ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2744.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2744/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) J. L., z astoupené JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, b) L. L., proti žalovaným 1) L. V., a 2 ) L. V., zastoupeným Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 119/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2009, č. j. 9 Co 857/2007-546, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2009, č. j. 9 Co 857/2007-546, ve výrocích pod body I. a II., a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. června 2007, č. j. 8 C 119/98-524, ve výrocích pod body I. a II. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí do jejich výlučného vlastnictví. Uvedli, že nabyli spoluvlastnický podíl na zchátralém domě postaveném v roce 1882, na kterém bylo nutno provádět opravy a údržbu, v němž zamýšlejí vybudovat další byty s výtahem. S žalovanými se nemohou dohodnout na financování oprav. Žalovaní se žalobou nesouhlasili. Tvrdili, že se na všech potřebných opravách finančně podíleli, žalobci však prováděli opravy, které nebyly nutné. Navrhovali, aby soud žalobu zamítl s tím, že spoluvlastnický podíl nabyli proto, aby si zajistili bydlení a vyplacená náhrada by jim nepostačovala k zajištění adekvátní náhrady.
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2007, č. j. 8 C 119/98-524, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k domu č. p. 625 se stavební parcelou č. 1140 a zahradou parcela č. 1139 v k. ú. L., zapsaných na LV pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, a přikázal nemovitosti do společného jmění původního žalobce L. L. a jeho manželky J. L. Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným na vypořádání podílu každému částku 770.005,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem pod bodem III. uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobcům na vypořádání vynaložených investic částku 162.110,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Výroky pod body IV. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky ve výroku uvedených nemovitostí. Původní žalobce L. L. [v průběhu řízení 28. 7. 2009 zemřel a na jeho místo nastoupila žalobkyně b)] a jeho manželka – žalobkyně a), získali do společného jmění manželů id. ¾ předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené s městem Litoměřice 5. 10. 1995; žalovaní, kteří jsou podílovými spoluvlastníky každý id. ⅛ předmětných nemovitostí vzhledem k celku, získali svou část nemovitostí na základě darovací smlouvy od rodičů žalovaného 1), kteří ji nabyli rovněž koupí od města Litoměřic. Vzal za prokázané, že při užívání nemovitostí docházelo mezi spoluvlastníky k dlouhodobým neshodám a rozporům zejména ohledně oprav nemovitostí a jejich financování, a dohoda mezi nimi není možná. Věc posoudil podle §137 a §142 občanského zákoníku („obč. zák.“). Dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení spoluvlastnictví podle §142 obč. zák.; proto podílové spoluvlastnictví zrušil a přikázal nemovitosti do společného jmění původního žalobce L. L. a žalobkyně J. L., kteří již vlastnili id. ¾ předmětných nemovitostí a prokázali, že jsou schopni vyplatit náhradu žalovaným. Pro stanovení vypořádacího podílu vyšel z obvyklé ceny uvedené ve znaleckém posudku znalce Ing. Provazníka, CSc. Soud vypořádal investice vynaložené spoluvlastníky do společných nemovitostí v návaznosti na velikost spoluvlastnických podílů a zavázal žalované zaplatit žalobcům na vypořádání vynaložených investic částku uvedenou ve výroku pod bodem III.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných i žalobců rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 9 Co 857/2007-546, rozsudek soud prvního stupně ve výroku I. potvrdil, a změnil jej ve výroku pod bodem II. tak, že uložil žalobcům zaplatit každému ze žalovaných na vypořádání podílu částku 744.294,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; a ve výrocích pod body III. až VII. rozsudek soud prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (tato část výroku není předmětem dovolacího řízení).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou dány podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem. Odvolací soud posuzoval věc i z hlediska §142 odst. 2 obč. zák., tj. zda nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování spoluvlastnictví.; nepřisvědčil žalovaným, že takovými důvody je zajištění jejich bytové potřeby a bytové potřeby rodičů žalovaného 1), když důvodem nabytí spoluvlastnických podílů bylo právě zajištění bydlení. Nesporná je existence neshod mezi účastníky a případná možnost jejich vyřešení prostřednictvím §139 obč. zák. není důvodem k nezrušení spoluvlastnictví. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně vycházející ze znaleckého posudku znalce Ing. Provazníka, že dům nelze reálně rozdělit. Vzhledem k dlouhodobě nedobrým vztahům mezi účastníky, prokázaným i listinnými důkazy, nepřichází v úvahu ani zakládání další formy spolužití v domě rozdělením domu na bytové jednotky. Odvolací soud považoval za správné rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání věci do vlastnictví žalobců, když tito s přikázáním souhlasili, disponují spoluvlastnickým podílem id. ¾, prokázali schopnost vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu a z jejich tvrzení, dosavadního chování a dosud vynaložených investic lze usuzovat na to, že věc účelně využijí.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že snížil náhradu na vypořádání spoluvlastnického podílu z částky 770.005,- Kč pro každého ze žalovaných na částku 744.294,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že se nezabývaly žalovanými tvrzenými a doloženými skutečnostmi o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných odůvodňujících rozhodnutí ve smyslu §142 odst. 2 obč. zák. Za takové důvody odvolací soud nepovažoval skutečnost, že žalovaní a jejich rodiče nemají možnost po zrušení spoluvlastnictví zajistit si odpovídající bytové potřeby, nepřihlédl k vyššímu věku žalovaných, ke skutečnosti, že žalovaný 1) se léčí pro závažné onemocnění a je příjemcem plného invalidního důchodu, že spoluvlastnické podíly na uvedených nemovitostech, které je opravňují k užívání příslušného bytu, jsou jediným jejich majetkem a jinou možnost bydlení nemají. Zrušení spoluvlastnického podílu pro ně znamená ztrátu možnosti důstojného bydlení, což v souvislosti s výše uvedenými okolnostmi znamená výkon práva v rozporu s dobrými mravy a představuje to důvody hodné zvláštního zřetele. Mimo nich by ztratili možnost bydlení i jejich staří rodiče, kteří užívají byt v předmětném domě na základě souhlasu žalovaných, a nemají na pronájem srovnatelného bytu dostatek finančních prostředků. Takový postup je i vzhledem k vysokému věku rodičů v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní i jejich rodiče jsou odkázáni na uvedené bydlení a jejich sociální a zdravotní situace jim neumožňuje zajistit si v případě zrušení spoluvlastnictví srovnatelné bydlení. Žalovaní poukazují i na citové a osobní vazby k dotčenému domu, kde prožili podstatnou část svých životů. Odvolací soud vycházel i z důkazy nepodloženého tvrzení žalobců, že žalovaní vlastní další byt. Toto tvrzení však není pravdivé. Žalovaní dále vytýkají odvolacímu soudu jeho závěr, že mezi účastníky neexistovala vzájemná dohoda ohledně renovace a oprav společné nemovitosti i když uzavření této dohody, byť nikoliv v písemné formě, bylo v řízení prokázáno. Žalovaní rovněž prokázali, že se vždy podíleli na nutných nákladech spojených s údržbou a opravami předmětné nemovitosti v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu. Jednání žalobců považují za šikanózní. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek uvedené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aniž by byly splněny zákonné předpoklady pro zrušení spoluvlastnictví. Za vadu řízení považují skutečnost, že odvolací soud se nezabýval tím, že soud prvního stupně neprovedl žalovanými navržené důkazy listinami Stavebního úřadu v Litoměřicích ve věci neoprávněně zřízených staveb na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví. Pro případ, že by dovolací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, spatřují žalovaní pochybení odvolacího soudu i ve stanovení výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaných. Výše náhrady nevychází z ceny obvyklé a neodpovídá skutečné hodnotě nemovitosti na trhu v daném místě a čase. Odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku, který byl ke dni jeho rozhodování již 3 roky starý a od té doby došlo k podstatnému vzestupu cen nemovitostí. Kromě toho soud nezohlednil další investice žalovaných do nemovitosti v podobě instalace deseti plastových oken a dalších stavebních úprav v celkové hodnotě 172.424,- Kč a tím rovněž porušil podmínky čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalovaní upozorňují, že se v soudním spise nenacházejí jimi předložené doklady o finanční účasti na společných investicích v rozsahu kolem 130.000,- Kč. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. je rozhodnutím potvrzujícím, ve výroku pod bodem II. měnícím. V části týkající se přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalující strany tak přichází do úvahy jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“ - č. C 3339).
Napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda při úvaze o výjimečném zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů zvláštního zřetele hodných je právně významnou otázka zajištění bytové potřeby spoluvlastníků, kteří mají být ze spoluvlastnictví vyloučeni, resp. i jejich rodičů, kteří s nimi v domě, který je předmětem sporu, bydlí.
Již v průběhu předchozího řízení před soudem prvního stupně se žalovaní domáhali zamítnutí žaloby z důvodů zvláštního zřetele hodných; tyto důvody spatřovali v tom, že spoluvlastnický podíl koupili za účelem zajištění vlastního bydlení a nemají jiný byt (č. l. 335v. spisu). Soud prvního stupně poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 8 C 119/98-344, aniž se tímto tvrzením žalovaných zabýval. Uvedenou námitku pak uplatnili v odvolání proti uvedenému rozsudku (č. l. 355 spisu). O odvolání rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 28. června 2005, č. j. 9 Co 515/2004-374, ve kterém jen uvedl, že nebylo „prokázáno, že zrušení podílového spoluvlastnictví není možné pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných“, aniž se uvedeným tvrzením žalovaných zabýval. Přesto uvedenou argumentaci žalovaní v dalším řízení před soudem prvního stupně zopakovali a k tomu uvedli, že s nimi v bytě bydlí i jejich staří rodiče, a poukázali na svůj špatný zdravotní stav (č. l. 406 spisu). Ve věci poté opět rozhodoval soud prvního stupně, a to rozsudkem ze dne 8. června 2007, č. j. 8 C 119/98-524, ve kterém uvedené tvrzení pominul. V odvolání proti tomuto rozsudku žalovaní opětovně uvedli, že spoluvlastnický podíl získali za účelem vlastního bydlení a bydlení svých rodičů; vyplacená náhrada jim nemůže stačit k zajištění bytu odpovídající obytné plochy“ (č. l. 532 spisu). K tomu odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku pouze uvedl: „Pokud žalovaní za důvody svědčící pro zachování podílového spoluvlastnictví považují zajištění vlastní bytové potřeby a potřeby svých rodičů s tím, že k tomu jejich spoluvlastnictví směřovalo a mělo by sloužit dosud, pak takové důvody nepovažuje krajský soud za důvody zvláštního zřetele hodné, které by mohly zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bránit“.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle §142 odst. 2 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 2 obč. zák.) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, Soubor č. C 2419).
Aplikací §142 odst. 2 obč. zák. se zabývalo zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR z 29. 9. 1988, Cpj 37/88, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, poř. č. 37; z jeho závěrů vyplývá, že za důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. považují soudy bytové zájmy nejen žalovaných, ale i jejich rodinných příslušníků.
Ústavní soud v nálezu, publikovaném pod č. 231/2000 Sb., uvádí, že právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy jeví se být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek.
Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít do úvahy mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní pořídit si jiné bydlení; přitom je třeba vzít do úvahy i rozdíl mezi právním postavením osoby, bydlící v bytě na základě věcněprávního titulu (zde spoluvlastnictví) a nájemníka bytu. Významný pro rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům (rodičům). Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou např. nutnost zajistit řádnou údržbu domu, resp. vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich.
V posuzované věci soudy považovaly okolnosti týkající se bydlení žalovaných a jejich rodičů za nevýznamné, což vyplývá dílem z rozhodnutí odvolacího soudu, dílem z toho, že soud prvního stupně se těmito námitkami vůbec nezabýval a v důsledku toho ani neposkytl žalovaným potřebné poučení ohledně důkazní povinnosti (§118a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; nedostatek potřebného poučení pak má za následek, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem II., o zaplacení částky 744.294,- Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 2 o. s. ř.). Ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitosti v době jejího vypořádání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, Soubor č. C 342 ).
Soud prvního stupně, který o věci rozhodl dne 8. června 2007, vyšel při ocenění nemovitostí z posudku Ing. Vladimíra Provazníka, CSc., ze dne 2. října 2006; odvolací soud pak rozhodl o odvoláních dne 21. května 2009, přičemž stále vycházel z uvedeného znaleckého posudku. V době rozhodování však od podání znaleckého posudku uplynula již delší doba (blížící se třem rokům), a tak bylo, i se zřetelem k obecně známým změnám cen nemovitostí, namístě vyjít z aktualizované ceny. Jestliže soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při stanovení výše vypořádacího podílu vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nevychází z ceny v době vypořádání; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, Soubor č. C 8635).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích pod body I. a II. zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výrocích pod body I. a II. i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu