ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.579.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 579/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PhDr. H. V. , zastoupené JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, kpt. Jaroše 2, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Leopolda Pokorného 37, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 797/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2009, č. j. 12 Co 194/2008-222, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Věry Krčmové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j. 9 C 797/2001-181, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 9 C 797/2001-198, určil, že „žalobkyně je spoluvlastnicí ve společném jmění manželů rodinného domu v T., č. p. 1036, postaveného na parcele č. St. 1973 – zast. plocha a nádvoří o výměře 261 m², pozemku parc. č. St. 1973 – zastav ěná plocha a nádvoří o výměře 261 m², pozemku p. č. 138/3 o v ýměře 659 m², garáže na p. č. 1159 a pozemku pod touto garáží p. č. 1159 – zast. plocha a nádvoří o výměře 18 m², zapsaných na LV č. 5188 pro obec Třebíč, k. ú. P., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Třebíč.“ (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 40 022,- Kč, a to k rukám JUDr. Věry Krčmové (výrok II. rozsudku).
V řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení, že nemovitosti uvedené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné nemovitosti“) jsou součástí společného jmění účastníků, neboť od uzavřené předmanželské smlouvy odstoupila z důvodu jejího uzavření v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, soud prvního stupně v plném rozsahu odkázal na předchozí rušící rozhodnutí odvolacího soudu, který ho zavázal závazným právním názorem potud, že předmanželská smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Vzhledem ke skutečnosti, že v dalším řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by tento názor zpochybnily, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně existenci tvrzené tísně a nápadně nevýhodných podmínek prokázala a důvodně od předmanželské smlouvy odstoupila.
Zabýval se také posouzením, z jakých finančních prostředků byly pořízeny nemovitosti, jichž se žaloba týká. Na základě skutkových zjištění, podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti nebyly žalovaným získány pouze z jeho výlučných prostředků nabytých před uzavřením manželství, neboť na jejich pořízení žalovaný použil i finance získané za trvání manželství z jeho podnikatelské činnosti. Uzavřel, že pokud žalobkyně řádně od předmanželské smlouvy odstoupila, v důsledku čehož se prostředky získané z výkonu podnikatelské činnosti žalovaného staly součástí společného jmění manželů, pak nemovitosti za takové prostředky pořízené také součást společného jmění manželů tvoří; žalobě proto vyhověl.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 12 Co 194/2008-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím, že se určuje, že nemovitosti „a to rodinný dům v T., P., č. p. 1036 na pozemku p. č. St. 1973 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 261 m², pozemek p. č. St. 1973 – zastav ěná plocha a nádvoří o výměře 261 m², pozemek p. č. 138/3 o v ýměře 659 m², garáž bez čp/če na pozemku p. č. St. 1159 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 18 m² pozemek pod touto garáží p. č. St. 1159 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 18 m², zapsané na listu vlastnictví č. 5188 pro obec Třebíč, katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Třebíč jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného (výrok I. rozsudku). Ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 11 300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Věry Krčmové (výrok III. rozsudku).
Odvolací soud odkázal na své předchozí rušící rozhodnutí, v němž soud prvního stupně zavázal závazným právním názorem potud, že žalobkyně 25. 9. 1998 uzavřela předmanželskou smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Ve vztahu k tísni odkázal na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/93 s tím, že tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální a někdy i psychický stav, který takovým způsobem a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodném rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Konstatoval, že při zvážení celého souhrnu působících vlivů, byla žalobkyně v takovém stavu, který na ni působil natolik tíživě, že nakonec akceptovala uzavření předmanželské smlouvy takového obsahu, s jakým by ji za jiných okolností neuzavřela.
V době, kdy byla předmanželská smlouva uzavírána, nepůsobila na žalobkyni izolovaně pouze jediná skutečnost, ale postupně se jednalo o stále větší souhrn jednotlivých vlivů, které – pokud by působily samostatně bez přispění dalších – by samy o sobě způsobilé vyvolat takový stav, v jakém se žalobkyně nakonec při uzavírání smlouvy ocitla, nebyly. Za významnou skutečnost, která musela na žalobkyni působit, považoval odvolací soud její sociální situaci, v níž se v té době nacházela, s tím, že se jednalo o samoživitelku, dlouhodobě bez pracovního poměru, vázanou jednou vyživovací povinností, která se najednou ocitla před řešením situace, v níž se nacházela s ohledem na očekávání narození dalšího dítěte, jehož otcem měl být právě žalovaný. Řešení této situace probíhalo dlouhodobě a žalobkyně již v době dřívější realizovala své rozhodnut ponechat si dítě, jehož narození očekávala. Podstatnou okolností pro ni byl fakt, že tak činí za akceptace stavu, že vstoupí do manželství se žalovaným, kdy ze soužití s ním mohla očekávat hmotné zabezpečení na odpovídající úrovni. Odvolací soud vzal za prokázáno, že mezi účastníky probíhalo dlouhodobě, a to i za pomoci manželské a rodinné poradny, dilema, jak vzniklý stav těhotenství žalobkyně řešit a že zejména žalobkyně zde vnímala řadu pro ni rizikových prvků, nicméně nakonec toto rozhodnutí (řešení vzniklé situace uzavřením manželství se žalovaným) přijala s tím, že si za této situace dítě ponechá. Za spolupůsobící faktor považoval odvolací soud i psychický stav žalobkyně v souvislosti s její graviditou. Přestože vzhledem k věku žalobkyně i jejím zkušenostem považoval odvolací soud za málo pravděpodobné, že na ni tento stav působil až tak závažným způsobem, připustil, že určitý vliv tu tento její konkrétní fyzický stav, kdy se jednalo o těhotenství rizikové, mít mohl.
Jako další faktor, který v dané situaci postupně přistupoval, odvolací soud vnímal i časové okolnosti. Za nikoliv nevýznamnou skutečnost považoval také to, že k uzavření předmanželské smlouvy nedošlo s odpovídajícím časovým předstihem, ale prakticky bezprostředně před uzavřením sňatku, kdy kromě jiného i z hlediska nezbytných úkonů, které je třeba před samotným slavnostním aktem učinit, se musela žalobkyně zcela přirozeně cítit v časové tísni, která na ni v konečném důsledku při jejím rozhodování o přijetí či nepřijetí návrhu smlouvy mohla působit stresově. K tomuto závěru odvolací soud dospěl, přestože jinak neakceptoval zcela tvrzení žalobkyně o nedostatečném prostoru na prostudování smlouvy. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že jednou stránkou věci je odpovídající časový prostor pro seznámení se s obsahem smlouvy a stránkou druhou je pak přijetí samotného rozhodnutí. V tomto ohledu se žalobkyně ocitla ve velmi stresové situaci, neboť jí nebyl dán dostatečný prostor na rozmyšlenou a rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí musela učinit prakticky okamžitě. Na žalobkyni v konečné fázi působilo i její nesprávné vnímání toho, zda právní úkon uzavření předmanželské smlouvy, k němuž byla žalovaným bezprostředně před sňatkem vybízena, musel být realizován či nikoliv. Přestože odvolací soud konstatoval vzhledem k úrovni vzdělání žalobkyně i obsahu smlouvy možnou existenci určitých pochybností o plné věrohodnosti jejího tvrzení o nutnosti uzavření předmanželské smlouvy, vzhledem k bezprostředně předcházejícím zásadním změnám zákona o rodině, nemohl ji vyloučit. Žalovaný k vyloučení stavu, tak jak ho žalobkyně popisovala z hlediska nutnosti uzavření smlouvy, nenabídl soudu žádný důkaz, který by prokázal, že se jí před uzavřením smlouvy dostalo poučení, že je vyloučeno, aby na ni i tato podstatná okolnost mohla při samotném rozhodování o přijetí návrhu smlouvy působit. Nesprávné pochopení právního stavu z hlediska nutnosti uzavření manželské smlouvy je sice toliko nesprávnou domněnkou představující v konečném důsledku jen omyl v pohnutce, který sám o sobě není významný, nicméně na straně druhé se jedná o okolnost, která musí za tohoto stavu působit také výrazně tíživě při uzavírání předmětného právního úkonu. Odvolací soud uzavřel, že výše popsané okolnosti ve svém souhrnu působily na žalobkyni tak tíživě, že lze dovodit, že předmětná manželská smlouva byla z její strany uzavřena ve stavu tísně.
Ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám odvolací soud zdůraznil, že nápadně nevýhodné podmínky jsou vnímány jako stav, který musí existovat objektivně a to právě v době uzavírání právního úkonu, přičemž se nesmí jednat o pouhé subjektivní vnímání dotčené osoby. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně vysloveným v jeho předchozím řízení, že zúžení majetku, jako stav působící do budoucna, v konečném důsledku neumožňuje prokázat ke dni uzavření předmanželské smlouvy existenci nápadně nevýhodných podmínek. Podle názoru odvolacího soudu vzhledem k obsahu předmanželské smlouvy je za nutno za nápadně nevýhodné podmínky považovat stav, kdy vyloučením příjmů z podnikatelské činnosti žalovaného ze společného jmění se žalobkyně dostává v době uzavření smlouvy, kdy ona sama je bez pracovního poměru a bez příjmů z pracovní činnosti, do výrazně nevýhodného postavení.
Ve shodě se soudem prvního stupně byl odvolací soud potud, že žalovaný v průběhu řízení neprokázal, že by předmětné nemovitosti byly pořízeny výlučně z prostředků, které by nebylo lze považovat za součást společného jmění manželů. Jednak žalovaný v průběhu řízení neprokázal, že by měl k dispozici tolik finančních prostředků nespadajících do společného jmění, aby mohl nemovitosti pořídit výlučně z nich a především, pokud tvrdil a prokazoval, že měl dostatek výlučných prostředků na pořízení předmětných nemovitostí, nebyl schopen doložit, že takové prostředky výhradně použil na pořízení předmětných nemovitostí.
Odvolací soud vyšel z nesporné skutečnosti, že nemovitosti, jichž se spor týká, byly pořízeny za trvání manželství. Nesporným bylo také to, že existovaly finanční prostředky spadající do společného jmění manželů. Zdůraznil, že podle ustálené judikatury v případě, kdy za trvání manželství byla nějaká věci pořízena jak z výlučných prostředků některého z manželů, tak i z prostředků spadajících do společného jmění manželů, platí, že takto pořízená věc tvoří součást společného jmění manželů, přičemž není rozhodné, jak velká částka byla ze společných prostředků v uvedené souvislosti použita. Platí tedy, že i použití sebemenší částky z prostředků tvořících společné jmění manželů na pořízení nějaké věci za trvání manželství s sebou nese ten důsledek, že takto pořízená věc se stane součástí společného jmění manželů. Pokud tedy žalovaný neprokázal, že sporné byly pořídil výhradně a pouze z jeho výlučných prostředků, žaloba žalobkyně je důvodná.
Odvolací soud dále zdůraznil, že pokud nedoplnil dokazování způsobem navrženým žalovaným, stalo se tak jednak v důsledku toho, že navržený důkaz nebyl způsobilý prokázat, jaké konkrétní prostředky byly použity na pořízení sporných nemovitostí (rozvaha a výsledovka k 31. 12. 1998), přičemž ostatní důkazy nebyly navrženy v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv soud prvního stupně žalovaného řádně poučil ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř.. tak i §119a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že závěry soudu ohledně podřazení vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem pod institut společného jmění současně neznamenají, že případně neexistují nároky žalovaného, které by v souvislosti s předmětnými věcmi mohl uplatňovat. Pro případ, že se v této věci sporné nemovitosti stanou předmětem vypořádání majetkových vztahů ve smyslu §149 obč. zák., bude na žalovaném, aby prokázal, zda a kolik svých výlučných prostředků na pořízené té které věci použil, přičemž na tom, co se mu takto podaří prokázat, bude závislé to, jak velká bude případně jeho pohledávka za společným jměním, kterou takto bude mít možnost při vypořádání zohlednit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle názoru má napadené rozhodnutí zásadní právní význam. V dovolání provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a skutkové vylíčení okolností věci tak jak byly akceptovány nalézacími soudy.
Ve vztahu k právními posouzení věci nalézacími soudy dovolatel poukázal na skutečnost, že ohledně pojmu tísně respektuje jeho výklad provedený judikaturou (R 41/1994), která považuje za tíseň takový hospodářský, sociální nebo sociálně-politický stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní právní úkon, který by jinak neučinil. Podle názoru žalovaného nebyl v průběhu řízení prokázán komplex těchto skutečností, na základě kterého by žalobkyně předmanželskou smlouvu uzavřela, neboť tuto smlouvu chtěli oba účastníci před manželstvím uzavřít a při vlastním sepisu předmanželské smlouvy „nedošlo k žádnému donucování“.
Ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám poukázal dovolatel na skutečnost, že u smluv bezúplatných se stav tísně může projevit, o nápadně nevýhodných podmínkách však uvažovat nelze, přičemž podle názoru žalovaného je předmanželská smlouva obdobou smluv bezúplatných.
I kdyby však žalobkyně uzavřela předmanželskou smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, byly předmětné nemovitosti pořízeny za finanční prostředky nabyté před trváním manželství. Žalovaný totiž v průběhu řízení v letech 2005 – 2006 prokázal „množstvím listinných důkazů, účastnických výpovědí, že veškeré nemovitosti financoval ze svých prostředků před uzavřením manželství, neboť měl před manželstvím volné zdroje převyšující výdaje spojené s výstavbou nemovitostí, ve výši větší než 5 000 000,- Kč.“ Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud své rozhodnutí založil na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů a své rozhodnutí v tomto smyslu též řádně zdůvodnil; žalobkyně se pak v plném rozsahu ztotožňuje se skutkovými i právními závěry napadeného rozhodnutí. Navrhla proto odmítnutí dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vady řízení však nebyly dovolatelem tvrzeny a ani dovolacím soudem zjištěny.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě je nutno přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání je ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení přípustné (bez ohledu na poučení odvolacího soudu vážící přípustnost dovolání na splnění podmínek vyplývajících z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), není však důvodné.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala příslušného určovacího výroku s poukazem na skutečnost, že uzavřela předmanželskou smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž od této smlouvy následně odstoupila. Jestliže uvedená smlouva vylučovala z rozsahu společného jmění manželů majetek nabytý na základě výkonu podnikatelské činnosti žalovaným, pak při odstoupení od této smlouvy s účinky ex tunc tvoří příjmy z podnikatelské činnosti součást společného jmění manželů a za ně pořízení nemovitosti tvoří součást společného jmění manželů.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §143a odst. 1 – 3 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Manželé mohou dále smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství, mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit své budoucí majetkové vztahy v manželství obdobně.
Podle §48 odst. 1, 2 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle §49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Za tíseň je třeba považoval sociální, zejména hospodářský, ale i psychický stav osoby, jenž na ni – objektivně posuzováno – doléhá tak závažným způsobem, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle (nikoliv však v důsledku fyzického donucení či bezprávní výhrůžky) uzavře smlouvu, která ji zřejmě působí újmu a kterou by za normální okolností pro sebe jako neprospěšnou neuzavřela. Tíseň je reálně existující objektivní stav, který se stal u jednajícího důvodem k jeho nesvobodnému projevu vůle (k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1993, pod pořadovým č. 36).
O nápadně nevýhodné podmínky jde tehdy, když se jedná – objektivně posuzováno – o zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, resp. o zřejmou nevýhodnost dalších podmínek.
Zda jde o uzavření právního úkonu v tísni a současně za nápadně nevýhodných podmínek je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. října 1998, sp. zn. I. ÚS 141/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, pod pořadovým č. 116). Úvahy nalézacích soudů o tom, zda došlo k uzavření právního úkonu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek přezkoumá odvolací soud v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.
Odvolací soud v daném případě v odůvodnění svého rozsudku mimořádně podrobně vyložil, v čem spatřuje na straně žalobkyně existenci tísně a jednotlivé zjištěné skutečnosti vyložil ve všech vzájemných souvislostech. Dovolací soud v plném rozsahu na odůvodnění této části rozsudku odvolacího soudu odkazuje s tím, že úvahy odvolacího soudu v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené.
Dovolatel ostatně ani s konkrétními závěry odvolacího soudu relevantně nepolemizuje. Omezuje se na pouhé konstatování, že podle jeho názoru „nebyl prokázán komplex skutečností“, z nichž by bylo možné usuzovat na tíseň žalobkyně při uzavírání předmanželské smlouvy, se zdůrazněním, že „nedošlo k žádnému donucování“ při sepisu předmanželské smlouvy. Závěr o případném donucení však odvolací soud neučinil, a není proto na něm jeho rozhodnutí založeno. Takto obecně formulovanou výhradu vůči závěrům odvolacího soudu nelze považovat ze relevantní uplatnění dovolacího důvodu vycházejícího z nesprávného právního posouzení věci.
Ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám odvolací soud taktéž podrobně vyložil, v čem jejich naplnění spatřuje a dovolatel s ním v konkrétní rovině žádnou polemiku nevede. Jediná jeho výhrada se omezuje na poukaz, že u předmanželské smlouvy nelze uvažovat o existenci nápadně nevýhodných podmínek, přičemž tento závěr činí při srovnání předmanželské smlouvy se smlouvou darovací.
Je sice skutečností, že soudní praxe dospěla k závěru, že u darovací smlouvy nelze uvažovat o nápadně nevýhodných podmínkách (k tomu srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 355/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 2, str. 69a), nicméně v daném ohledu nelze předmanželskou smlouvu s darovací smlouvou srovnávat.
Pro darovací smlouvu je charakteristická dobrovolnost na straně dárce, skutečnost, že dárce neměl k poskytnutí majetkového plnění právní povinnost a především okolnost, že majetkový prospěch je obdarovanému poskytován bezplatně.
Předmanželská smlouva však takový charakter nemá. Jestliže jejím obsahem v daném případě bylo smluvní ujednání, na základě kterého prostředky získané výkonem podnikatelské činnosti žalovaného neměly tvořit součást společného jmění manželů, základní odlišnost od darovací smlouvy spočívá v tom, že žalobkyně majetkový prospěch – na rozdíl od darovací smlouvy – nezískala, ale o majetkové hodnoty přišla potud, že neměly tvořit zákonné majetkové společenství, které by jinak tvořily, pokud by předmanželská smlouva nebyla účastníky uzavřena. Již tato okolnost svědčí o tom, že u předmanželské smlouvy lze z povahy věci uvažovat o jejím uzavření za nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud se dále správně zabýval posouzením, z jakých finančních prostředků byly předmětné nemovitosti pořízeny, neboť při zjištění, že byly pořízeny výlučně z prostředků náležejících do výlučného majetku žalované, v souladu s tzv. principem transformace by i nemovitosti zůstaly ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Posouzení této právní otázky provedly nalézací soudy zcela shodně, a přípustnost dovolání pro její posouzení vychází z předpokladů zakotvených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kde předpokladem přípustnosti dovolání je vymezení otázky zásadního právního významu. Tu však žalovaný žádným způsobem nevymezuje, neboť pouze v obecné rovině vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu potud, že na pořízení předmětných nemovitostí byly pořízeny i finanční prostředky tvořící společné jmění manželů. Oproti podrobné argumentací soudu prvního stupně, opírající se o konkrétní skutková zjištění mající oporu v jednotlivých provedených důkazech, kterou odvolací jako správnou převzal, jen ve zcela obecné rovině uvádí, že „množstvím listinných důkazů, účastnických výpovědí, které byly soudem provedeny“ prokázal, že nemovitosti financoval ze svých prostředků získaných před uzavřením manželství. Tuto zcela nekonkrétní polemiku se skutkovými zjištěními, nelze taktéž považovat za relevantní uplatnění zákonného dovolacího důvodu.
Dovolatel výslovně napadl ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu také jeho výroky o náhradě nákladů řízení.
Podle ustálené judikatury proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání žalovaného a činí podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §16 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 10.000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobců (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 10.300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tři dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu