ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1186.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1186/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně TPK, spol. s r. o., se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 28/2714, PSČ 695 19, identifikační číslo 44965117, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalované BEL Sýry Česko, a.s., se sídlem v Želetavě, Pražská 218, PSČ 675 26 , identifikační číslo 60714603, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, o právo na ochranu zapsané ochranné známky a právo na ochranu proti nekalé soutěži, o návrhu žalobkyně na poskytnutí informací, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 Cm 41/2000, k dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č.j. 7 Cmo 202/2010-600, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č.j. 7 Cmo 202/2010-600 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2010, č.j. 41/11 Cm 41/2000-577, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. října 2010, č.j. 7 Cmo 202/2010-600, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2010, č.j. 41/11 Cm 41/2000-577, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně ze dne 25.8.2009 na poskytnutí informací od žalované a rozhodnuto, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, zamítl žalobu z toho důvodu, že ohledně práva na poskytnutí informací od žalované ze dne 25.8.2009 je třeba aplikovat právní stav ve znění do 31.12.2009, a to v souvislosti s podáním původní žaloby ze dne 16.2.2000 na ochranu proti porušování práv z ochranné známky a před nekalou soutěží (doručené soudu dne 18.2.2000), tedy ještě před platností a účinností zákona č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, a jenž nabyl účinnosti 6.4.2000. Před účinností tohoto zákona nebylo právo na poskytnutí informací v českém právním řádu zakotveno. Soud konstatoval, že tento právní názor nebrání žalobkyni, aby podala samostatnou žalobu na poskytnutí informací vůči žalované na místně a věcně příslušný Městský soud v Praze.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, jestliže rozhodl o návrhu žalobkyně rozsudkem a nikoliv usnesením, když návrh ze dne 25.8.2009 nelze považovat za „věc samu“, byl-li v posuzované věci předmět řízení vymezen žalobou, jíž se žalobkyně domáhala ochrany proti porušování práv z ochranné známky a proti jednání nekalé soutěže. Protože soud prvního stupně pochybil ve formě rozhodnutí, odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející podle §212 a 212a o. s. ř. bez nařízení jednání podle §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Konstatoval, že předmětem řízení ve věci zůstává nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 270 000 000 Kč, přičemž žalobkyně k prokázání výše škody spočívající v ušlém zisku za roky 1997 až 1999 v souvislosti s prodejem sýru s označením APETITTO navrhovala provedení důkazů blíže neoznačenými účetními dokumenty žalované, a poté v průběhu řízení podala dne 25.8.2009 návrh na poskytnutí informace podle §3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, jímž se domáhala, aby žalované bylo uloženo poskytnout jí informace o množství vyrobeného, zpracovaného a dodaného sýru APETITTO v letech 1997 až 1999, s tím, že i když žaloba ohledně ochrany proti porušování práv z ochranné známky a ochrany před nekalou soutěží byla podána 18.2.2000, řízení o požadované náhradě škody nebylo doposud předmětem samotného jednání, tedy nebylo doposud zahájeno. Odvolací soud v tomto směru nedal žalobkyni za pravdu a při dalším přezkoumávání napadeného rozhodnutí vyšel ze závěru, že řízení v dané věci, a to včetně návrhu na náhradu škody, resp. ušlý zisk žalobkyně za roky 1997 – 1999, bylo zahájeno dnem doručení žaloby soudu, tedy dnem 18.2.2000. Odvolací soud uvedl, že právo na množstevní informace o výrobcích, jak je žalobkyní ve vztahu k žalované požadováno návrhem ze dne 25.8.2009, bylo zakotveno v právním řádu České republiky až zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, v jeho §3 odst. 1 a 2, který nabyl účinnosti dnem 26.5.2006. Odkázal na §7 odst. 2 tohoto zákona, upravující přechodná ustanovení, podle něhož řízení v prvním stupni ve věcech sporů o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích o vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor tohoto, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, v nichž bylo zahájeno řízení přede dnem účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejenže obecné platí zásada nepřípustnosti zpětné účinnost (retroaktivity) právního předpisu, ale tuto zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepřipouští ani zákon č. 221/2006 Sb., o který žalobkyně oprávněnost svého nároku opírá, a proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud pro úplnost dodal, že právo na informace, kterých se žalobkyně domáhá, nevyplývá ani ze zákona č. 137/1995 Sb. a zákona č. 441/2003 Sb., na něž žalobkyně v odvolání poukazovala, neboť oba tyto předpisy upravovaly shodně právo majitele ochranné známky na informace o původu výrobků či dokladů provázejících výrobky nebo služby. Rovněž dodal, že žalobkyně se mohla za účelem unesení důkazního břemene ke svým tvrzením ohledně výše škody, představující ušlý zisk za roky 1997-1999, domáhat předložení požadovaných údajů formou návrhu na zajištění důkazu podle §78 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení. Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy rozhodly ve věci samé bez nařízení jednání a bez jejího souhlasu s takovým postupem, když žalobkyně se svého práva na projednání věci nevzdala. Má za to, že postupem soudu tak bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod.
Zásadní právní otázku spatřuje v tom, zda aplikování zákona č. 221/2006 Sb. by bylo v posuzované věci retroaktivní, jak dovodil odvolací soud, když v čase podání návrhu (25.8.2009) na poskytnutí informací od žalované, který je podle dovolatelky samostatným návrhem ve vztahu k návrhu o náhradu škody podaného žalobou ze dne 16.2.2000, uvedený zákon toto právo na poskytnutí informací žalobkyni přiznával. Podle dovolatelky nelze právní vztah týkající se poskytnutí informací zaměňovat s právním vztahem týkajícím se náhrady škody mezi žalobkyní a žalovanou, jedná se o dva samostatné právní vztahy, z nichž právní vztah na poskytnutí informací vznikl až uplatněním nároku návrhem podaným dne 18.2.2000, byť je žalobkyně z důvodu ekonomie řízení podala do již probíhajícího řízení. Za této situace se dovolatelka domnívá, že jejímu návrhu, podanému po účinnosti zákona č. 221/2006 Sb., mělo být ve smyslu uvedeného zákona vyhověno, a pokud odvolací soud návrh ze 16.2.2000 posoudil podle dříve platné právní úpravy, namísto té, která byla účinná v době vzniku právního vztahu, pak pochybil.
Žalobkyně je přesvědčena, že i kdyby Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že návrh na poskytnutí informací nelze posoudit podle zákona č. 221/2006 Sb., měl tak soud i při aplikaci dřívější právní úpravy v zákoně č. 137/1995 Sb. vyhovět, neboť zákon č. 137/1995 Sb. v §14 odst. 2 stanovil, že majitel ochranné známky má vůči každému, kdo uvádí nebo hodlá uvést na trh výrobky či služby, právo na informaci o původu výrobků či dokladů provázejících výrobky nebo služby, na nichž je umístěno označení shodné nebo zaměnitelné s jeho ochrannou známkou; soud právo na informaci nepřizná, jestliže by to bylo v nepoměru k závažnosti ohrožení či porušení. Svá práva prokáže majitel ochranné známky osvědčením o zápisu ochranné známky, popřípadě výpisem z rejstříku.
Za doklady provázející výrobky nebo služby je možno podle dovolatelky zahrnout i faktury, dodací listy, avšak odvolací soud se s výkladem pojmu „doklady provázející výrobky nebo služby“ nijak nevypořádal a bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění v tomto směru rozhodl.
Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k podanému dovolání žalovaná navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá že dovolání není přípustné, jestliže odvolací soud podle jejího názoru rozhodl o podaném návrhu v souladu s právem. Je přesvědčena, že posouzení intertemporálních ustanovení příslušného právního předpisu nemůže být otázkou zásadního právního významu. Pokud dovolatelka namítá, že byla soudy zkrácena na svých právech, nebylo-li v dané věci nařízeno jednání a namítá nesprávnou formu vydaného rozhodnutí, žalovaná má za to, že tyto případné vady neměly za následek nesprávné rozhodnutí o posuzovaném návrhu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, pro posouzení právní otázky, zda návrh na poskytnutí informací ve smyslu §3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který nabyl účinnosti 26.5.2006, je návrhem ve věci samé a zda toto právo lze uplatnit i na informace o tržbách žalované v letech 1997 – 1999, týkající se žaloby o porušení práva k ochranné známce a ochrany před nekalou soutěží, uplatněné u soudu dne 18.2.2000.
Podle §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb. se může oprávněná osoba, jejíž právo z průmyslového vlastnictví bylo porušeno, domáhat vůči třetí osobě, porušující toto právo za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je právo porušováno. Není-li tato informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se oprávněná osoba ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb. domáhat poskytnutí této informace návrhem u soudu v řízení o porušení práva z průmyslového vlastnictví. Soud v rámci řízení o porušení práva rozhodne o návrhu (žalobě) na poskytnutí informace. Jedná se o řízení ve věci samé. Soudy tak pochybily, pokud nerozhodovaly o předmětném návrhu jako o návrhu ve věci samé.
Vzhledem k tomu, že účinnost zákona č. 221/2006 Sb. nastala dnem jeho vyhlášení, tj. dnem 26.5.2006, není možná v zhledem k §7 odst. 2 tohoto zákona v daném případě tento zákon aplikovat, jestliže uvedené ustanovení stanoví, že řízení v I. stupni ve věcech sporů o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích o vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor tohoto, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, v nichž bylo zahájeno řízení přede dnem účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů.
Soudy proto v dané případě posoudily věc v tomto směru v souladu s právem, neboť na základě přechodných ustanovení v §7 zákona č. 221/2006 Sb. je možné tento zákon aplikovat na řízení o porušení práva z průmyslového vlastnictví zahájeném po dni účinnosti tohoto zákona. Před účinností tohoto zákona tedy nebylo možno po právu uplatnit právo na poskytnutí informace požadované žalobou. Závěr odvolacího soudu, že právo na informace, kterých se žalobkyně domáhá, nevyplývá ani ze zákona č. 137/1995 Sb. a zákona č. 441/2003 Sb., na něž žalobkyně poukazuje, je správný, neboť oba tyto předpisy upravovaly shodně právo majitele ochranné známky na informace o původu výrobků či dokladů provázejících výrobky nebo služby.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatelka namítá, že soudy rozhodly bez nařízení jednání a bez jejího souhlasu s takovým postupem, nevzdala-li se svého práva na projednání věci, ač se jednalo o rozhodování ve věci samé, dovolací soud dospěl k závěru, že řízení je v tomto směru postiženo zmatečností ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., byla-li dovolatelce v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle §214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
Jednání není třeba podle §214 odst. 2 o. s. ř. nařizovat, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
Podle §214 odst. 3 o. s. ř. není třeba jednání nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.
V dané věci však nebyly splněny podmínky pro nenařízení jednání k projednání odvolání ve smyslu §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jak uvedl odvolací soud, neboť odvolání nesměřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, ale proti rozsudku. Nenařídil-li podle §214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání předseda senátu odvolacího soudu jednání, pochybil. Jedná se o takovou vadu, která představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, a proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže z tohoto důvodu obstát. Dovolací soud nemůže tuto vadu, resp. zmatečnost, pominout a tato zmatečnost má za následek, že dovolací soud může napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (srov. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš a kol. C.H.BECK, r. 2009, str. 1937).
Odvolací soud, rovněž pochybil, neodstranil-li vady řízení před soudem prvního stupně, který také k projednání věci nenařídil jednání (§115 o. s. ř.) a ani nezdůvodnil, proč tak učinil.
Nebylo-li tedy možno z výše uvedeného důvodu dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu, bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek, včetně závislého výroku týkajícího se rozhodnutí o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2011
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu