ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4185.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4185/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. S. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů 44, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 129/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 24 Co 138/2008-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Janouška.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 8 C 129/2006-76, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. parc. č. 1469 a domu č. p. 475 na tomto pozemku stojícímu v obci a kat. území K., dosud zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín, na listu vlastnictví č. 3495, tyto nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby žalovanému zaplatila částku 935.000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 24 Co 138/2008-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, dovolatel je proto v tomto případě oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) C 5780. V tomto případě tomu tak není.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod č. C 5042. Dovolatel nevymezil hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází ze skutkových učiněných soudem prvního stupně a převzatých odvolacím soudem, jejichž správností se dovolací soud nemohl zabývat, a není v rozporu s hmotným právem.
Podle §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, způsobem uvedeným v odstavcích 2 až 4 nelze nabýt do vlastnictví jednotku, pokud je v budově alespoň jeden byt, jehož nájemcem je fyzická osoba. Právní překážku rozdělení předmětného domu na jednotky uvedenou v §5 odst. 5 citovaného zákona dovolatel nezpochybnil.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. soud při vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlédne k velikosti podílů a k účelnému využití věci.
Velikost spoluvlastnického podílu představuje kritérium, k němuž je nutno vedle hlediska účelného využití věci přihlédnout při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků; nejedná se o parametr určující toliko výši vypořádacího podílu při přikázání věci některému ze spoluvlastníků nebo velikost nově vzniklých částí původně společných nemovitostí při rozdělení věci. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1249/2008, uvedené v Souboru rozhodnutí pod C 8044.
Ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. o tom, že soud při vypořádání přihlíží k účelnému využití věci, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávající soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Zde dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, v Souboru rozhodnutí publikovaný pod C 2419, jehož závěry platí i pro §142 odst. 1 obč. zák. Úvaha odvolacího soudu vedoucí k přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně jako většinové spoluvlastnice se dovolacímu soudu nejevila nepřiměřená učiněným skutkovým zjištěním. Otázkou případných investic žalovaného do předmětné nemovitosti se odvolací soud zabýval dostatečně a jeho závěry v tomto směru nejsou v rozporu s hmotným ani procesním právem.
Stanovení obvyklé ceny věci, která tvoří základ pro určení výše přiměřené náhrady v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitky vznesené v dovolání ve vztahu k hodnocení skutečností, jež byly podkladem pro stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí, se týkají skutkových zjištění, která spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stanovená výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného odpovídá skutkovým zjištěním soudu a právní úvaha odvolacího soudu není v tomto směru nepřiměřená. Podle názoru dovolacího soudu nebylo třeba aktualizovat znalecký posudek, jestliže od ocenění, z něhož soud vycházel, uplynula doba kratší tři čtvrtě roku.
Námitku insolventnosti žalobkyně žalovaný vznesl až v dovolacím řízení. Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1, bodu 5 (z částky 3.740.000,- Kč), §4 odst. 2, písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 10.000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a celkem činí 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu