ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3209.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3209/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) V. L. , a b) I. L. , zastoupených JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou se sídlem v Brně, Foltýnova 37, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , identifikační číslo osoby 44992785, se sídlem úřadu v Brně, Dominikánské náměstí 1, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení existence věcného břemene, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 266/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 14 Co 553/2008–175, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Vladimíry Odehnalové.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 20 C 266/2002–144, určil, že „na nemovitosti vlastníka pozemku p. č. 1954 o vým. 377 m² zastavěná plocha a nádvoří s budovou č. p. 327 bydlení v k. ú.: B., obec: B., vše zapsané na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B., pro současného vlastníka Statutární město B. existuje věcné břemeno s právem oboustranného volného průchodu a průjezdu pro vlastníka nemovitostí pozemků p. č. 1955 o vým. 395 m² zastavěná plocha a nádvoří s objektem pro bydlení – budovou č. p. 174 a p. č. 1956 o vým. 278 m² zahrada v k. ú.: B., obec: B., vše zapsané na LV č. 1005 u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B.
jmenovitě nyní pro spoluvlastníky L. V., L. I., v podílu každý ½“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek ze dne 22. června 2005, č. j. 20 C 266/2002–89, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. července 2006, č. j. 14 Co 432/2005–104, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku p. č. 1955, zastavěná plocha a nádvoří, a na něm postaveného domu č. p. 174 a dále pozemku p. č. 1956, vše
v k. ú. Ž., okres B., a že po dobu, co uvedenou nemovitost vlastní, fakticky procházejí a přejíždí na zadní část svých výše uvedených nemovitostí přes nemovitosti žalovaného – pozemek parc. č. 1954, zastavěná plocha a nádvoří, v domnění, že tak činí na základě platně zřízeného věcného břemena průchodu a průjezdu, s čímž žalovaný nesouhlasí. Přes pozemek žalovaného byla v minulosti založena služebnost průchodu a průjezdu ve prospěch vlastníků pozemku žalobců smlouvou o zřízení služebnosti ze dne 21. srpna 1948 uzavřenou podle obecného zákoníku občanského, a to mezi manžely Střelcovými, tehdejšími majiteli nemovitostí, jejichž vlastnictví nabyla žalobkyně a) spolu s manželem jako právním předchůdcem žalobce b) kupní smlouvou z 26. února 1968, a právním předchůdcem žalovaného P. M.. Ačkoliv žalobci popírají, že by k zániku tohoto práva kdy došlo, soud prvního stupně vyšel z právních závěrů učiněných již ve svém předchozím rozsudku, podle nichž k zániku služebnosti došlo k 1. lednu 1959 podle vládního nařízení č. 87/1952 Sb. ve spojení s vládním nařízením č. 81/1958 Sb. v důsledku toho, že majetek P. M. přešel na stát, přičemž podle uvedených vládních nařízení věcná břemena váznoucí na majetku, který stát nabyl, dnem nabytí zanikla. S ohledem na další tvrzení žalobců, doplněná po shora uvedeném zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, se pak soud prvního stupně zabýval tím, zda na straně žalobců nedošlo k vydržení věcného břemene odpovídajícího právu průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že žalobci právo odpovídající věcnému břemenu platně vydrželi. Dovodil to jednak z tvrzení žalobců, podle něhož žalobkyně a) byla s věcným břemenem seznámena ještě před podpisem kupní smlouvy v roce 1968 tehdejšími prodávajícími, manžely S., dále z výslechu žalobkyně, dalších svědků a z obsahu dohody uzavřené mezi Bytasenem, spol. s. r. o. a žalobcem b) dne 17. září 1999, z nichž bylo prokázáno, že žalobci právo vykonávali,
a to žalobkyně a) již od 8. dubna 1968 do 21. června 2001, kdy bylo žalobcům doručeno sdělení Katastrálního úřadu B. o tom, že právo jízdy a chůze na nemovitostech ve vlastnictví žalovaného na LV č. 1005 není zapsáno, s tím, že za účelem realizace měli žalobci k dispozici klíče od výklopných vrat. Závěru, že žalobci byli v dobré víře, že na nemovitostech žalovaného vázne ve prospěch nemovitostí žalobců věcné břemeno přístupu a příjezdu přes nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, podle názoru soudu prvního stupně nasvědčuje i sdělení soudního znalce a stavitele Vítězslava Šmirka v jeho posudku z roku 1983 vypracovaném pro dědické řízení po právním předchůdci žalobce b) – F. L., v němž výslovně uvádí, že vjezd do dvorní části je vydrženou služebností z domu žalobců.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 14 Co 553/2008–175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalobci nemohli věcné břemeno průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného vydržet pro nedostatek dobré víry ohledně právního důvodu nabytí tohoto práva. Podle názoru odvolacího soudu nelze k učinění závěru o vydržení věcného břemena žalobci za dostačující považovat jejich tvrzení, že jim byla poskytnuta informace o existenci služebnosti při převodu nemovitostí. Poukázal na tvrzení žalobců obsažené v jejich podání ze dne 29. března 2007, podle něhož při sepisování kupní smlouvy v roce 1968 tehdejší státní notář odmítl služebnost chůze a jízdy přes sousední pozemky zapsat s poznámkou, že věcná břemena může zapsat toliko pro stát. Pokud žalobkyně a) a její manžel byli při koupi nemovitostí v roce 1968 informováni státním notářem o tom, z jakého důvodu nemůže být v kupní smlouvě uvedeno věcné břemeno sloužící ve prospěch vlastníků nabývaných nemovitostí, pak ve spojení s tím, že v samotné kupní smlouvě toto právo uvedeno z tohoto důvodu nebylo, nemohli se nabyvatelé nemovitostí důvodně domnívat, že jim toto právo vzniká, respektive, že na ně přechází s vlastnictvím nabývaných nemovitostí. I kdyby bylo v řízení prokázáno to, čemu uvěřil v řízení soud prvního stupně, tedy tvrzení žalobců, že byli manžely Střelcovými informováni o existenci věcného břemene před uzavřením smlouvy, a toto právo by bylo uvedeno v příslušném znaleckém posudku o stavu převáděných nemovitostí v té době, tuto dobrou víru by žalobci ztratili již v okamžiku sepisu kupní smlouvy na základě informace obdržené od státního notáře. Nasvědčuje
tomu i vlastní text smlouvy z 26. února 1968, podle něhož jediné břemeno, které zůstává zachováno, je služebnost trpět okna ve zdi přilehlé budovy a že prodávající kupující neujistili o tom, že by měly nemovitosti zvláštní vlastnosti, nezatajili jim závady a kupující si žádné vlastnosti na koupených nemovitostech nevymínili. Žalobkyně a) a ani její manžel F. L. tedy nemohli být v dobré víře o existenci právního důvodu nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni s nabytím vlastnictví k nemovitostem kupní smlouvou z roku 1968. Stejně tak nemohl být při vynaložení minimální míry pečlivosti v dobré víře o právním důvodu nabytí tohoto práva ani žalobce b), který nabyl ideální ½ nemovitostí po úmrtí svého otce na základě rozhodnutí státního notářství o schválení dědické dohody o vypořádání dědictví, v němž právo odpovídající věcnému břemeni rovněž uvedeno nebylo. Byla-li zmínka o věcném břemeni v posudku znalce Šmirka, ani tento posudek nemůže být právním důvodem vzniku práva z věcného břemene, neboť jestliže se žalobce b) z tohoto posudku dozvěděl o tom, že vjezd do dvorní části domu je vydrženou služebností domu, pak na předchozí straně tohoto posudku bylo uvedeno, že jde o služebnost zapsanou, na základě čehož bylo na žalobci b), aby se o zápisu této služebnosti přesvědčil, přičemž by zjistil, že se o zapsanou služebnost nejedná. Nebyli-li tedy žalobci v dobré víře o právním důvodu vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni, odvolací soud se pro nadbytečnost nezabýval otázkou délky držby práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podávají jej z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož neunesli důkazní břemeno při tvrzení o dobré víře ohledně nabývacího titulu práva z věcného břemene. Podle názoru odvolatelů – bez jakékoliv bližší konkretizace
- „skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají výsledkům dokazování“. Tyto nesprávné závěry pak mají za následek nesprávní právní posouzení věci. Namítají, že za situace, kdy k zániku služebnosti došlo podle závěrů nalézacích soudů v roce 1957 v důsledku přechodu majetku P. M. na stát, právní předchůdci žalobců manželé S., kteří žalobkyni a) a s jejím manželem ujistili při prodeji svých nemovitostí o tom, že průchod a průjezd do zadní části jejich nemovitostí přes sousední pozemek je bezproblémově možný, realizovali výkon služebnosti průjezdu a průchodu i od roku 1957 do doby prodeje nemovitosti v roce 1968. Tím, že se manželé L. při koupi nemovitostí od manželů S. v roce 1968 zajímali o to, jak oni budou nadále služebnost, spočívající v právu průjezdu a průchodu vykonávat a dokonce požadovali po notáři její zapsání, nepochybně vyvinuli potřebnou míru opatrnosti, kterou bylo lze po nich požadovat, aby si existenci práva průjezdu a průchodu přes sousední pozemek ověřili. Podle názoru dovolatelů nelze přičítat k tíži žalobkyně a) a jejího tehdejšího manžela, že akceptovali vysvětlení notáře, proč odmítl služebnost chůze a jízdy přes sousední pozemek zapsat, pokud jim sdělil, že věcná břemena může zapsat pouze ve prospěch státu a nikoliv v jeho neprospěch. Jako osoby neznalé práva přijali manželé L. toto vysvětlení s tím, že právní úprava neumožňuje provedení příslušného zápisu v evidenci nemovitostí, avšak byli přesvědčeni, že stejně jako jejich předchůdci S. i oni mohou nadále pro sebe právo odpovídající služebnosti průchodu a průjezdu přes sousední pozemek vykonávat a také ho po celou dobu vykonávali. Žalobci tedy obsah předmětného práva věcného břemene vykonávali v omluvitelném omylu, že jim svědčí oprávnění z věcného břemene, přičemž předpokladem této dobré víry by měl být výkon tohoto práva „pro sebe“ v omluvitelném omylu, že je tu věcné břemeno svědčící uživateli. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, zejména pak s jeho závěrem, že pouhé sdělení prodávajících bez ujištění se kupujících o právním důvodu vzniku nemohlo založit kvalifikovanou dobrou víru žalobců. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. července 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a že dovolání bylo podáno včas, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolateli vymezených dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý a opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně (§151 odst. 1 obč. zák., věta druhá). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2001,
sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551). Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Zpravidla to bude ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti
(resp. o skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ tzv. domnělého právního důvodu držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.
Jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587).
Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit,
že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. K nabytí oprávněné držby se nevyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Platné právo nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Proto judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho subjektem) se tedy opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o existenci drženého práva „se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 929).
Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 5).
Posouzení otázky, zda v dané věci žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a) a ani žalobce b) jako právní nástupce manžela žalobkyně a) nemohli být v dobré víře o existenci právního důvodu nabytí uvedeného práva, který zanikl ze zákona v roce 1957, když pouhá ústní informace převodců manželů Střelcových o existenci věcného břemene, poskytnutá při prodeji nemovitostí žalobkyni a) a jejímu manželu v roce 1968 nemohla postačovat pro založení dobré víry o existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni průchodu a průjezdu přes sousední pozemek žalovaného. Zejména pak nebyla-li v převodní smlouvě o služebnosti průchodu a průjezdu zmínka a žalobkyni a) a jejímu tehdejšímu manželovi byl sdělen státním notářem sepisujícím uvedenou smlouvu důvod, proč nemůže být v kupní smlouvě uvedeno věcné břemeno sloužící ve prospěch vlastníků nabývaných nemovitostí, pak ve spojení s tím, že v samotné smlouvě toto právo v návaznosti na to předmětné věcné břemeno nebylo, nemohli se nabyvatelé nemovitostí důvodně domnívat, že jim právo odpovídající věcnému břemenu svědčí.
Uvedený závěr nemůže zpochybnit námitka dovolatelů, že manželé L. tím, že se při koupi nemovitosti v roce 1968 zajímali o to, jak i oni budou nadále „služebnost“, spočívající v právu průjezdu a průchodu, vykonávat a dokonce požadovali po notáři její sepsání, vyvinuli potřebnou míru opatrnosti, kterou bylo lze po nich požadovat, aby si existenci práva průjezdu a průchodu přes sousední pozemek ověřili. Lze připustit, že manželé L. jednali v obecné rovině předvídavě, když požádali notáře o poskytnutí informací, avšak odkaz na tuto skutečnost při posuzování dobré víry ve vztahu k právnímu důvodu při vydržení práva by měl význam jedině tehdy, jestliže by se prokázalo, že státní notář potvrdil, že ve prospěch převáděných nemovitostí vázne předmětná služebnost průchodu a průjezdu na nemovitosti – pozemku parc. č. 1954 a toto právo by na základě uvedené skutečnosti v převodní smlouvě i uvedl. Z objektivního hlediska tak žalobkyně a) a její manžel nemohli při následném výkonu práva věcného břemene takto činit v omluvitelném omylu. Ve smyslu shora uvedené judikatury k tomu nemohlo postačovat subjektivní přesvědčení žalobců či jejich právních předchůdců, či „výkon práva „pro sebe“ v omluvitelném omylu“, jak dále namítají dovolatelé.
Argumentace odvolacího soudu ve vztahu k dobré víře žalobkyně a) ohledně právního důvodu držby práva, stejně jako další argumentace odvolacího soudu při objektivním posouzení dobré víry žalobce b) ohledně existence právního důvodu služebnosti průchodu a průjezdu v rámci dědického řízení po manželu žalobkyně a), je tedy správná. Ostatně, pokud jde o právní argumentaci odvolacího soudu k tomu, proč nemohl být v dobré víře ohledně držby práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobce b), tato není dovolateli v dovolání žádným způsobem zpochybněna.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje závěry judikatury ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele ve vztahu k domnělému titulu držby práva,
jakož i se zřetelem ke všem ostatním objektivním okolnostem. Úvahy odvolacího soudu o existenci dobré víry žalobců při vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaného p. č. 1954 tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem nelze v žádném ohledu označit za zjevně nepřiměřené.
Za situace, kdy se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku dobré víry z hlediska právního titulu držby práva odpovídajícího věcnému břemenu na straně žalobců, nebylo nutno se zabývat jejich dalšími dovolacími námitkami směřujícími k prokázání délky vydržecí doby.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že na správnosti závěrů odvolacího soudu nemůže nic změnit ani námitka dovolatelů, podle níž právo odpovídající věcnému břemenu vykonávali bez problémů v dobré víře v období od zániku původní služebnosti v roce 1957 do roku 1968, kdy došlo k převodu nemovitostí žalobců na žalobkyni a) a jejího manžela, i jejich právní předchůdci, manželé S., neboť právní úprava občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 30. března 1983 (tj. před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb.) vydržení práva věcného břemene neupravovala. Tato úprava rovněž neumožňovala vydržení ani podle předchozího občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., pokud by ke skončení běhu vydržecí doby mělo dojít za účinnosti pozdějšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Ve vztahu k právním předchůdcům ostatně žalobci ani netvrdí žádné okolnosti, z nich by bylo možno usuzovat na dobrou víru při držbě práva odpovídajícího věcného břemenu, když zjevně vycházejí pouze z faktu, že byl jimi vykonáván obsah tohoto práva (průjezd a průchod). Jestliže však smluvně zřízené právo věcného břemene svědčící manželům S. zaniklo na základě speciální právní úpravy, pak následný samotný výkon průjezdu a průchodu nemohl být okolností, na základě které by bylo možno uvažovat o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo a dovolatelé existenci takové vady ani netvrdí.
Protože dovolací důvody uplatněné žalobci nebyly naplněny, dovolací soud jejich dovolání, směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaného v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb.3.750, Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 4.050,- Kč. Náklady žalovaného jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 810,- Kč. Celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalovaného činí 4.860,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby nahradila tuto částku žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s . ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. června 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu