ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4003.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4003/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 6, proti žalované ZEMSPOL STUDÉNKA, a. s., se sídlem v Pustějově 92, IČO 61974986, zastoupené JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o stanovení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 266/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2009, č. j. 11 Co 629/2008-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. února 2009, č. j. 11 Co 629/2008-146, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 12 C 266/2003-89, uložil žalované povinnost zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek parc. č. 891/3 – ostatní plocha, který je zapsán na LV č. 514 pro okres Nový Jičín, obec a k. ú. P. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, který získala v roce 1994 darem od své právní předchůdkyně, která nabyla pozemek na základě dohody o vydání nemovitostí v roce 1992. Pozemek dříve užíval právní předchůdce žalované, Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Odra v Pustějově, které provedlo v roce 1985 ohlášenou stavební úpravu polní komunikace, která byla v témže roce Městským národním výborem ve Studénce kolaudovaná jako obslužná účelová komunikace pro JZD Odra Pustějov . Dále bylo v řízení prokázáno, že žalovaná užívá bez souhlasu žalobkyně a proti její vůli k příjezdu zemědělské techniky do svého areálu a na své pozemky její pozemek parc. č. 891/3. Soud dospěl k závěru, že pruh pozemku, který žalovaná bez souhlasu žalobkyně užívá, není komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Zaujal názor, že na kolaudační rozhodnutí o povolení užívání předmětného pozemku je třeba nahlížet „ve světle tehdy platných předpisů, kdy zákony č. 122/1975 Sb. a č. 123/1975 Sb. postavily právo družstevního užívání nad právo vlastnické v tom smyslu, že právo družstevního užívání mohlo zásadně omezit vlastníka v jeho právech“. Tím došlo k závažnému zásahu do vlastnických práv, která nebyla v době nesvobody respektována. Bez ohledu na vlastníky tak JZD zřídilo příjezdovou cestu napříč jejich pozemky. Poté, co byly pozemky vráceny jednotlivým vlastníkům, je takto znemožňováno, popř. ztíženo jejich obhospodařování. Žalobkyně je bez svého souhlasu dále omezována ve svém vlastnickém právu. Soud nepřisvědčil tvrzení žalované, že cesta byla takto užívána od nepaměti, a zdůvodnil proč má za to, že byla zřízena až po kolektivizaci pozemků. Dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na ochranu proti žalované, která do jejího vlastnického práva bez jejího souhlasu neoprávněně zasahuje [§126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)].
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. prosince 2005, č. j. 11 Co 696/2005-110, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, řízení zastavil a rozhodl, že se věc postupuje obci Pustějov. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně usnesením ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo 4777/2007-136, uvedené usnesení zrušil s tím, že v projednávaném případě jde o vlastnickou žalobu; řízení o této žalobě nelze zastavit s odůvodněním, že žalovaná uplatňuje proti této žalobě námitku veřejnoprávní povahy. Touto námitkou se soud musí zabývat a řešit ji jako předběžnou otázku.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 11 Co 629/2008-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek parc. č. 891/3 – ostatní plocha v k. ú. P., obec Pustějov, který je zapsán na LV č. 514 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování ohledně skutečného vedení cesty přes předmětný pozemek žalobkyně a zjistil její plynulou návaznost a pokračování po pozemcích parc. č. 2086/3 a 2086/4. Dále vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že předmětný pozemek, na kterém se kolaudovaná komunikace nacházela, byl ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně H. U. a užíván tehdejším JZD Odra Pustějov. Komunikace byla zřízena ve smyslu §37 odst. 3 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, který poskytoval družstvům právo na sdružených pozemcích provádět stavby. Odvolací soud vzal za prokázané, že předmětný pozemek je účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Původně se jednalo o polní cestu, která byla posléze stavební úpravou zpevněna a kolaudována jako obslužná účelová komunikace pro JZD. Nyní splňuje znaky uvedené v §7 odst. 1 výše uvedeného zákona, neboť slouží ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi a k obhospodařování zemědělských pozemků. Ani následný nesouhlas žalobkyně - vlastnice pozemku - nemůže změnit její charakter a z toho plynoucí právo kohokoliv tuto účelovou komunikaci užívat (§19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Soukromá práva žalobkyně jsou v tomto případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Žalobkyně nemůže svým jednostranným vyhlášením zabránit obecnému užívání a nemůže se ho domoci ani soudním výrokem. Příslušný silniční správní úřad po projednání s příslušným orgánem policie však může na její návrh provoz na účelové komunikaci regulovat nebo i komunikaci uzavřít, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů vlastníka (§7 odst. 1 věta druhá zákona o pozemních komunikacích).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a z obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, konkrétně nesprávně posoudil charakter pozemku parc. č. 891/3 tak, že se jedná o účelovou komunikaci ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb. Tuto otázku správně vyřešil soud prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že před tzv. kolektivizací se na uvedeném pozemku žádná cesta nenacházela. Toto zjištění vyvrací mechanizmus vniku cesty faktickým užíváním za výslovného nebo tichého souhlasu vlastníka pozemku, což je obsahovou náležitostí účelové komunikace. Takto vyznívala i judikatura za platnosti obecného zákoníku občanského před rokem 1950. Odvolací soud vykládá institut účelové komunikace striktně formálním způsobem z doslovného znění §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Nezabýval se otázkou, za jakých okolností došlo ke spojení areálu bývalého JZD Pustějov (právního předchůdce žalovaného) s ostatními komunikacemi, zda byla cesta zřízena i pro potřeby nějakých dalších vlastníků nemovitostí a zda slouží k obhospodařování pozemků, když ve skutečnosti tím, že je protíná obhospodařování ztěžuje. Poukazuje na to, že soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu se těmito otázkami zabýval, provedl k nim dokazování a vyvodil správné právní závěry. Žalobkyně namítá, že názor odvolacího soudu, podle kterého právo družstevního užívání pozemku podle zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, a zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, v sobě zahrnovalo i právo zřídit na sdruženém pozemku účelovou komunikaci, je nesprávný. Institut družstevního užívání pozemku jak byl upraven v uvedených zákonech je v rozporu s ústavně zakotveným principem nedotknutelnosti vlastnictví a byl v rozporu s tímto principem zakotveným v mezinárodních paktech o lidských právech i v době platnosti uvedených zákonů, neboť postoj skutečného vlastníka pozemků neměl žádnou relevanci. Skutečnost, že JZD zřídilo na předmětném pozemku komunikaci v souladu s výše zmíněnými tehdy platnými právními předpisy ještě neznamená, že tato komunikace byla obsahově účelovou komunikací. Uvedené zákony popíraly obsah vlastnického práva jak jej ctily všechny kontinentální právní systémy, a tato skutečnost proto musí mít vliv po jejich zrušení i na právní vztahy z nich vzešlé. Proto závěr odvolacího soudu, že zánik družstevního práva užívání tohoto pozemku nemohl vést k zániku účelové komunikace, není správný. Žalobkyně poukazuje na to, že soudní rozhodnutí by mělo vyjadřovat i hodnotové postoje v daném případě konfrontované s právními instituty z období mezi léty 1948 a 1989. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné vycházející z platné judikatury. Předmětný pozemek splňuje všechny znaky účelové komunikace, což vyplývá i z prohlášení obce Pustějov ze dne 10. 6. 2004 o tom, že předmětná komunikace je jako účelová komunikace součástí Komplexního urbanistického návrhu dopravy v obci Pustějov a odpovídá tomu i faktický stav, kdy komunikaci kromě žalované užívají i občané obce a další. Komunikace byla takto užívána od nepaměti. Je jedinou přístupovou komunikací do areálu žalované. Žalovaná považuje zachování stávajícího příjezdu z hlediska morálního i věcného za maximálně vhodné, a to jak pro řešení dopravní situace v obci, tak pro umožnění jejích podnikatelských aktivit; je největším zaměstnavatelem v obci a v případě zákazu by pro zachování své činnosti musela porušovat právní předpisy při přístupu na svůj areál. Vlastníci pozemků nejsou omezeni ve svých vlastnických právech a nabízí jim odpovídající kompenzaci. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Účelovou komunikací je pozemní komunikace, která splňuje znaky, uvedené v §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle první věty tohoto ustanovení platí: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. V daném případě není pochyb o tom, že jde o komunikaci, která slouží obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Přesto lze však přisvědčit dovolatelce, pokud namítá, že odvolací soud se plně nevyrovnal se všemi předpoklady pro existenci účelové komunikace.
Již starší judikatura uznávala, že pozemek, který je v soukromém vlastnictví, „lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným, nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užíváni k trvalému ukojení nutné komunikační potřeby“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, sp. zn. 10729/32, ASPI). Podle Ústavního soudu je „podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům“ (nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
Žalobkyně od počátku tvrdila, že žalovaný má na své pozemky i jiný přístup; podávala se tedy možnost, že neužívá její pozemky z nutné komunikační potřeby. Toto tvrzení však soud prvního stupně, který měl z jiných důvodů za to, že pozemek není právem obecného užívání zatížen, nepovažoval za významné; odvolací soud, který měl jiný právní názor, jej pominul. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V dané věci byla účelová komunikace (§22 silničního zákona č. 135/1961 Sb.) zřízena podle tehdy platných předpisů bez souhlasu vlastníka zemědělským družstvem v roce 1985 na pozemcích, které nebyly ve vlastnictví družstva a které družstvo užívalo z titulu práva družstevního užívání (§37 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví).
Obsah práva družstevního užívání upravoval zákon č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví. Podle §37 odst. 1 a 2 tohoto zákona platilo: „K pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření, popřípadě k pozemkům daným za ně do náhradního užívání při provedené hospodářskotechnické úpravě pozemků (dále jen "sdružené pozemky"), náleží družstvu právo družstevního užívání. Právo družstevního užívání je bezúplatné a časově neomezené; opravňuje družstvo k tomu, aby v souladu s právními předpisy užívalo sdružené pozemky pro plnění všech úkolů, které jsou předmětem jeho činnosti“. Zákon stanovil, že „družstvo může zejména
a) provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby,
b) měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní,
c) zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva i obytné domy v rámci podnikové bytové výstavby.
Z uvedených ustanovení je zjevné, že užívací práva zemědělského družstva byla v podstatě totožná s právy, které jinak právo dává vlastníkovi pozemku, a že účelová komunikace byla ve své době zřízena v souladu s tehdy platným právem.
Ústavní soud však v nálezu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, uvedl: „Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího soudu ČR, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku od hl. města Prahy v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku. Lze konstatovat, že stěžovatelé v tomto smyslu nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, a naopak by bylo proti smyslu vlastnické restituce, pokud by sice získali vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku. Podle Ústavního soudu je proto porušením vlastnického práva, pokud obecné soudy jejich souhlas bez dalšího presumovaly“. V dalším řízení přihlédne odvolací soud i k uvedenému právnímu názoru Ústavního soudu a zváží jeho použitelnost v dané věci.
Ke tvrzení žalované společnosti, že cesta je jako veřejná užívána „od nepaměti“, dovolací soud nemohl přihlížet, neboť o obdobné zjištění odvolací soud zamítnutí žaloby neopřel; naopak vyšel z toho, že účelovou komunikaci zřídilo JZD.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu