co 506/2008-130, a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 17. dubna 2008, č. j. 108 C 277/2006-92 se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č. j. 108 C 277/2006-92, rozhodl výrokem pod bodem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 182.396,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu co do částky 172.768,10 Kč. Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 24. 6. 1994. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků do tří let od jeho zániku nedošlo. Právo společného nájmu a společného členství k bytu č. 30 v domě č. p. 1123 na ulici Marie Pujmanové 26 v H., které vzniklo za trvání manželství, bylo zrušeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2006, přičemž jediným nájemcem a členem družstva se stal žalovaný s tím, že žalobkyně byla zavázána vyklidit byt bez nároku na bytovou náhradu. Od rozvodu manželství do pravomocného zrušení společného nájmu platil veškeré náklady spojené s bydlením žalovaný. Na těchto nákladech zaplatil mimo nájemného a spotřebovaných služeb v období od 1. 1. 1995 do 1. 9. 2006 částku 135.207,- Kč. Do uvedené částky jsou zahrnuty splátky anuity, splátky do fondu oprav, daň z nemovitosti, pojištění, odměny funkcionářům bytového družstva, splátky půjčky a správní poplatek. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá cena členských práv a povinností vážících se k předmětnému bytu byla stanovena ke dni 28. 8. 2006 ve výši 500.000,- Kč.
Soud věc posoudil podle §149 odst. 4 občanského zákoníku („obč. zák.“) ve znění do 31. 7. 1998, podle §511 a podle §671 odst. 1 obč. zák. Soud vycházel ze zákonné domněnky stanovené v §149 odst. 4 obč. zák., ve výše uvedeném znění, a shledal opodstatněným požadavek žalobkyně na zaplacení poloviny hodnoty členského podílu ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu. Při stanovení výše vypořádacího podílu soud vyšel ze znaleckého posudku, ve kterém znalec obvyklou cenu stanovil ve výši 500.000,- Kč. Způsob stanovení tržní ceny znalcem považoval za správný. Z této částky měla žalobkyně nárok na polovinu ve výši 250.000,- Kč. Proti pohledávce žalobkyně soud započetl protipohledávku žalovaného ve výši 67.603,50 Kč. Dovodil, že k úhradě nákladů uplatněných žalovaným ve výši 135.207,- Kč byli oba účastníci povinni společně a nerozdílně a jestliže žalovaný splnil dluh i za žalobkyni, má právo požadovat po ní náhradu ve výši jedné poloviny z uvedené částky (§511 obč. zák.). V rámci obrany proti tomuto nároku žalovaného žalobkyně požadovala vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který mu měl vzniknout tím, že sám užíval byt po dobu 13 let. Soud posoudil tento požadavek žalobkyně podle §451 a §454 obč. zák. a uzavřel, že nejsou na straně žalovaného splněny zákonné podmínky bezdůvodného obohacení. Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 182.396,50 Kč, tedy polovinu obecné ceny práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu (členského podílu v bytovém družstvu), od které odečetl polovinu žalovaným hrazených dalších nákladů spojených s bytem a ve zbytku žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně, a to pouze do výroku II. a souvisejících nákladových výroků, rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 8 Co 506/2008-130, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Konstatoval, že důkaz provedený znaleckým posudkem ohledně obecné hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu zhodnotil soud prvního stupně logicky správně a dostatečně přesvědčivě. Souhlasil i s tím, že hodnota členského podílu byla stanovená podle stavu ke dni zrušení práva společného nájmu a vycházela z ceny obvyklé v době oceňování, tedy z ceny stanovené zhruba v době rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Za správné považoval, že soud prvního stupně přihlédl k obraně žalovaného a započetl proti vypořádacímu podílu žalobkyně polovinu jím zaplacené částky, t.j. 67.603,50 Kč. Stejně jako soud prvního stupně neshledal námitku promlčení vznesenou žalobkyní důvodnou a rovněž tak neuznal jí uplatněný nárok na polovinu užitku získaného žalovaným tím, že byt sám užíval, neboť žalobkyně byt opustila dobrovolně a nebyla tedy vyloučena z jeho užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí je založeno na nesprávné interpretaci a aplikaci zákona a je v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že se odvolacími námitkami v podstatě nezabýval a neodstranil namítaná pochybení soudu prvního stupně. Nesprávně vycházel při vypořádání hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu z ceny stanovené ke dni právní moci rozhodnutí o zrušení společného členství v bytovém družstvu a společného nájmu bytu, nikoliv z ceny ke dni rozhodování soudu. Neřídil se judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalobkyně poukazovala, týkající se zásad při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů, podle kterých se stav věci posuzuje ke dni zániku společného jmění manželů, ale cena se stanoví ke dni rozhodnutí soudu. Tyto zásady měl soud analogicky použít i v této věci a pokud tak neučinil, nesprávně aplikoval zákon. Žalobkyně vytýká soudům obou stupňů, že převzaly nesprávné závěry znaleckého posudku, aniž by posudek hodnotily jako každý jiný důkaz a dbaly na to, aby znalec neřešil právní otázky, což mu nepřísluší. Znalec se totiž odchýlil od zadání soudu a dospěl k názoru, že při zjišťování hodnoty práv a povinností k družstevnímu bytu se nepřihlíží k technickému stavu bytu a celého domu po jeho zásadní renovaci, protože si na renovaci družstvo jako vlastník domu vzalo úvěr a tento úvěr se musí splatit. Namítá, že rozhodnutí jsou nesprávná i v tom ohledu, že soudy akceptovaly kompenzační námitku žalovaného na započtení poloviny částek, které žalovaný v době od 1. 1. 1995 do 1. 9. 2006 sám platil družstvu. Šlo o platby, z nichž se skládá nájem družstevního bytu, který žalovaný sám, případně se svojí novou manželkou, užíval. Platil tedy za užitky, které sám spotřebovával. Výše uvedená úvaha soudů nemůže být správná, neboť potom by i žalobkyně, která byt neužívala, musela mít právo na náhradu poloviny spotřebované hodnoty, tedy hodnoty užívání bytu. Tuto svou kompenzační námitku spolu s námitkou promlčení finančních požadavků žalovaného vznesla již v průběhu řízení a soudy je odmítly aniž by odůvodnily jakými úvahami se řídily a o jaká zákonná ustanovení se opíraly. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i odvoláním napadenou část rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se soudy obou stupňů v celém rozsahu vypořádaly s tvrzeními jak žalobkyně, tak i žalovaného a dospěly na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním a učinily správné právní závěry. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.k
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam proto, že řeší otázky plateb spojených s užíváním družstevního bytu v době po rozvodu manželství společných nájemců a členů družstva až do zániku společného členství a nájmu družstevního bytu, zejména v případě, že bytu užívá jen jeden z manželů; konkrétně jde o případ, kdy byt užívá jen jeden ze společných nájemců, který též tyto platby vynakládá, a o promlčení jeho nároku vůči druhému z bývalých manželů. Tyto právní otázky dovolací soud dosud neřešil.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.). Proto se dovolací soud nemohl zabývat skutkovou námitkou týkající se zjištění hodnoty členského podílu.
Dovolání nelze přisvědčit v části, ve které polemizuje s postupem soudů při stanovení hodnoty členského podílu. Judikaturu ohledně tohoto postupu sjednotil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, ve kterém konstatoval, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - je třeba vyjít ze stavu (rozuměj: stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Rozvedení manželé, jejichž společné právo nájmu družstevního bytu a společné členství v bytovém družstvu dosud nezaniklo, jsou z členství v družstvu ve vztahu k družstvu i ke třetím osobám oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§703 odst. 2 ve spojení s §853 obč. zák.). Proto povinnost platit platby spojené s užíváním družstevního bytu tíží až do zániku společného nájmu a společného členství v družstvu každého z nich; na jejich straně jde o pasivní solidaritu (§511 obč. zák). Jestliže tyto platby poskytuje jen jeden z manželů, aniž by se o tom dohodli, má vůči druhému právo, aby mu druhý uhradil to, co na něj připadá (§511 odst. 3 obč. zák.); nebylo-li mezi účastníky dohodnuto něco jiného, připadá na každého z nich stejný díl závazků vyplývajících z užívání družstevního bytu (§511 odst. 2 obč. zák.). Členský podíl v bytovém družstvu je hodnotou, která je až do zrušení práva společného nájmu a zániku společného členství v družstvu oběma manželům společná, a placení úhrad spojených s družstevním bytem je předpokladem k zachování této hodnoty; proto má z těchto plateb užitek i ten z bývalých manželů, který byt neužívá.
Jestliže však družstevní byt užívá jen jeden z bývalých manželů, mezi kterými nedošlo k dohodě o podílu na platbách, a který také sám úhrady spojené s užíváním bytu platí, pak lze k této okolnosti v řízení o náhradě podílu připadajícího na druhého manžela přihlédnout a se zřetelem ke všem okolnostem věci podíl na platbách případně modifikovat. Soud však může odepřít přiznání části plnění, které by na bývalého manžela, který v souvislosti s užíváním družstevního bytu nic neplatil, jen pro rozpor požadavku toho, kdo vše platil sám, na zaplacení poloviny vynaložených částek, s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Úvaha o rozporu žaloby na zaplacení poloviny vyplacených částek s dobrými mravy se pak neobejde bez zjištění okolností, za kterých došlo k tomu, že byt užívá jen jeden ze společných nájemců.
Dovolací soud dodává, že tento případ nelze zahrnout pod ustanovení upravující bezdůvodné obohacení, neboť i ten z manželů, který v bytě nebydlí, platí částky spojené s užíváním bytu na základě své právní povinnosti a v souladu s platným právem; tento případ nelze zahrnout pod žádnou ze skutkových podstat, uvedených v §451 a násl. obč. zák. Každý z bývalých manželů, jejichž společné právo nájmu družstevního bytu a společné členství v bytovém družstvu dosud nezaniklo a nebylo modifikováno právní skutečností (dohodou nebo rozhodnutím soudu) je totiž oprávněn užívat celý družstevní byt, a tak ani jeho výlučným užíváním nezískává bezdůvodné obohacení na úkor druhého.
V projednávané věci soudy při stanovení výše podílu žalobkyně na platbách spojených s užíváním bytu po rozvodu manželství nepřehlédly, že byt užíval jen žalovaný. Soud prvního stupně však správně poukázal na skutečnost, že žalobkyně se podílí na nárůstu ceny členského podílu (o to větší částku jí má žalovaný zaplatit). Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda žalovaný tímto výlučným užíváním nezískal bezdůvodné obohacení, a správně dospěl k negativnímu závěru. Okolnosti nasvědčující tomu, že by požadavek na zaplacení poloviny vynaložené částky byl v rozporu s dobrými mravy v řízení nevyšly najevo. Ani v této části tak dovolání není důvodné.
Žalovanému byla přiznána náhrada za platby spojené s užíváním bytu, které vynakládal od 1. 1. 1995 do 28. 8. 2006; soud prvního stupně, na jehož právní názor odvolací soud odkázal, uvedl, že „nárok žalovaného nepovažuje soud za promlčený, neboť teprve dnem právní moci rozsudku o zrušení práva společného nájmu počala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta“. Tento názor, blíže nijak neodůvodněný, dovolací soud nesdílí. Platí sice, že právo na vypořádání společného členského podílu v bytovém družstvu nemůže být promlčeno dříve, než je zrušeno společné členství účastníků v bytovém družstvu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 6283), toto pravidlo se však netýká promlčení plateb spojených s užíváním bytu a vynaložených po zániku manželství jen jedním z bývalých manželů - společných nájemců družstevního bytu. Jestliže jeden z bývalých manželů, kterým stále svědčí právo společného nájmu družstevního bytu, zaplatí sám celou pravidelnou platbu spojenou s užíváním bytu, pak mu již poskytnutím této platby vzniká právo žádat po druhém zaplacení jeho podílu. Proto promlčecí lhůta, stanovená v §101 obč. zák., začne běžet okamžikem, kdy jeden z dlužníků – společných nájemců družstevního bytu – sám splní platební povinnost spojenou s užíváním bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu