ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.562.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 562/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Josefem Struhařem, advokátem se sídlem v Hlučíně, Vl. Vančury 161/19, proti žalovanému B. P. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 235/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2008, č. j. 11 Co 241/2008-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Josefa Struhaře.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 9 C 235/2005-100, výrokem pod bodem I. zrušil „věcné břemeno bytu spočívající v právu doživotního bezplatného užívání obývacího pokoje v přízemí domu č. p. 825, WC a koupelny v I. poschodí rodinného domku a dále právu společného užívání verandy, schodiště, půdy, sklepa, prádelny, kotelny a zahrady, zapsané na listu vlastnictví č. 1265 pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, zřízené ve prospěch B. P., darovací smlouvou ze dne 24. 10. 1991, RI 3696/1991, za náhradu 76.180,- Kč“, výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 76.180,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. července 2008, č. j. 11 Co 241/2008-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.), který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3339).
V dané věci podal dovolatel po uplynutí lhůty k dovolání obsáhlé podání, doplňující dovolání. Účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají. Ke změně dovolacího návrhu není třeba souhlasu soudu (§242 odst. 4 o. s. ř.). Uplatní-li dovolatel po skončení dovolací lhůty nové dovolací důvody, které nejsou po obsahové stránce upřesněním (doplněním) důvodů uplatněných včas (totiž ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř.), nemůže dovolací soud k takto uplatněným důvodům přihlédnout. Dovolání se proto z obsahového hlediska posuzuje podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost měnit (uvádět) dovolací důvody, uplynula. Přitom nové uplatnění dovolacích důvodů je z povahy věci změnou v uvedení důvodů dosavadních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365).
V dané věci je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, ze kterého soudy vyšly, že totiž v důsledku chování žalovaného, se stalo užívání prostor v domě žalovaným neúnosným. Za této situace je rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle které změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 755/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1041). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, publikovaném pod č. C 575 Souboru rozhodnutí civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, se konstatuje, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.
V dovolání podaném v zákonné lhůtě dovolatel blíže nevymezil otázku, která by činila z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní, jen obecně uvedl, že „soud nesprávně dospěl k závěru o změně okolností, v jejímž důsledku nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem tížícím nemovitost a výhodou oprávněného“. Ani v doplnění dovolání, podaném až po uplynutí lhůty k podání dovolání, žalovaný takovou otázku nevymezuje; jeho námitky v podstatě směřují proti skutkovým zjištěním a proti způsobu, jak k nim soudy dospěly, a mají tak povahu dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu je pak v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.880,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2.180,- Kč a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 436,- Kč, celkem tedy 2.616,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu