ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.111.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 111/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ČSAD Hodonín a.s. , se sídlem v Hodoníně, Brněnská ul. 48, PSČ 695 01, IČO 60747536, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a.s. (dříve CAC LEASING, a.s.), se sídlem v Praze 5, Radlická 14/3201, PSČ 150 00, IČO 15886492, zastoupené JUDr. Richardem Halškou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Partyzánská 26, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 202/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2008, č. j. 2 Cmo 4/2008-66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č. j. 8 Cm 202/2006-41, zamítl návrh žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 20. 2. 2006, č. j. 360/2005, který byl vydán rozhodcem dr. S. K. (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení(výrok pod bodem II).
Z rozhodčího spisu soud prvního stupně zjistil, že žalovaná (v rozhodčím řízení navrhovatelka) se domáhala přiznání částky 168 790 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně (v rozhodčím řízení odpůrkyně) se jako ručitelka zavázala, že uspokojí případnou pohledávku leasingového pronajímatele (žalované) z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy č. 1501810944 uzavřené dne 11. 8. 2000 mezi žalovanou a leasingovým nájemcem M. K., který své závazky z leasingové smlouvy neplnil. Podle čl. 11 všeobecných podmínek bylo mezi pronajímatelem a nájemcem dohodnuto, že veškeré spory vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného práva ČR rozhodcem vybraným navrhovatelkou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností. Soud dále učinil zjištění, že žalobkyně dne 11. 8. 2000 podepsala prohlášení ručitele, kterým se zavázala ručit za závazek nájemce M. K. z leasingové smlouvy č. 1501810944 ze dne 11. 8. 2000.
Ze stanoviska žalobkyně (odpůrkyně v rozhodčím řízení) ze dne 29. 12. 2005 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v něm namítla způsob jmenování rozhodce s tím, že pokud si navrhovatelka jednostranným právním úkonem jmenuje rozhodce, je zpochybněna objektivita rozhodování.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §31 ve spojení s §33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně námitku neexistence rozhodčí doložky, či neplatnosti takové smlouvy neuplatnila včas. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně ve svém stanovisku ze dne 29. 12. 2005 namítla způsob jmenování rozhodce, nikoli neexistenci rozhodčí doložky či neplatnost takové smlouvy. Pro zrušení rozhodčího nálezu je podle §33 zákona o rozhodčím řízení třeba takovou námitku uplatnit včas, tedy dříve, než rozhodce začne jednat ve věci samé, což žalobkyně neučinila.
Protože soud prvního stupně nezjistil, že jsou dány zákonem stanovené důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, zamítl žalobu v plném rozsahu. Nad rámec výše uvedeného podotkl, že podle §2 zákona o rozhodčím řízení byla dána pravomoc rozhodce pro projednání navrhovatelem uplatněného návrhu, neboť podle tohoto ustanovení, není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito vztahy související. Proto soud prvního stupně dovodil, že se rozhodčí doložka vztahuje i na právo z ručitelského závazku, který souvisí s právním vztahem vyplývajícím z leasingové smlouvy, kterou doplňují všeobecné podmínky.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2008, č. j. 2 Cmo 4/2008-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález ze dne 20. února 2006, č. j. 360/2005, vydaný rozhodcem JUDr. S. K., uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I) a nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Při přezkoumání napadeného rozsudku vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkazy čtením „Stanoviska k návrhu na vydání rozhodčího nálezu ze dne 29. 12. 2005“, zápisu o ústním jednání rozhodce JUDr. S. K. ve věci sp. zn. 360/2005 ze dne 14. 2. 2006 a rozhodčího nálezu ze dne 20. 2. 2006, č. j. 360/2005.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná se domáhala v rozhodčím řízení po žalobkyni zaplacení částky 168 790 Kč s příslušenstvím z titulu ručení. Odvolací soud ze stanoviska k návrhu na vydání rozhodčího nálezu ze dne 29. 12. 2005 zjistil, že „žalobce trvá na tom, že rozhodčí řízení by mělo být prováděno a rozhodce jmenován na základě dohody stran, ve smlouvě uvedené na základě rozhodčí doložky s uvedením podmínek tohoto řízení. Podmínkou rozhodování sporu před rozhodčím soudem by rovněž mělo být rozhodčí řízení před rozhodčím soudem nezávislým a nestranným soudcem. Pokud žalobce si jednostranným právním úkonem jmenuje rozhodce, je zpochybněna objektivita rozhodování“.
Po zopakování dokazování dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že námitku, že rozhodčí doložka uvedená v článku XI Všeobecných obchodních podmínek se nevztahuje na spor mezi žalobkyní a žalovanou, jelikož se jedná o vztah věřitele a ručitele za závazek dlužníka, uplatnila žalobkyně již v podání ze dne 29. 12. 2005, kde se dovolávala nutnosti existence dohody o tom, že věc má být rozhodována v rozhodčím řízení. Skutečnost, že následně má výhrady i proti způsobu jmenování rozhodce, na uvedeném závěru nic nemění. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila důvod podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení ještě před jednáním ve věci samé. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu proto nelze zamítnout pro opožděnost podle §33 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou, zda se rozhodčí smlouva vztahuje i na spor mezi účastníky řízení. V tomto ohledu se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně. O projednání věci v rozhodčím řízení se musí strany dohodnout (§2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Taková dohoda však nebyla mezi žalobkyní jako ručitelem a žalovanou jako věřitelem uzavřena, byla obsažena v článku XI Všeobecných obchodních podmínek mezi žalovanou jako pronajímatelem a nájemcem z leasingové smlouvy. Ze skutečnosti, že žalobkyně ručitelským prohlášením zajistila pohledávku žalované vůči nájemci z leasingové smlouvy, nelze takovou dohodu dovodit a nejedná se ani o právo související ve smyslu §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení.
Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález zrušil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen jako „o. s. ř.“), jelikož napadeným rozsudkem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaná je názoru, že skutkový stav věci i samotný obsah závazku ručitele zcela nesporně prokazuje, že na základě sjednané rozhodčí doložky dlužníkem lze rozhodnout také o povinnosti ručitele uhradit dluh z této smlouvy za dlužníka, jelikož jde o práva s těmito právy bezprostředně související. Odvolací soud však dospěl k opačnému právnímu závěru, čímž popřel platnost, závaznost i smysl speciálního ustanovení §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení, když dovodil, že rozhodčí doložku uzavřenou dlužníkem v leasingové smlouvě nelze aplikovat na rozhodnutí sporu vedeného vůči ručiteli, který výslovně ručí za závazky z této leasingové smlouvy, pokud tak dlužník neučiní a bude-li ručitel k plnění vyzván.
Žalovaná má za to, že předmětné právní závěry odvolacího soudu kolidují i se smyslem ustanovení §15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, když v případě podání námitky nedostatku pravomoci rozhodce je jeho výlučnou pravomocí o ní rozhodnout. Dovolatelka v souvislosti s tím namítá, že v rozhodčím řízení nebyla výslovná námitka řádně ani včas uplatněna.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a svým rozhodnutím potvrdil rozsudek Městského soudu jako věcně správný a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím a dovolacím.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. 3 o. .s .ř . z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich obsahového vymezení vázán.
Zásadní otázkou, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, je, zda měl rozhodce, JUDr. S. K., pravomoc o žalobě rozhodovat a současně zda byla námitka absence jeho pravomoci v řízení rozhodovat vznesena včas. Pokud by tento rozhodce nebyl oprávněn ve věci rozhodovat, je možné rozhodčí nález zrušit podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jelikož se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, avšak pouze za předpokladu, že námitka neexistence rozhodčí doložky byla v rozhodčím řízení stranou, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, vznesena nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé (§15 odst. 2 a §33 zákona o rozhodčím řízení).
Nejprve je proto nutné zabývat se námitkou dovolatelky, že žalobkyně neuplatnila včas námitku neexistence rozhodčí doložky. Odvolací soud v této souvislosti ze stanoviska k návrhu na vydání rozhodčího nálezu ze dne 29. 12. 2005 dovodil, že pokud žalobkyně trvala na tom, že rozhodčí řízení by mělo být prováděno a rozhodce měl být jmenován na základě dohody stran uvedené ve smlouvě (tzv. rozhodčí doložky) s uvedením podmínek tohoto řízení, uplatnila tím námitku neexistence rozhodčí smlouvy. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje. Tento závěr je podpořen i tím, že při ústním jednání před rozhodcem dne 14. 2. 2006 žalobkyně nesouhlasila, že potvrdila Všeobecné obchodní podmínky leasingu, jakožto součást leasingové smlouvy, jež měly obsahovat rozhodčí doložku. Konečně sám rozhodce v rozhodčím nálezu uvedl, že žalobkyně má pochybnosti o existenci rozhodčí doložky. Námitka nedostatku pravomoci JUDr. S. K. podle §15 odst. 2 a §33 zákona o rozhodčím řízení byla tedy vznesena žalobkyní včas.
Dále je nutné zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k řešení sporu mezi žalobkyní a žalovanou. Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Základní podmínkou pro rozhodování v rozhodčím řízení je tedy projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce. Odstavec 4 téhož paragrafu upravuje dispozitivním způsobem okruh vztahů, na něž se taková rozhodčí doložka vztahuje, tak, že není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se rozhodčí doložka jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.
Z žádného ustanovení zákona o rozhodčím řízení nevyplývá, že by se rozhodčí doložka vztahovala i na subjekty mimo právní vztah, v němž je rozhodčí doložkou založena pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu k rozhodování ve věci. Hovoří-li ustanovení §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení o „právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení apod. Rozhodčí doložka ovšem nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2010).
Spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by ručitel a věřitel projevili vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí doložce v ručitelském prohlášení nebo jiným způsobem. Rozhodčí doložku obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy mezi žalovanou a leasingovým nájemcem, proto nelze vztahovat na právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu §2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení.
Konečně nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že právní závěry odvolacího soudu kolidují se smyslem ustanovení §15 odst. 2 (dle obsahu námitky §15 odst. 1) zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení zákona o rozhodčím řízení upravuje pravomoc rozhodců rozhodovat o své pravomoci k řešení konkrétního sporu v rozhodčím řízení. To ovšem nezbavuje obecný soud možnosti přezkoumat naplnění zákonných podmínek pro rozhodování sporu před rozhodci v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Smyslem ustanovení §15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je umožnit rozhodci ve věci rozhodnout i v případě, že se v řízení vyskytnou pochybnosti o jeho pravomoci, přičemž straně, která uplatnila námitky proti pravomoci rozhodce, je zachována možnost žádat obecný soud o zrušení rozhodčího nálezu.
Jelikož byly naplněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, nelze než uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu